Palác

Elizabeth


Chápu, snáď to nekdy dokážu zmenit. Bylo na ni vidiet že je jeste mladá a má se toho jeste mnohé naučiť. Taky se tvárila veľmi provinile, a trápilo ji, ze si to u nich pokazila. Pritom se velice tešila že ty dva uvidí. Pristúpila je dverim a odemkla je. 

Mokuto


Ten toho moc nerekl. Byl omámen krásou tohto devcete. Pak ho vyrušila Dash. Čo? Čo?? Čo ja? ...hmm...zas nebuď na ni moc tvrdá..však se omluvila..PPousmia se a zamieril k dverám

Dash...
Má vôbec zmyseľ niečo hovoriť v tomto svete bytostiam, ktoré nič nechápu? Je to ako sa snažiť učiť muchy sadnúť. A som tvrdá? Som na ňu ako na každého iného. Nesmiem nad takými zbytočnosťami premýšľať. Asi bude najrozumnejšie v tomto svete sa naučiť krátkym odpovediam. Hovoriť len to čo je nevyhnuteľné a nestarať sa do nikoho. A tak by to aj malo byť. Ani jeden z nich mi nestojí za námahu sa čo i len na nich pozrieť, nie to ešte s nimi konverzovať, ba čo viac, snažiť sa im pomôcť, poradiť. Stíchla som. Pozerala som sa priamo. Mokutovi som neodpovedala. Len som ich následovala.

Zaviedla vas do oválne miestnosti s mnoha policemi plne svitku a kníh a papieru. Posadila se za drevený stul s masívneho dreva. Tak teda, hmm...proc hledate cisare? Opýtala se jich a oprela se. 
Mokuto koukl na Dash a potom zpet na Elizabeth. Potrebujeme nejakou práci...a cisár je zde jediný, ktery nám dodá dulezite informácie a práci vhodnou pro naše schopnosti...Pousmal se na ni a ocima pokukoval po Dash či i ona dodá neco či bude dal ticho.

Dash...
Obzerala som si miestnosť. Tak tu majú uchované svoje múdrosti? A predpokladám, že len tak niekoho k nim nepostia. Áno nejakú prácu hodnú mňa. ,,Samozrejme aj dobre ohodnotenú..." Dodala som nezaujato. Som zvedavá kam nás pošlú. Zase zachrániť nejakú dedinku. Osud si vybral... Dúfam že to nebude ľahké, čo má nepriberie na hranice mojich síl nieje vhodné. Musím byť silná. Cítim v sebe tú silu. Hoci je potláčaná pečaťou, ale tá dlho nevydrží. A potom sa vrátim. Zabijem brata a usadnem na trón. A keď mi niekto bude stáť v ceste, tiež mu doprajem stretnutie s Bohom.

Aha..posúvam se zdá nedošli nejaké správy... Začala prohledavat papiry, ktere mela položené na stole. V tom do miestnosti vbehl ďalší osoba. Mladý muž v honosném odevu a velice lapal po dechu. Pani Elizabeth!! .... Dosel posel!!....Cisár volá o pomoc! Elizabeth ihneď vyskočila ze stolicki a podivala se Dash a Mokuto. Mám pro vás ukol! Bežte na juh...k veľké rece...rýchle!

Dash...
Cisár v nebezpečenstve? Iste si to zaslúžil, to je za jeho obžerstvo. Kútikom úst som sa pousmiala, potom som sa pozrela na Mokuta vážne: ,,Viem sa tam dostať rýchlejšie ako ty. Pojdem dopredu. Ak by som musela bojovať, nebudem na teba čakať, ale budem sa spoliehať že prídeš. Súhlasíš?" Potom som môj pohľad venovala žene: ,,Aké nebezpečenstvo hrozí Vášmu Cisárovy? Rýchlo mi povedzte a ja hneď vyrazím."

Elizabeth se podivala na Dash, chvíľku vypadla že nad niečím premysli a pak ji odpovedela To nejhorsi...ja o nich moc nevim...ale že jsou z dávnych dôb...z tech zapomenutych. Hneď si všimla jak Mokuto spozornel. Vim taký že vy dva o nich vite...Proste...Cisar sel se svym vojskem k miestu kde byl nalezen ďalší portál...prosím, udelejte vše pro to, aby byl v poriadku...


