Velký vodopád

Mokuto

Jsem ji docela dlužný... Odpověděl Dash. Takže bratr... Pohlédl na Dash. Ano, jsem poslední z Nemeth.. Podíval se znova na Taruna. Kdesi z dalky se ozvalo několik hlasitých buchnutí za sebou až nakonec přes stěnu prolétl meč, který chytil do ruky. V ten moment místnost zaplavila duhová barva a na malý moment se zdálo, jakoby se na jeho těle objevila průsvitná světle duhová zbroj. Jak rychle se objevila tak ještě rychleji zmizela. Dlouhá léta byl spojen s přírodou a jeho tělo bylo nasáté přírodní energií. Meč se okamžitě obalil do černých obvazů a připojil si ho k pasu. Ale já někoho mám...Odpověděl mu a letmým pohledem se podíval na Dash, přičemž se na jeho tváři objevil široký úsměv. Máte nějaký plán kam jít? Ikdyž jsem tu stále byl, vůbec nevím co se tu dělo...ale něco bych si dal k jídlu....

Dash a Tarun...
,,Ako vidím tvoja sila vzrástla." Letmo som sa pousmiala ale úsmev hneď zmizol, no hneď sa objavil keď Mokutovi spomenul, že niekoho predsa len má. ,,Je to zvláštny pocit po toľkých rokoch byť tu. Kým sme boli v našom svete akoby čas ani neexistoval. Boli sme len my dvaja a tak nám prišiel deň ako každý iný akoby ani neskončil. A preto by som bola veľmi rada keby sme šli medzi ľudí. Ten stromoch odev, ktorého sme stretli nám spomínal že tu je nejaké mesto. Možno tam bude medovina. Och už tak dlho som neokoštovala jej slatnú chuť." Oblizla som si pery nad tej predstave. ,,Ja som tiež za to aby sme tam šli ešte som nikoho poriadne nespoznal, a aj keď moja drahá Dash tu bola pri mne stále, chcelo by to aj iného tvora stretnúť."

Mokuto

Ono to po chvilce vyprchá...ale ještě před tím..Zavřel oči. Celá budova se zatřásla a začala se rozkládat a sesouvat pod zem. A takhle nějak můj lid kdysi stavěl domy... Zamumlal. Vůbec si nepamatuje jak vlastně tato budova vznikla. Jakým způsobem to dokázal postavit. Musí toho o schopnostech svého lidu ještě hodně zjistit. Ale něco už aspoň ví.  Ano...Ak si dobře pamatuji, tak by za hranicí lesa mělo začínat lidské území. Ale taková DellaRumia...To přeci nebylo špatné místo...a v Aldore toho najdeme na práci určitě více... Pousmál se a otočil pohled na Taruna. Neboj, budeš toho ještě mít hodně na poznání... Znova se otočil na Dash. Tak jdeme? Venkovní tlak zmizel a k vodopádu se vrátily zvířata. K jeho hlavě přiletěl malý ptáček. Vypadal jako vrabec jen byl více zbarvenější. Sedl mu na rameno a začal pískat krátkou melodii. Koukl na něj, ten pak už jen zatřepal křídly a pomaličku odletěl, pak se vrátil, udělal kolečko kolem nich a zase odletěl pryč.

Dash a Tarun...
,,To my sme žiadny taký dom nemali, spali sme pod holým nebom, asi by si sa také niečo mohla naučiť." Podpichol má Tarun. ,,A nespali sa ti krásne? V mäkkej tráve a so hviezdami nad hlavou." Ako som to povedala Tarun mi pohladil krídla. ,,Najlepšie je tam kde si ty, ale teraz už poďme, som veľmi zvedaví..." Vykročil ako prvý. ,,Ja som sa ešte otočila na Mokuta: ,,je to zvláštne ťa znova vidieť. Som rada, teším sa z toho. Bola by som aj veľmi zvedavá ako dopadli všetci... Ako je na Tom mesto. Ale sľúbil mi, že žiadna práca, žiadne boje. Od tej vojny som nebojovala a už ani nechcem ... "

