Přístav

Jediný přístav v hlavním městě. Nachází se zde dok pro nákladní ale i osobní lodě. Řeka zde dosahuje takových rozměrů, že to spíše vypadá jako mořský přístav. V přístavu je vždy plno lodí, které zde buď kotví, nebo připlouvají či odplouvají. Je chráněný dvoumi věžemi, které také slouží něco jako brána do přístavu.

Mokuto


Jen zavrtěl hlavou nad Tarunovým chováním. Jsem v pohodě...Usmál se. Sice měl na zádech velkou tržnou ránu, ale nebylo to vážné zranění. Jen další jizva do počtu. Díky sumcovi se dali znova do pohybu. Těšilo ho, že ikdyž je teď Dash trošku vzhledově jiná, stále má své užitečné schopnosti. On nic takového neuměl a bral Dash jako úžasnou osobu, která dovede skvělé věci. Zbožňoval ji. 
Potom se Dash začala vyzlékat. Posadil se na zem, opřel se o okraj lodě a sledoval ji. Rád se na ni díval. Možná se to mohlo zdát jako úchylné, ale neřešil to. Ikdyž byla otočena zády a nic nešlo vidět, i tak se rozplýval nad pohledem na ni. Těším se až zase budeme někdy sami a budeme se zase o něčem bavit nebo něco podnikneme...nerušeně od toho trotla...Zavzpomínal na jeden čas když byli spolu v lázních a koupali se v horkých pramenech. Oblečení si začal sudávat i Tarun. No super...a už mám kompletně pokažený celý den.. Na jeho poznámku o zahanbení nereagoval. Není v žádné soutěži v porovnávání velikostí, plus osobně si myslel, že velmi dlouhá velikost, musí být pro ženu nepříjemná. 
Pomaličku vplouvali do přístavu Aldory. Město bylo vidět už z dálky a zdálo se, že se i docela zvětšilo. Přístav vypadal velmi čistě a udržovaně. Všude bylo plno lodí a v přístavu se to hemžilo lidmi. Teď už jen stačilo najít vhodné místo pro zaparkování a mohli vystoupit.

Dash a Tarun

Keď som v diaľke uvidela prístav, schmatla som svoje , už vysušené, oblečenie a rýchlo som sa obliekla. Aj Tarun sa obliekol. ,,Je to zvláštny pocit, aj sa celkom teším..." usmiala som sa a netrpezlivo opierajúc sa o sťažeň som hľadala vhodné miesto na zaparkovanie lodi. Našla som jedno voľné miesto na okraji. Ostatné priestory, ktoré mali hneď prístup na veľkú ulicu už boli obsadené. ,,Čo si myslíš Mokuto, budú nás poznať? Teda teba? Alebo už dávno zabudli?" Zlatý sumec teraz plával hlboko, tak aby nebol spozorovaný. Nech nerozrušíme ľudí. Vysoké veže ktoré dávajú pozor pri vstupe do prístavu na nás nejako nereagovali. ,,Tak toto je ľudské mesto? No som očarený a to bude asi len začiatok..." ohromene sa ozval Tarun, keď konečne prestal spievať. Pristáli sme a ja som hodila Mokutovi lano aby priviazal loď.

Mokuto


Za ten čas se mu podařilo nasbírat dostatek energie aby se aspoň mohl pohybovat po vlastních. Když byl nasáklý přírodní energií, byl to velmi krásný pocit. Cítil se tak neobyčejně mocný, že by dokázal cokoliv. Teď se cítí jako vyžvýkaná žvýkačka. Když dorazily do přístavu, konečně se postavil a zahleděl se na město. Zase jsme tady...Zašeptal pro sebe, to ho ale už trefilo lano do ksichtu. Oh aha..jasně. Zvedl lano ze země a seskočil z lodě na souš, kde hned přivázal loď k velkému železnému kůlu, tak jak byli přivázané i ostatní lodě. Takto jim loďka neuplave. Potom se pomalu všichni vydali do města. Lidé si jich zatím nevšímali, hlavně né ti, co se v přístavu nacházeli. Měli své práce nad hlavu, nebo to aspoň tak vypadalo. Někteří nosily zboží a bedny na lodě, druzí je z jiných lodí vykládali. Další lidé na lodě nastupovali, druzí vystupovali. Bylo tu velmi rušno. Nikdo si jich nevšiml, no to se změnilo až když z přístavu vyšli do ulic. Za přístavem se totiž nacházelo náměstí. Vypadalo celkem nově, asi bylo postavené v době kdy se tady už Mokuto a Dash nenacházeli. Myslím že si nás asi pamatovat budou. Uprostřed náměstí bylo sousoší dvou postav. Jedna byla vysoká, vypadala docela temně a v ruce držela meč, docela podobný tomu jeho. Druhá postava byla postava ženy, menšího vzrůstu a s křídly, jaké předtím Dash mala. Pod sochami se nacházeli položené květiny. Některé suché a některé čerstvé. Když došli blíž, lidé si je začali prohlížet.