Mokuto

Vyslechl si jak Dash tak i Elizabeth a potom dodal. Jasne, bez tam čo nejrychleji...pobezim čo to pôjde. Nič viac je tu už nedrzelo. Jeste se optal na presné miesto a odpovedí se mu dostalo, že na juhu, na brehu Veľkej reky tam kde mizne tráva a je už jen kameň a prach.

Dash...
Kývla som na znak, že som tomu rozumela. ,,Bežať budeš ty, ja poletím..." usmiala som sa na Mokuta, otočila som sa vzad a vyšla som z miestnosti. Prebudila som v sebe Božie svetlo a na chrbte sa mi objavili krídla tvorené zo zlatého svetla. Preletela som celým komplexom paláca. Doslova bola zo mňa len taká zlatá šmuha. Len tak tak sa mi stráž uhla, keď som vyletela cez bránu. Mávla som krídlami a vyletela som vysoko nad mesto. Zvýšky som sa pozrela na ľudí, ktorý boli tak maličký, taký ako ich duchovný rozvoj. ,,Tak, idem pre vašeho cisára, aby Vám mohol zase vládnuť a napchávať sa pri tom..." povedala som ironicky pre seba. Znova som mávla krídlami a letela som na juh.

Mokuto

Jen leť... Taky se na ni usmál a v hlavě dořekl. Hlavně dej na sebe pozor... Otočil se zpět na Elizhabeth a kývnutím a mírným úklonem ji dal najevo že se loučí a odchází. Otočil se ji zády a vyšel z budovy ven. Dash už byla pryč. Tak...teď nastal čas na pořádný boj...zrovna v době, kdy jsem oslabený...přesto dám do toho vše...Pevně sevřel ruce v pěst a pak otočil pohled směrem k budově o které předtím mluvil císař. Ještě si však musím něco zařídit... A vydal se směrem k oné budově.

Mokuto


Městem prošli celkem rychle. Nikde nikoho nepotkali. Sice se mu zdálo, že ho z pár budov někdo pozoruje a schovává se, ale neřešil to. Jen doufal, že jsou to místní, kteří se schovávají v domech. Když přišli před vstup do paláce, tam spatřily jiný obraz. Celé plocha byla poseta mrtvými vojáky, kteří zde zřejmě chránily vstup do hlavní budovy. Bylo jich zde snad stovky, ale pouze oni. Na zemi byla zaschnutá krev a hnilobný zápach. To nevypadá dobře... Vyšlo mu z úst když si prohlížel těla. Jsou tu jenom místní vojáci...žádný mrtvý nepřítel nebo tak...divné...kdo to asi udělal? Pomalými kroky se blížil k paláci. Pak se zastavil. Koukl se směrem k obloze. Přesně nad budovou byl velký černý mrak, který pomaličku výřil v jakémsi prstenci. Pak udělal další dva, tři kroky dopředu a znovu se zastavil. Celým tělem mu projel nepříjemný pocit. Jak kdyby se mu tisíce jehel zapíchlo přímo do srdce. Co je to?! Na tváři se mu objevil zděšený výraz. Netušil, zda i Dash něco také ucití, ale bylo to silné a zlé. Pohled se mu zastavil na budově. Poběž...Jednu ruku položil na meč, projistotu a rozběhl se k budově. Nabral velkou rychlost. Dveře z dřevěného masivu byli zavřené a tušil že budou i zamknuté, avšak před nima nespomalil. Asi metr před dveřmi se odrazil a ramenem do nich vrazil jako beranidlo, ty se hned rozletěli na kusy a on dopadl na zem. Přesto se strašně moc třásl, jak kdyby měl z něčeho strach. Pomaličku se postavil na nohy a zahleděl se na místo, které vedlo přímo do trůnního sálu. V budově byla divná energie. Něco tak zlého ještě nikdy necítil. Přitom někde v něm, v jeho nitru zacítil zachvění.

Dash...

,,Ani mne sa to nepáči, ten proti komu bránili palác, musel byť len jeden, a veľmi silný... keby nie kolo by tu viac tiel... A možno dvaja... traja..." pozrela som sa do nebies ako Mokuto, pozorovala som podivný mrak, víriaci na oblohe. Naraz som sa strhla... Kým som sa otočila na Mokuta, ten sa rozbehol oproti dverám priamo do paláca. Rýchlo som sa obzrela za seba, či náhodou v diaľke si niečo nevšimol, ale ticho, ako keď sme tade šli. Rozrazil dvere na budove. Ja som v sebe prebudila svetlo, roztiahla som krídla a rýchlo som za ním doletela. Celý sa triasol... ,,ČO sa deje? Celý sa trasieš...."