Mokuto


Pozoroval Taruna. Opravdu je to jen její bratr? Pozvedl přitom jedno obočí a pak pohlédl na Dash. Ani si nedokážeš představit jak jsem já rád, že vidím tebe...Opravdu jsem si myslel, že jsem o tebe přišel. Jakoby se mi splnilo přání a vrátila jsi se...Mile se na ni usmál. Uběhlo padesát let a nezestárl ani o den. Možná je trochu chudší než před tím. Toho si všiml i na Dash. Je stále nádherná... Slíbit ti to mohu...do žádné práce se hrnout nebudu, ale snad nás práce či boj nedostihne rychleji...snad ne...Musíš mi pak povyprávět o tom, co jsi dělala celý ten čas...
Jsem taky zvědavý na všechno, hlavně na to, zda si nás lid ještě bude pamatovat...A zda ještě vůbec tá hospoda funguje... Usmál se a znova se podíval na Taruna který vykročil dopředu. By mě aj zajímalo či ví kudy má jít... Zašeptal k Dash a pozoroval jak se od nich Tarun vzdaluje.

Dash a Tarun ...
,,No možno už na nás aj zabudli..." Odpovedala som Mokutovi. A keď som sa nad tým zamyslela, vôbec by mi to nevadilo. Celkom by som rada dožila svoj čas už len v miery a pokoji. Aj keď to bude ešte dlhý čas kým prídu moje posledné dni. Postom som sa zasmiala: ,,určite nemá ani potuchy. Tarun, počkaj, veď nepoznáš cestu." Zastavil a otočil sa na mňa: ,,Och ... No dobre nech nás vedie ten najstarší. Takže Dash ... Ideš." Nadhidla som nad jeho poznámkou obpčie.: ,,Najstaršia, ale najkrajšia." Usmiala som sa. ,,Ty vždy... Ale až po mne..."

Mokuto


Při poznámce o nejstarším členovi, kterou určil Tarun Dash, se mu v nitru něco pohlo. Ale nereagoval na to. Jen přikývl hlavou a následoval je. Stále ho udivovali Tarunovi reči. Po pár krokoch si musel protáhnout nohy. Byl celý ztuhnutý. Pokud se dáme doleva, dojdeme k místu kde se bojovalo...Zamumlal a potom pohlédl na opačnou stranu. A tam tudy by měl být přístav, možná se nám poštěstí a bude tam nějaká ta loď...co vy na to? Nebo se chcete projít pěšky? Né že by mi to vadilo, ale přeci jen...Aldora je daleko. Pousmál se. Začínal pocitovat hlad a jelikož se v tomto lese už lovit nebude, proto to musí vydržet až do města.

Dash a Tarun...

,,Miesto kde sa bojovalo? Máš namysli veľkú vojnu proti prastarým, miesto kde si zomrela, teda kde zomrel tvoj predchádzajúci život? Ja by som sa tam rád pozrel. Poď medzi tam. Chcem vidieť to miesto..." S nadšením rozprával Tarun. Pokrútil a som hlavou: ,,to miesto nieje žiadne miesto slávy, ber to skôr ako miesto kde mnoho bytostí zomrelo a položilo život za svoju slobodu. Videla som tam umrieť mnohých bojovníkov. A toľko bolesti... To nie je miesto kam by sme sa mali tešiť" ,,Ale ja by som tam šiel..." Pozrela som sa na Mokuta: ,,Čo si myslíš ty, mali by sme tam ísť? Aspoň by sme sa predsa mali pokloniť padlím..."

Mokuto

Já jsem tam byl hodněkrát...trávil jsem tam celé dni a noci... Zamumlal a zadíval se někam do dálky. Ale vím, že tam lidé s elfy něco stavěli...nějaký pomník asi...nevím...potom jsem tam už nebyl...Jak chcete, je to blíž než Aldora...ale odtamtud už budeme muset jít do města pěšky a to potrvá nějaký ten čas...Odpověděl jim. Raději bych šel jako prvé do města aaa najedl se...Joj, už jsem si předstvavil vůni jejich grilovaného masa, sladkostí a nápojů...Já navrhuji jít do města a potom na další den se můžeme podívat na to místo kde se bojovalo... Navrhl a poškrábal se na hlavě. Kam ale zmizela Shia? Vím že tady byla...chmm… Říkal si v mysli. Tarun je zvláštní ….je jiný než Dash….připadá mi takový....dětinský.

Dash a Tarun ...