Dash a Tarun...

Pozrela som sa na súsošie a oči sa mi zaligotali slzami. ,,Asi sme pre nich hrdinami..." zamrmlala som a sklonila som hlavu, ,,Prečo ale nemá taký pocit. Poďme rýchlejšie..." posúrila som Mokuta aj Taruna. ,,Dashtar, mala by si byť na seba hrdá. Si predsa hrdina, netešíš sa?" dodal Tarun a neodvrátil pohľad od súsošia. ,,No Mokuto, keď tak nad tým uvažujem, asi by si odomňa dostal aj požehnanie... ale... ale radšej nie. Videl som tvoje chlípne pohľady, aj keď máš postavenú sochu nikdy to nedovolím..." zasmial sa a potľapkal mu po pleci. Radšej som nereagovala na jeho podrývanie. Ale tak ako sa správa je aj moja chyba. ,,Poďme čím skôr, aby sme nevzbudili veľkú pozornosť. Mala som sa asi obliecť viac nenápadnejšie..." Kráčala som rýchlim krokom.

Mokuto


Podíval se na sousoší a potom na Dash. Taky se tak necítím, ale nevadí mi to...Je to jejich věc...Poznamenal a Tarunovi na jeho řeči neodpovídal. Jakoby snad záleželo na jeho názorech...si může povolovat a zakazovat co chce...Kdo ho však poslechne...to je už otázka...Zasmál se v mysli. Dash zrychlila a tak tedy i on přidal do kroku. No vlastně šel normální chůzí, jelikož díky své výšce byl jeden krok jako pár jejich malých kroků. 
To jsou oni! Ozvalo se z davu lidí. Vrátily se! Lidé se nahrnuli k nim. Věděla jsem, že jsou naživu...Spousta lidí se nahrnulo k nim a obklíčili je. Dokonce i Taruna od nich vytlačily. Jeho neznali a snima ho nespojovali. Co věděli tak Mokuto a Dash s nikým jiným nikdy nebyli. Byli tu pouze oni a pouze oni mají i sochu. Je tak nádherná...Nevěřil bych že někdo může být tak vysoký...Vítejte zpátky!...Ze všech stran se ozývali nějaké slova a věty. Otočil se na Dash. Ano...nezapoměli na nás...Lehce se ušklebil a pozdvihl pravé obočí.

Dash a Tarun...

,,Čo to sakra je? Počkajte... Neopovažujte sa!" márne vykrikoval Tarun, ktorý sa snažil pretlačiť davom naspäť k nám. Ja som najskôr skamenela a prvá vec čo ma napadla, že odletím čo najďalej. Ale potom som sa len na ľudí usmiala. ,,Prosím nechajte nás prejsť... Prosím..." snažila som sa ďalej pokračovať v ceste. ,,Mokuto, prosím poponáhľajme sa..." usmiala som sa na neho. Tarun sa horko ťažko pretlačil bližšie. Kedysi by som si takúto podctu a obdiv užívala, ale teraz nie. Hemženie ľudí mi iba pripomenulo bojisko. Začalo sa mi tmieť pred očami, prichádzalo mi zle. Pozrela som sa s vystrašeným pohľadom na Mokuta, mávla som krídlami a rýchlo vyletela nad oblaky. Nedokázala som to ustáť. ,,Dashtar!" počula som ako Tarun na mňa zakričal. ,,Tretí krát..." dodal a pozrel na Mokuta.