Mokuto


Neodpověděl ji na její otázku, jen koukal na cestu k sálu. Nakonec na ni otočil svůj pohled. Byl velice zděšený. Všiml si, že Dash je v pohodě. Na ni to nepůsobí? To je tak mocná?  Pomyslel si a sklopil pohled k zemi. Chtěl taky vyvolat svou sílu, dokonce si přál aby se probudilo to zlo které je vněm, ale nic. Ta mocná síla měla na něj tak velký vliv, že udělal krok dopředu bylo pro něj těžké jako kdyby se brodil v bazénu plné tekutého asfaltu. Je..je tady... Zašeptal a znova koukl na místo kam se díval předtím. Musel se pohnout, tak či tak tam jít musí. Zamračil se a udělal pár pomalých kroků kupředu. Nakonec zamířil směrem k trůnnímu sálu. Proč zrovna teď? Proč tady? Říkal si v hlavě.
Došli až ke dveřím vedoucí do sálu, kde se předtím bavily s císařem této krajiny. Neměl vůbec sílu dveře otevřít, jen na ně položil ruku. Přesně v ten moment se mu objevil pocit, jakoby ho něco sledovalo. Jakoby se mu něco chtělo dostat do hlavy a on neměl sílu to zahnat. Dash přesto vypadala celkem v pohodě. To jsem od ní tak slabý? Znova si pomyslel. Nakonec se dveře otevřeli sami od sebe a oba dva vstoupily do sálu, kde na druhém konci byl velký trůn, nad kterým panovala ohromná okřídlená socha, kterou zde viděli naposledy. V ten moment i Dash zacítila nepříjemnou energii. Vzduch zde byl velmi hustý, a těžko se dýchalo. Pak si všimli postavu sedící na trůně, schovanou ve stínu. Byl sklesklý a jakoby se díval k zemi. Pak se ze všech stran místnosti ozval šeptavý hlas. Přišla jsi mě dorazit? ...

Dash...
Kráčala vedľa Mokuta. Nevedela som čo sa mu stalo, neodpovedal mi priamo... Len som pomaly ho sprevádzala, pripravená mu pomôcť ak to bude pre neho veľmi zlé. ,,Čo sa tu deje?..." vyriekla som, keď sme boli pred dverami, ktoré sa snažil otvoriť. Pomohla som mu prejsť cez dvere, no potom som to zacítila aj ja. Taký zvláštny pocit, akoby mi zaťahoval hrdlo a tlačil ma na pľúcach. Všimla som si postavu sediacu v tieni na tróne. ,,Kto si? To si spravil ty tým vojakom?... Vídi z tieňa a nebuď zbabelec..." prehovorila som na neho trocha z ťažkým hlasom.

Mokuto


Když ho Dash nazvala zbabělcem, v tu ránu všechny okna explodovali a zem se zatřásla. Postava se postavila z trůnu, ale stále zůstala ve stínu. Roztáhl svá ohromná černá křídla. Postava byla celkem vysoká, možná i větší než je Mokuto. Vše si mi vzal, ty odporný hade...Stáhl svá křídla zpět k tělu a vystoupil ze stínů. Před nima se objevila bytost, jakou nikdy neviděli. Jeho kůže byla tmavě červená, oči tmavé a uši špičaté. Byl plešatý a na hlavě měl černé zahnuté rohy. Celkem to připomínalo formu, do které se jednou Mokuto proměnil. Ten se držel hodně vzadu. Měl co dělat aby sebou neflákl o zem. Všechno se blížilo k závěru, vše bylo dokonalé a teď...musím zase od začátku...tisíce let práce prišlo nazmar...a to jen kvůli tobě. Ukázal kostnatou rukou na Dash. Zemřeš za to, co jsi udělala. 

Dash...
Pred črepmy som sa ochránil krídlami, nikdy ma nesklamú. Postava vyšla z tieňa a ukázala svoju podobu. Periférnym pohľadom som sa pozrela na Mokuta, vyzeral veľmi zoslabnutí. Záhadná odpudivá bytosť prehovorila a z jej slov som pochopila čo je zač. ,,To si ty, kto nás uväznil a využíval všetkých Cellestov na to aby ti posilnil svoju moc. Omyl... Ja nezomriem za to čo som ja urobila, ale ty?" Napažila som ruku bližšie k Mokutovi. Z dlane vyšiel zlatý prach ktorý okolo Mokuta spravil zlatú kupolu ktorá ho mala chrániť pred možným zranením. Nič neprejde do vnútra, ale nič nevíde ani von. Toto je môj boj. ,,Tak poď, nech nadobro ukončím tvoju existenciu!"