,,No máš pravdu. Nikam sa neponáhľame, neodcháme nikam. Mám v pláne že tu ešte dlhý čas ostanem. Tak teda Aldora. Tam sa nájdeš a ja si dám tú medovina" zatlieskal som si od radosti. ,,No tak už poďme, strašné vám všetko trvá." Posúdil nás Tarún. Cestou ktorú nám ukázal Mokuto celý čas kráčal Tarun hneď vedľa mňa. Občas si prekukol Mokuta, ale snažil sa pôsobiť nenápadne. ,,A ako je možné že práve ona, ta krvavá princezná, ani neviem jej meno, sa o teba starala? Veď bola zlá a krutá..."

Mokuto


Vydali se tedy na cestu k přístavu. A přitom vždy byla na naší straně...tehdy, když mě unesla...tak nás jen v něčem zkoušela... Na chvíli se zamyslel. Když jsme byli u elfů...já odešel sám, bez vás...Tehdy jsem šel na sever...tam kde jsme bojovali proti Prastarému společně s elfy...Tam mě právě čekala ona...Hodně mi toho oznámila a dodala mi sílu jít okamžitě za vámi na bojiště...To mi připomíná, že jsem se ani neomluvil za to, že jsem odešel bez jediného slova...Sklonil hlavu k zemi. To mě tak napadá, že od té doby jsem neviděl Elizabeth... Znova se zamyslel. Les se po chvilce zdál být čím dal tím méně hustý. Na zem dopadalo více slunečního svitu. Blížili se určitě k místu kam měli namířeno.

Dash a Tarun...
,,No tak je asi má, asi som sa v nej mýlila..." Mokuto potom spomenul Elizabeth a ja som zastavila. Pred očami sa mi objavila jej tvár a oči, ktoré vedeli že umrie. ,,Elizabeth sa obetovala. Dotkla sa Imu." Sklonila som hlavu: ,, Jej posledné slová boli, aby som ti dala zbohom..." Tvar som si skryté do dlane: ,,Ani toto som nezvládla. Všade kde som niekto zomrie... A nedokážem uchrániť nikoho. Keď som prišla na bojisko a videla som ťa ako ležíš nehybným na zemi tak som si tiež myslela že som sklamala... Nebyť toho prekliate ho kameňa nič zle by sa nestalo... A najhoršie na Tom bolo, že keď ma im celú roztrhal, jediné moje prianie bolo aby som sa vrátila do Edenu. Vedela som že si porazil prastarého, ale namiesto toho aby som sa rozlúčila s tebou som chcela uvidieť naposledy môj svet. A keby som to nechcela, moje hromové zvierata, tie úžasné bytosti sa obetovali aby som ďalej mohla žiť. Nepríde mi to správne aby som práve ja žila... " Tarun má ihneď pohladil po krídlach: ,,Dashtar, zase začínaš, vieš že smutná tvár sa ti nehodí a nemám rád keď si smutná, keby sa to nestalo tak nemáš taký život ako teraz, nebála by si mňa a musíš uznať že by som ti chýbal, ak teda poznáš aj niečo iné ako sebaľútosť..." Jeho slová má ku koncu trocha zamrzeli, ale mal pravdu. Mala som 50 rokov na to aby som sa z toho spamätala, aj keď narozdiel od neho je pre mňa päťdesiat rokov ako pre neho jeden deň.

Mokuto


Zaposlouchal se do jejich slov. Potom se zastavil i on. Ach tak...chápu... Vzpoměl si na to jaká Elizabeth byla. Měl jsem tam jít s vámi...neobviňuj se. Ten kámen byl ohromně silný...silnější než my dva dohromady... Pohlédl ke korunám stromů a položil si ruku na hruď. Já jsem jediný, který pocítil opravdovou moc Im...proto jsem udělal to co jsem udělal... Pohlédl pak na Dash. Já....muselo to tak být...bylo mým osudem, že zemřu před Třetím...tak se i stalo...Neobviňuj se...já tě chápu, kdybych aspoň věděl že jsi naživu...nikdo mi nic neřekl..Ale, teď jsi tady, živá a zdravá! A já jsem zase šťastný! Usmál se na ni. Třeba mít hlavu vzhůru...třeba nás čeká nová dobrodružství která spolu zažijeme! Znova se usmál. Tak pojďme.. A zamířil dál lesem.

Dash a Tarun...

,,Hej osud je veľmi nevyspytateľný , robí si s nami čo chce. Ale ja už nechcem nič podobné zažiť. Už nikdy... " Vztýčila som hlavu a pokračovala ďalej. ,,Mali ste medzi sebou niečo?" Prerušil krátke ticho Tarun... ,,Keď vás tak počúvam správate sa k sebe zvláštne... A Dash keď občas spala kričala tvoje meno..." Spomenula som si čo má na myslí. Moje časté nočné mory o smrti blízkych...

