Ukrýt Krvavé princezny

First topic message reminder :

Podzemní komplex, plný nástrah. Sem se dostane pouze ti, kteří se sem dostat chtějí, anebo jim ktomu někdo pomůže. Komplex se skládá z dlouhých chodeb a stovky místností. Je to dobré místo na ztracení se.

,,Prečo som tu?"
,,Lebo Boh to tak chcel."
,,Boh chce aby sme tu boli všetci?"
,,Áno..."
,,Prečo?"
,,Lebo nás miluje."
,,Takže nás miluje všetkých?"
,,Nie len nás, ale aj tento kvet miluje rovnako ako nás. Aj toto steblo trávy. Všetko a všetkých miluje rovnako."

Reťaze začali meniť svoj tvar. Pristála som pred zúboženého Mokuta. Vedela som, že ona bude robiť všetko preto, aby ho zabila. Proste musela splniť svoje presvedčenie. Krídlami som vytvorila štít okolo mňa i Mokuta, aby nás nič nezranilo. Zaťala som zuby. Na zátylku som cítila nepokojný pohyb hadieho tela, ktoré sa mi začalo obvíjať okolo krku. Roztriaslo sa mi telo. Pozerala som priamo do tváre Mokuta. ,,Som tvoj výtvor, ty si môj Pán. Ja som tvoje telo, ty si moja duša, patrím ti, som v tvojich rukách..." šepkala som modlitbu dávno zabudnutú.

Mokuto se díval Dash přímo do očí. Snažil se nabrat co nejvíce sil, aby se dokázal postavit, aby dokázal roztrhnout řetězy, které ho drželi. Řetězový hrot se řítil přímo na křídla. Následoval náraz, který donutil Dash kleknout na kolena. Řetězy se vypařily, avšak Dash do toho musela dát hodně sil. Nepřítel z toho ale nebyl moc nadšený. Znova pozdvihla meč. No tak už zhebněte! Všude kolem začal vířit silný vítr. Zahučely řetězy a z poza Dash se vynořila postava. Mokuto stál na nohou. Sice nevypadal zrovna při síle, ale v očích mu vyzařovala nenávist a jeho oči byli zaměřeny na nepřítele.

,,Boh môže prestať milovať?"
,,On nikdy neprestane milovať..."
,,Ani keby som spravila niečo veľmi zlé?"
,,Jeho láska je nekonečná."
,,Milovať je ťažké, ako ma môže milovať, keď by som spravila niečo zle?"
,,Toto je nad naše chápanie. Láska je nad naše chápanie."
,,Preto môžme milovať len Boha?"
,,Nikto iný ti lásku nedokáže opätovať ako by si si to zaslúžila. Iba Boh vie tak milovať."
,,Nemilujeme, aby sme boli navždy šťastný. Lebo keby sme milovali bez odozvy, boli by sme smutný."
,,Áno, máš pravdu."  

Silný náraz ma pritlačil na kolená. Rukou som sa musela zachytiť aby som sa na nich aj udržala. Had. To chladné a vrelé telo zároveň mi stisol hrdlo. Zalapala som po krku. Cítila som ako jeho sila narastá, zatmelo sa mi pred očami. Ešte vydrž...Snažila som sa postaviť na nohy. Nešlo mi to. ,,Som tvoja... Som tvoj žobriaci služobník. Netrestaj ma za hriech teraz, teraz ešte nie..." skrz čo som sa snažila poriadne nadýchnuť. Videla som, že Mokuto sa postavil na nohy. Musím ešte... ,,Mokuto, uteč, ja ju zdržím, zachráň sa..." prehovorila som ťažko. Mávla som krídlami a vyletela asi meter nad zem a otočila som sa zoči voči žene.

Řetězy znova zahrkaly. Bez tebe...nikam nejdu...Řekl jí velice zesláblým hlasem. Pak položil ruku na její křídlo. Dash mohla pocítit, že se ji do těla vrátilo trochu energie. Jeho oči zčervenali. Mokutova síla, která se každou sekundou zvětšovala, putovala do těla Dash. Bohužel, nevědomky Dash cítila i emocie. Nebo spíše silnou náklonost, kterou možno vyvolala skutečnost, že pro něj přišla. Nepřítel padl na kolena a vítr přestal foukat. Potom začala plakat. Bylo to snad poprvé, co nedokončila svou práci? Co je to za nepřítele, který se před svým protivníkem padne?