Vse jsem kvuli tobe stratil. Mohl jsem zachrániť tento vesmír a každý tvor by mohli žiť v miru. Vest svobodny zivot. V ruce se mu objevil veľký kostnaty meč. Vse jsi zničila. Vse co jsem budoval je zničené. Im je znova pro me vzdialený. Sklopil hlavu a chytil se za ni. Docela se rozzúril. A ty...ses mi došel vysmat? Podival se na Mokuta vrazednym pohledem. Ten že začal ešte vice triasť.  Mokuto se podival na Dash. Tady ti budu úplne k nicemu. Zaseptal dosť bolestne a sklopil hlavu. Úplne ignoroval čo nepriateľ hovoril. Ten se najednou objevil pred nimi a svihl svym mecem. Meč se zasekl o Mokutovu obranu kterou vytvorila Dash a rozpadl se na prach. Chápu...tva sila je mi ted rovnocenna. Postavil se pred Dash. Jeho telo obalila černá energie, ktera znej vystupovala jako plameny. Im ale bude jen a jen muj...

Dash...
Keď som videla ako sa jeho meč rozpadol neubránila som sa výsmechu. To som naozaj tak silná, naozaj... moja moc je obrovská, ešte že sa tu objavil, aspoň si to na ňom môžem vyskúšať. Čo je ten Im o ktorom hovoríš? spýtala som sa ho kľudným hlasom. Tiež som si okolo tela vytvorila podivné plamene ako tá bytosť vyvolala okolo svojho tela. ale len na chvíľu jen na moje pobavenie. Potom sa rozplynuli. Vzápätí sa objavilo obrovské svetlo ktoré pohltilo hmotu. Nastalo krátke ticho. Svetlo pominulo a ja som sa objavila tesne pred ním... Tak mi teda povedz, ako si zachrániť tento vesmír, zotročovaním umelo vytvorenej rasy, ktorá žila v klamstvách? 

Mnohé nevíš, mnohé nepoznáš...odemně se nic nedozvíš. Zasmál se. Objevilo se světlo, a Dash stála přímo před ním. Vypadal docela utrápeně z toho, jak dopadl jeho meč. Trápila ho její síla, ale přeci jen se na jeho tváři objevil úškleb, nebo spíše úsměv. Už jsem si vzpoměl...odpusť...už je to velmi dávno... Trvalo to jen moment. Možná to bylo rychlejší než světlo, ale ve své ruce držel Dash pod krkem. Jeho ruka prošla světlem které Dash chránilo a nic mu neudělalo. Velice blízko přiblížil svůj obličej k jejímu. Mohla cítit jeho smradlavý dech. Vytvořil jsem rasu, vytvořil jsem život a systém který fungoval tisíce let. Naoplátku jsem za to dostal dar v podobě síly. Podle mě skvělý obchod. Nikdo si nestěžoval. Všichni byli rádi, že mohou žít... Na chvíly stichl. Dash mohla pocítit menší narušení její energie a zvětšení nepřítelovi síly. JÁ JSEM TVŮJ BŮH...JSI JEN PODDANÝ, KTERÝ SE MI MÁ POKLONIT A PODĚKOVAT...ZA TVŮJ HŘÍCH BUDEŠ POTRESTÁNA ROZSUDKEM SMRTI! Zaznělo z jeho úst. Znělo to jak syčení hada s velmi hrubým a hlasitým hlasem. 

Mokuto


Co mám dělat? Vůbec se nemohu pohnout...ani nevím jak je na tom Dash….jeho moc mě přibila k zemi... Krčel se u země a stále se třásl. Notak..někde v hloubi duše musím mít sílu se postavit...kdybych se aspoň tak moc netřásl...je mi z toho špatně...točí se mi v hlavě. Prosím...přestan se třást...Někde v nitru něco zacítil. Co je to? Není to moje... V hlavě pak uslyšel šepot hlasu. Už kdysi něco takového zaslechl, ale teď ta slova rozpoznával. Věděl co mu to řeklo ale vůbec to nechápal.