Mokuto


Tarunova otázka ho velice zaskočila. Neodpověděl mu na to, jen se nad tím zamyslel. Něco mezi námi....Podobné myšlenky už měl hodněkrát. Tehdy však byla Dash docela jiná. Bez emocí, bez chuti milovat někoho jiného. Potom sa však dozvěděla pravdu o sobě a byla jiná. Úplně jiná. Jaké by to asi bylo...Znova na Dash pohlédl. Já by jsem ji dokázal zahrnout láskou...možná, to dávám moc najevo a proto si drží odstup...možná se mi všechno jen zdá... Pak se zarazil nad další větou. Křičela moje jméno ? Pozdvihl obočí. Jak zvláštně? Zeptal se Taruna. Stromů začínalo ubývat a kdesi v dálce se rýsovala budova, která nejspíš byla tím přístavem. Ten se nacházel na okraji lesa, moc se nevyužíval. Kdysi se tam nakládalo dřevo na lodě, které se pak odváželo pryč. Doufal, že ještě nějaká loď tam bude.

Dash a Tarun ...
,,Či medzi nami niečo bolo? Z ktorého pohľadu sa na to pozrieš. Keby si povedal nejakému človeku že sme sa spolu kúpali nahý, tak by si hneď myslel , že medzi nami niečo je." Začala som mu vysvetľovať ale on prevrátil oči k nebu: ,, to je bežná vec, nevidím nad Tom nič zlé, veď ako ináč sa máte kúpať. Ale ja som myslel tak ... " ,,Nie, nikdy... " Zasmiala som sa trápnym chychotom a snažila som sa ho ním umlčať, ale on hneď odpovedal mokutovi: ,,kričala ho vždy keď mala nočné mory. Nič príjemné a po dlhšom čase to už bolo dosť otravné. Tak som si myslel že ste si boli veľmi blízky." ,,To áno boli sme aj sme... Dve bytosti z rôznych svetových ktoré osud spojil... " ,,To je krásne, to je ako u nás, všetko sa dialo preto aby e mohli byť spolu... Tam je prístav poďme rýchlejšie ..." Usmial sa Tarun

Mokuto


To je přesně to co jsem si myslel...V mysli se i nad tím hihňal. Možná někdy...v budoucnu... Ujistil se a i zvláštně nad svýma myšlenkama pokýval hlavou. Ten chlap...proč si tak Dash osvojuje? Proč se na ni tak lepí? Jsou to opravdu jen sourozenci? Jeho chování mi připadá zvláštní...Možná mám ještě otupělé smysly...Možná... Jeho pohled se zastavil na něm. Přeměřil ho pohledem. Vůbec nic z něj necítím...je snad tak slabý? Jaké má asi schopnosti? Nebo snad je tak silný, že jeho moc je tak obrovská že není cítitelná? Nechápu to...Ale troška mě sere....proč ho sem dovedla? Jen aby se naučil a poznal nové věci? Co je ten týpek zač...Musím se o něm dozvědět víc...jen to chce čas... Pohlédl na Dash. Snad jsou ty noční můry už pryč...Pousmál se trochu. Bylo mu líto, že Dash musela prožívat těžké noci. Když došli k přístavu. Na vodě žádná loď nebyla, avšak součástí toho byl suchý dok, ve kterém se nacházela jedna malá plachetnička. Jen ji bylo potřeba dostat do vody a ještě před tím skontrolovat, jestli je v dobrém stavu.

Dash a Tarun...

,,Už áno..." usmiala som sa. Ďalej som ale nemala zapotreby sa mojim nočným morám a snom venovať. Tarun ako prvý pribehol k malej lodičke a začal si ju obzerať. ,,Vyzerá, že by malú vyhliadku po rieke prežila. Mokuto, poď potiahneš ju na vodu." otočil s na neho Tarun, ,,Rieka ústi priamo k mestu? Nie je to celkom nebezpečné, ísť tak na očiach?  Čo ak nebudeme vítaní?" ,,Chceš mi povedať, že sa bojíš?" uškrnula som sa na neho a nadvihla obočie. Tarun si založil ruky na hrudi a tak isto nadvihol obočie: ,,Čo si to myslíš o mne? Ja len nechcem  sa dostať do nejakých problémoch, pri ktorých by sa mohol niekto zraniť, a chcem si byť istý, že budeš v bezpečí." Pristúpila som k nemu a pohladila som ho po tvári, pri čom som mu ticho šepla: ,,Nemala by som to byť ja, kto ťa má chrániť?"  Doširoka sa usmial: ,,Už dávno nie...", otočil znova pohľad na Mokuta: ,,Tak čo zvládneš odtlačiť tú lodičku?"