Čo to je? Čomi to robí? Trhla som krídlom, tak aby som sa ho nedotýkala a vyletela som vyššie nad neho. ,,Šetri si energiu pre seba... Potrebuješ to viac..." ticho som na neho prehovorila a usmiala sa. Videla som ženu ako padla na kolená. Priletela som k nej bližšie a zosadla k zemi. Vďaka kúska Mokutovej sily, som sa už dokázala udržať na nohách. ,,Mýlila si sa vo mne... Mýliš sa aj v ňom. Má právo žiť a ty nemáš právo mu vziať život. On svoj život začal len nedávno, daj mu šancu... Ak ho chceš zabiť kvôli jeho moci, ktorú mu dali prastarí, nezabúdaj, že aj napriek odovzdania tej moci ho prastarí nevychovali... Musí dostať šancu na svoj výber a popasovanie sa so svojim osudom. Ty nie si Boh... Ty nie si Boh aby si tu rozhodovala..." Prehovorila som k žene veľmi unaveným hlasom. No pri každom jednom slove som pociťovala hrejivé teplo v tele ktoré sa stále stupňovalo. Aj hlas sa mi menil. Mohlo sa to zdať len ako prelud, ale ako sa k mojim slovám pridávalo viac osob a rozprávali šepotom zarovno so mnou až pri posledných slovách so mnou hovorilo tisíce hlasov...

Ženě dál telky slzy po tváři. Vy to nechápete...oni si pro vás přijdou... Zašeptala a začala se znovu bláznivě smát. Pak pomalu začala miznout. Pokud mi dají druhou šanci...věřte...že příště dokončím co jsem začala. Zmizela, ale řetězy na Mokutovi dál zůstaly. Ten vypadal že každou chvílí padne znova do bezvědomí. Dash... vyslovil pouze a podlomily se mu nohy. Znova visel na onech řetězech, ale stále byl ještě při vědomí.

V ľudskej mysli je chaos, rovnako ako v ich srdcia... ,,O kom hovoríš?... Kto oni?" spýtala som sa naliehavo ženy, tá ale začala miznúť, až zmizla úplne. Nabudúce? Otočila som sa na Mokuta. Rýchlo som k nemu pribehla, aj keď ma bolel každý sval na tele a pravé krídlo som ťahala za sebou, akoby bolo zlomené. Som veľmi oslabená, ak sa budem musieť s tou ženou stretnúť znova, musí to byť bez pečate, ale stretnutie na budúce možno ani nebude nutné. Svoje ľavé krídlo som dala tesne pred Mokuta a vytvorila som z neho mäkký priestor do ktorého môže jeho telo bezpečne spadnúť. V ruke som držala Kosu zo zlatého svetla a švihla som s ňou po reťaziach, aby som ho oslobodila. ,,Už je asi preč." povedala som mu ticho, ,,Len sa prosím dž pri vedomí, lebo ja ťa odtiaľto nedokážem odniesť." ,,Pane, nie som hodná."

Mokuto

Když Dash přesekla řetězy, padl do jejího křídla. Byl to pád do měkkého. Vypadal velice vyčerpaně, ale Dash si na něm mohla všimnout, že jeho poranění jsou už zacelená a ty nejmenší už skoro zahojená. Ze všech sil, se pokusil postavit se. Nakonec se mu to podařilo, ale v tento moment nemohl říct, zda zvládne cestu až do Aldory. Ani netuší jak se odtud mají dostat. Nic zatím neříkal, šetřil co nejvíce energie. Když už stál pevně na nohách, a věděl, že už nespadne, zhluboka se nadechl a vydechl. Jak se odsud dostaneme? Nepamatuji si, jak jsem se sem vůbec dostal.