Dash...
Cítila som zvieranie hrdla draplavou dlaňou. Pach z jeho úst pripomínajúci rozkladajúce mäso zdochnutej kravy , pohodenej niekde v strede poľa priamo na slnku, ma štípal v nose a niekoľko krát ma naplno. Neviem čo ma trápilo viac. Či tlak na krku alebo sen smrad. ,,Možno si vytvoril niečo čo sa ti zdalo že funguje, ale to bol iba závoj, ktorý zatieňuje skutočnosť." Sykla som vzduch do pľúc. Jeho sila vzrástla. Posmrtné kŕče? ,,Ty nie si boh!" Spod jeho ruky sa objavila zlatá žiara, ktorá sa sformovala do hada ktorý sa ovinul okolo môjho krku a vytlačil jeho dlaň. Oslobodila som sa zo zovretia a odskočila som ďalej od neho. ,,Ty nie si boh, len si bola bytosť ktorá dokázala využívať božie svetlo. To je pravá sila... Božia sila..." Nestrácala som ďalší čas zbytočnými rečami. Začala som hromadiť svetlo do svojich dlaní v ktorých sa objavila jasná výriaca guľa. Pomalí sa zväčšovala. Užívala som si narastajúcu ničiacu silu, keď v Tom sa guľa čistej božej energie začala divné pochybovať. Akoby bolo vo vnútri niečo živé ktoré sa chce dostať von. Naraz sa do celej miestnosti rozleteli kŕdle zlatých havrianou. Začali lietať bez ciela , narážali do stien do sôch do nepriateľa, ale útočili aj na mňa. Čo sa to stalo... Svetlo má neposlúchli?

Nepřítel se začal chránit před havrany svými černými křídly. Bombardovalo ho hejno havranů, ale přesto tam stál a dokázal se před nimi chránit. Ty které neodrazil křídly se rozbily o zvláštní neviditelný štít, který se zobrazil jen v místě nárazu havrana. Nemohl se ale pohnout, nárazy havranů mu znemožnil pohyb, ale snažil se to nedat najevo. Celá místnost byla ozářena zlatou barvou, na zem padali kusy rozbitých soch, kamení a dalších věcí, které se v místnosti nacházeli. Takový chabý útok. Ani to neumíš ovládat...Pohlédl na Mokuta, která dostal pár zásahů od havranů. Ta tvá "pravá boží síla" je nic...ubohost...už o ni nemám ani zájem... Avšak v mysli se mu honilo něco úplně jiného. Po skončení propojení mezi ním a světem Dash stratil hodně síly a energie. Ještě nějakou chvíly a určitě prohraje, což nemohl dopustit. Tušil, že ještě nenastal ten čas, kdy by měl zemřít. Musím získat Im… Zamumlal si pro sebe a obalil své tělo křídly. Do těch nashromáždil ohromnou energii a pak velkou rychlostí křídla rozevřel a energii vypustil. Všechny zbylé havrany to v momentě odstranilo, Mokuta to odhodilo dozadu, kde se zastavil až o kamennou zeď. Dash měla sílu to ustát. Chvilku na to, hlasitě lapal po dechu a vypadal docela vyčerpaně. I vzhled byl jiný...vypadal jakoby zestárl...nebo spíše byl takový vyschnutější. 

Mokuto
Trefilo ho pár havranů. Naštěstí byl stále obalen ochranou, kterou mu dala Dash. Následně se rozplácl o zeď a znova se sesunul k zemi. Jsem tu úplně k ničemu... Snažil se znova vstát, ale po tomto útoku se už vůbec nedokázal pohnout. Tělo ho už neposlouchalo. Začíná mě to pěkně štvát... Chtěl se zamračit, ale ani to už nedokázal. Tak strašně mě to štve... Stále se jen třásl. Pohni se! … Nic se však nestalo. Tak se sakra pohni! .. Jeho mysl neměla nad tělem žádnou moc. ŠTVE MĚ TO! … Začal se třást ještě víc. Tak už se sakra pohni! Vyslovil potichu se svých úst. V ten okamžik se jako lusknutím prstu přestál třást. Jeho bílé oko z červenalo a vše kolem se zastavilo. Čas se pro něj zastavil...