Mokuto


Pokýval hlavou a pak došel k loďce. Prohlédl ji. Tarun měl pravdu, byla v celku dobrém stavu. Vypadala, že už tu nějaký ten čas stojí a vodu asi neviděla dlouho, ale potopit by se neměla. Tak fajn...Pokrčil rameny. Prohlédl si celý systém toho jak tam ta loďka drží. Uvolnil dřevěné kolíky, které zabranovali lodke spustit se dolů. Loďka se aj tak nepohnula. Došel za ní a tam zjistil, že je ještě přivázaná ke zdi hrubým lanem. Po několika pokusech se mu konečně podařilo zdolat uzel a loďku odvázal. Lano stále držel v ruce, aby ji pak mohl přitáhnout blíž ke břehu. Druhou ruku položil na záď loďky a začal tlačit. Chvilku se nic nedělo, pak se ale ozvalo zapraskání dřeva, zavrzání a loďka se docela rychle spustila do vody. Lano se začalo odmotávat, zapřel se nohama o zem. Zacítil škubnutí v ruce. Nebylo to tak silné jak čekal, ale udržel se na místě. Pak začal přitahovat loď k břehu. Loďka byla jednostěžňová plachetnice. Na zádi měla přístřešek, pod kterým bylo kormidlo, místa na sezení a možná i spaní. Teď se jen naučit to ovládat...Zamumlal a počkal až všichni nějakým způsobem nastoupí na palubu.

Dash a Tarun...

Počkali kým sa Mokutovi podarí dostať loďku na vodu. ,,Výborne." pochválil ho Tarun a skočil na loď. Postavil sa pre jej najbližšiu časť k prebu a podal mi ruku aby ma zaistil pri prechode na jej palubu. ,,A vieš ju ovládať?" spýtal sa Mokuta Tarun a popri tom naklonil hlavu na bok. Loďka sa jemne kimácala na vode. ,,To bude pekná cesta, ešte sme sa nikdy neplavili, však Mokuto." usmiala som sa na neho a postavila som sa na okraj lodičky upierajúc pohľad na okolie. Zhlboka som sa nadýchla aby som ucítila tú úžasnú vôňu prírody.

,,Cítim ich... nebudú ďaleko..." zašklebila sa odporná postava, ktorá páchla ako hnijúce mäso, keď svoju ohavnú papuľu si obtierala do stôp návštevníkov z iného sveta. ,,Voňajú tak sladko..."

Mokuto


Když vylézal na loďku, ještě stačil nohou odrazit se od břehu. Tím dostal loďku do hlubší vody. To ano...nevím jak to dokáže rychle plout...ale však nespěcháme. Můžeme si užít cestu...Mrkl na Dash a mile se usmál. Jen zjistit jak to funguje...hmm...Podíval se na dřevěné kolo. Tím se asi bude ovládat směr...snad... Potom se podíval na stěžeň a srolovanou plachtu úplně nahoře. K ní vedlo několik lan, přivázané k lodi. Došel tedy k lanu a pomaličku jedno lano odvázal. Plachta se pohnula. Zkusil tedy povolit další lano a plachta se spustila dolů. Jenže byla taká jakási divná. Netušil na co jsou ty další lana, ale třeba vyzkoušet všechny a určitě na princip dojde. Je to asi poháněné větrem....vítr vane z pravého boku takže...Pohlédl na plachty a pozoroval všechny lana kde jsou umístěné. Hmm… Asi půl hodinu mu to trvalo, až se nakonec plachta napnula a loď se dala do pohybu. Čekal sice větší rychlost, ale tak důležité je, že se pohybují. Určitě když nad tím stráví nějaký ten čas, tak to dokáže skorigovat tak aby to plulo rychleji.
Pohlédl na oblohu, slunce stále svítilo. Muselo být pár hodin po obědě. Otočil se na ostatní. Kdo se ujme řízení? 