Keď sa Mokuto postavil aj druhé krídlo mi ovislo. Prezrela som si jeho zranené, teda už ani tak moc nie zranené telo. ,,Vieš sa veľmi rýchlo vyliečiť... Ale bolí to?" šepla som. Z chrbta som si sňala malý ruksak, v ktorom som mala ešte nejaké to jedlo, ktoré mi nabalili v Dellarumii. Vybrala som z neho jablko a podala som ho Mokutovi. ,,Zober si, potrebuješ vitamíny." Rozhliadla som sa dookola po miestnosti. Chcelo sa mi veľmi spať. Najradšej by som už bola vo svojej izbe a spala pod perinou. ,,Ja neviem ako som sa sem ani dostala. Viem len, že som prišla k vodopádom, potom sa objavil jeleň a potom som bola tu." pozrela som sa nad seba na strop  a ukázala prstom hore. ,,Ani si nemôžeme byť istý či nad nami je iba pôda, alebo voda, alebo hocičo . A možno ani pod zemou nie sme. Ja som prišla odtiaľ" ukázala som mu na chodbu z ktorej som prišla. Zavrela som si oči, na pár sekúnd ma vyplo. Zatriasla som s hlavou. Musím vydržať. Toto je môj trest. ,,

Mokuto

Děkuji ti...S chutí se zahryzl do jablka. Bylo štavnaté a velmi dobré. Pak se okem podíval na svá zranění. Netušil, že se mu to začne takto rychlo hojit. Nebolí to...Pokusil se usmát. Dojedl jablko a ohryzek zahodil někam za sebe. Musíme najít způsob jak se odsud dostat...Podíval se na chodbu na kterou Dash ukazovala...Možná když půjdeme cestou, odkud si přišla tak východ najdeme...Dořekl a chytl se za břicho, které ho trochu zabolelo. Zakroutil hlavou a udělal prvních několik kroků směrem k chodbě.

,,Tak ... Poďme ..." povedala som mu. Videla som že sa chytil za brucho. ,,Ešte si hladný? Mám tu ešte dve žemle, môžeš ich zjesť." podávala som Mokutovi celý ruksak. Kráčala som vedľa neho, kútikom oka som ho sledovala. Len som dúfala, aby sa tu nezrútil, alebo aby som sa tu ja nezrútila. Tak veľmi by som spala. ,,Keď sa odtiaľto dostaneme chcem spať, musím spať..."

Mokuto jen zakroutil hlavou. Nechtěl raději už nic jíst, jelikož cítil, že má možná poškozené vnitřnosti a nechtěl to ještě zhoršit. Avšak tvářil se, že je to v pohodě, jen aby Dash neudělal další starosti. Ak tu cestu zvládnem, tak z postele nevyjdu aspoň měsíc. Pousmál se na ni a vydali se pomalými kroky chodbou. Moc daleko neviděli, byla tu velká tma. Chodba se táhla daleko, jakoby neměla konce. Vzduch zde byl chladný a vlhký. Děkuji ti...že jsi...pro mě přišla...nečekal jsem to...Potichu řekl ale pohled měl upřený před sebe. Nikdy ti to nezapomenu...Na chvíli se zastavil, aby nabral dech. Pak pokračovali dál. Chodba stále nekončila, až po chvíly v dálce spatřily malé světlo. Vypadalo to, že se světlo blíží k nim. Mokuto zpomalil, nechtěl se střetnout s další pastí Shii. Světlo se k nim řítilo velkou rychlostí a když bylo blízko, mohli si všimnout že se to vlastně osvětluje chodba. Světlo se dostalo až k nim a v ten moment stáli na trávě před vodopádem.

,,Ak tú cestu zvládneme? Letela som sem najrýchlejšie ako som mohla a trvalo mi veľmi dlho. Niekoľko hodín. Vieš si predstaviť ako dlho budeme kráčať do mesta?" povzdychla som si. Tá predstava ma ubíjala. Ale možno to bude aj dobré, možno to bude príjemná cesta. ,,Bolo to správne prísť pre teba. " odpovedala som Mokutovi. Nebola som si istá, či by prijal fakt, že som ho prišla zachrániť hlavne kvôli odmene. Svetlo ktoré sme stretli v chodbe nás prenieslo von. Prenieslo nás na čerstvý vzduch, na zelenú trávu do slnečného dňa. ,,Mokuto sme vonku!" zvýskla som od radosti natiahla som si ruky aj krídla. Vtom sa mi zavreli oči a padla som k zemi. Zaspala som. Božie svetlo sa rozplynulo... Tím že som jeho využívanie nezrušila zo mňa stále čerpalo energiu.