Mokuto


Takovou situaci opravdu nečekal. Připadal si jako nějaká hvězda a bylo mu to docela nepříjemné. Zdravím zdravím...Na tváři se mu objevil vynucený úsměv na lidi. Párkrát se uklonil. Docela máme na spěch tak prosím uvolněte nám cestu...Lidé je ale neposlouchali. Prosím, pusti te nás..No taak.. Kýval jim hlavou. Už to také nevydržel, natáhl ruku k Dash, ale ta se hned odrazila vyletěla do nebes. Aha...Zabrblal pod nosem. Nakonec popadl Taruna, přitáhl ho k sobě silou a oba dva zmizeli z místa. Objevily se spolu na střeše z nedalekých budov, tam se hned nohou odrazil a zase se mrknutím oka přesunuli na další, vyšší budovu. Takto se přemisťoval až na velmi vysokou budovu, ze které byl dobrý výhled na město. Takovéto přesouvání nemuselo být pro Taruna příjemné. Před nimi se objevil výhled na obrovské město. Dost se to tu změnilo...Zamumlal a hledal nějaký záchytný bod. Dellarumia...věřím že ji tam také napadne jít...jen kde to bylo...Pak našel v hledáčku jednu budovu, která mu byla z dřívějška povědomá. Jdem...Znova ho popadl a to už stáli na ulici, kde ho pustil a musel se opřít o zeď budovy. Docela mu to dalo zabrat, zvlášť když si pořádně neodpočinul. Nacházeli se spolu v široké ulici, ale prázdné, asi tři ulice od místa kde by měla být hospoda DellaRumia.

Dash a Tarun...

,,Budem grcať, budem grcať!" kričal Tarun na Mokuta, keď s ním preskakoval z jednej budovy na druhú. Ako ho držal, tlačil mu na žalúdok. Keď ho konečne pustil, padol na kolená a držal si brucho. Snažil sa v sebe zadržať zvracanie. ,,Tak toto bolo naposledy, čo si sa ma dotkol." ďalšie napnutie. Keď to po chvíľke predýchal, postavil sa a ruku si založil v bok: ,,Ale ďakujem, aspoň, že je tu už kľud a nikoho. Pozrel sa na oblohu: ,,No teraz, počkáme, dúfam, že sa hneď vráti, nerád by som ju niekde stratil..." poškrabal sa na hlave: ,,Vieš musíš vedieť jednu vec, aj keď sa Dashtar snaží pôsobiť vyrovnane a pokojne, mám taký pocit, že sa nikdy nevyrovnala s tou vojnou a to čo prišlo po nej. Aby som ti to upresnil, podla jej rozprávania sa po príchode do Edenu všetky hromové zvieratá obetovali, aby jej znova vrátili život. Celých dvadsať rokov, čo sa o mňa starala, kým som nevyrástol tento žiaľ za nimi a zlé spomienky na vojnu držala v sebe... No ale asi ako som už bol starší, tak sa karta obrátila a ja som bol ten kto na ňu musel dávať pozor. Dosť často sa jej vracali tie obrazy a vznútra ju to veľmi ničilo. Bolo obdobie kedy som ju musel kŕmiť, aby vôbec niečo do seba prijala... No chcem len tým povedať, že musíš byť pri nej opatrný..." odkašlal si, ,,Preto sa bojím ju od seba pustiť. Často reagovala veľmi nevyspytateľne až sebadeštruktívne. Asi toľko... No verím, že ma už budeš trocha chápať, a možno by sme mali viať snažiť nájsť nejakú tú cestu priateľstva medzi sebou. Aj napriek tomu, že viem asi, že ti prekážam, ale ver mi ty prekážaš mne. Možno sa jej stav v tomto svete môže ešte zhoršiť... musím byť na všetko pripravený... Ehm... už ide... Keby niečo nikdy sme sa nerozprávali." trápne sa usmial a zakýval mi, keď som letela nad nimi. Pomaly som pristála: ,,Veľmi sa ospravedlňujem, ale asi som spanikárila... " Tarum ma hneď objal: ,,Nesmieš mi takto uletieť..." povedal mi a odstúpil. ,,Neboj sa o mňa..." usmiala som sa a obzrela som si ulicu, ,,Keď som bola hore uvidela som budovu, ktorá mi bola povedomá, nebude to Dellarumia?"