Dash a Tarun...

Kým Mokuto zisťoval ako "naštartovať" loď Tarun ho stále pozoroval, každý jeho pohyb. Usmiala som sa. Ten jeho pohľad dobre poznám. Akoby hltal každú informáciu, akoby si to zapisoval do hlavy aby to v budúcnosti mohol použiť tak ľahko akoby to prečítal z knihy. ,,Ja by som to rád vyskúšal." ozval sa Tarun na Mokutovú otázku. Pristúpil ku kormidlu. ,,Budem loď riadiť ja, ak dovolíš, a ty budeš mať na starosti plachtu." Hrdo uchytil riadidlo a z dôležitým výrazom sa pozeral v pred. Aj keď len občas pohol rukami, tváril sa akoby robil tú najdôležitejšiu prácu na svete. Ja som sa oprela o okraj lodi a pozerala som sa do rieky. Občas som zahliadla nejakú tú rybku, ktorá sa rýchlo vyhla nášmu plavidlu. Kľakla som si a načiahla som ruku do vody. Bola vlažná, možno viac studená ako teplá... ,,Ako si užívaš kormidlovanie?" spýtala som sa ho nejakom čase Taruna. ,,Nerušiť sústredím sa..." odvrkol mi a ďalej sa pozeral pred seba... Mykla som plecami a postavila som sa bližšie k Mokutovi: ,,Raz sme sa plavili na lodi, ale nebom, nie vodou..."

Mokuto

Jasně, klidně...Pokýval hlavou Tarunovi a dál se zajímal o systém plachetnice. Jak to sakra funguje...to abych se tu naklonoval... Díval se na všechny ty lana a navijáky apod. Nedokázal si představit, co by dělal na velkých lodích. Určitě by se na to naštval a loď by rozsekal. Po dalších zdlouhavých minutách se mu podařilo plachtu stočit tak, aby loďka nabrala větší rychlost. Když se vítr opřel o plachtu, tak vydala typický zvuk plachty. Ohlédl se na Dash, která k němu přistoupila. Chvilku se na ni zamyšleně díval. No jasně! Úplně mi to vypadlo z hlavy. Zasmál se. Tehdy se to aspoň řídilo samo...Zabrblal. Jak se ti líbí zatím naše plavba? Zeptal se ji s úsměvem na tváři. Pak se na ni dlouze zadíval.

Dash a Tarun ...

,,Hej vtedy som bola kapitánkou ja... Ar ar ..." zasmiala som sa, ,,Plavba je zaujímavá, Krajina nám ubieha naokolo a my v kľude si môžme užívať jej krásu. Ale lepšie na tejto plavbe je pohľad na vás dvoch. Jeden stojí za kormidlom, sebaistý a odhodlaný viesť túto loď až na koniec sveta a druhý zmätene bojuje s lanami ako s vodnou príšerou. Naozaj vtipný obraz. A okrem toho ..." naraz som stíchla a zapozerala sa som sa do diaľky. Mala som zvláštny pocit, že som tam niečo zazrela. Akoby sa tam nachádzala nejaká postava, či skôr zviera. No ako som mrkla, už to bolo preč. Pozrela som sa na Tarúna, či si to všimol tiež, ale nejavil žiadne známky toho, že by ho niečo znepokojilo. Potriasla som hlavou. ,,Asi s mi to len zdalo..." šepla som.

Mokuto


Zasmál se při její poznámce. Však še snažííím...Zašušlal, když si z něho utahovala, že tu zápasí s lany. Pak se ale Dash zasekla. Copak? Optal se ji a podíval se směrem, kterým se dívala ona. Nic tam však neviděl, nikde nic necítil. Pak se zadíval na Dash. Trocha ho to znepokojilo. Za ten čas co žije a co zažil, vždy když se zdálo něco zvláštní, něco tajemné, nebo něco, co vypadalo jen jako iluze tak se vždy něco stalo. Nikdy to nebylo jen tak. Pak k ní přistoupil blíž a potichu ji zašeptal. Jestli jsi něco viděla, tak mi to řekni...Já tvůj pohled viděl... Hned na to, začala loďka zpomalovat. Vítr, který se ještě před chvílí opíral o plachtu, zmírnil. Ach...tento způsob cestování je celkem nedokonalý...stačí aby bylo bezvětří a stojíme na místě... Zamumlal.