Dash...
Chránila som sa pred vlastnými havranmi. Vôbec som nechápala čo to malo znamenať. V hlave som počula, akoby na mňa hovorilo tisíc lúdí naraz a možno aj o sto viac. Jeden hlas však má upokojoval. Ten som veľmi dobre poznala. Sladký ako med. ,,Chceme ho vidieť, chceme sa mu pozrieť do očí
... Chceme sa postaviť voči nášmu väzniteľovi..." Nepriateľ vypustil svoju energiu, ktorej som dokázala vzdorovať. Moje telo sa začalo meniť. Hlava sa mi predĺžila, ruky aj nohy zakrpateli až sa stratili a telo sa predĺžilo. Pred nepriateľom sa objavil obrovský biely had so šupinami ako najčisčí ľad. Zdvihol hlavu nad muža a pozrel sa mu do očí s pohŕdaním. ,,Pozri sa nám do očí. Poznáš nás? Pamätáš si čo si nám spravil? No sme voľný a tvoja moc je na konci." Had odhalil svoje dlhé zuby.

Nepřítel se podíval na hada. Díval se mu přímo do očí. Za moment udělal krok zpátky. Zamračil se. Nebylo to však kvůli hadovi. Zacítil na chvíli něco, co se mu vůbec nelíbilo. Něco co velmi dobře znal a myslel si, že je to už dávno pryč a nikdy se nevrátí. Očima přejel po místnosti, ale nic nenašel. Bylo na něm znát, že vydechl vzduch, který v sobě držel a celkem se mu ulevilo. Pak se znova podíval na hada. Už chápu...Pozdvihl ruku a v něm se mu objevilo tyrkysové kopí vytvořené ze světla. Teď tě bude lehčí trefit...prosím nehýbej se...těžko se stím míří... Napřáhl se a chystal se kopí hodit. Zbavím se tě...najdu ten svět a ten zničím taky...bylo hloupé vytvořit něco takového....jsou s tím jen problémy...Bylo vidět že se mu dost těžko míří...jakoby kopí bylo velice těžké...Poslední zbytek síly...nejsilnější útok jaký mám...zničím snimi i tohle hloupé místo...začnu na novo...
Pak šíp hodil a ohromnou rychlostí se řítil na hada.

Mokuto
Co se děje? Proč se vše kolem zastavilo? Ikdyž se už netřásl, přesto mohl jen ležet na zemi na břichu a dívat se před sebe. Konečně si můžeme promluvit.... Ozval se mužský hlas. Někde vedle zmrznuté Dash se objevil stín postavy. Viděl pouze stín, ale poznal že nosí dlouhý plášť. Kdo jsi?  Zeptal se ho, ale stín chvíli mlčel. Jsem První...podle vašeho pojmenování...jsem Prastarý...Otočil se na chvíli na nepřítele, který také stál nehnutě. Počkej..a kdo je po tom on?...On je přeci první... Odpověděl mu a stín se pomaličku zase otočil na Mokuta. Není důležité kdo je on a já....v jistém smyslu jsme to samé, ale přesto velice odlišní... Pak si začal zřejmě prohlížet Dash. To je ta dívka, která se ti tak líbí? Optal se a po té otázce se Mokuto trochu začervenal. Na otázku mu ale neodpověděl. To ty jsi mi stále šeptal? To ty jsi ta zlá bytost v mém nitru?  Optal se na oplátku Mokuto jeho. Zlá? Co je zlo? Je snad zlé, že chci zničit ty, kteří mě zradily? Je snad zlo to, že ti pomáhám porazit jiné zlo? Pověz...kdy jsi použil mé síly? Bylo to snad někdy kdy jsi potkal někoho dobrého? Použil si mé síly, když jsi potkal tuhle ženu? Zamysli se nad tím co je zlé a co dobré...a nad tím, kdy je lepší být zlý za účele vykonání dobra...Mokuto neodpověděl. Jen sklonil hlavu. Měl naprostou pravdu. Náš čas se chýlí ke konci...určitě se brzy uvidíme...nyní by si měl pomoct své hadí kamarádce...jinak to může zle skončit....hmm….nějak se tu často objevuje slovo zlo....no nic...na chvíli ti půjčím trochu své síly....Mokuto vůbec nic nechápal, ani to proč zrovna Dash potřebuje pomoct, když se kolem nic nehýbe. Stín začal zářit oslnivým světlem. Na velmi malý okamžik mohl zahlédnout kdo to před ním stál... To je.... Překvapeně vykulil oči. 
Na to už se vše dalo do pohybu. Šíp byl už u hada, když v tom narazil do šedé ruky, která šíp chytila. Sevřela šíp, až nakonec celý praskl a vypařil se. Před hadem stál znova Mokuto ve své démonické podobě. Jeho zlověstná maska s dlouhými černými rohy a žlutě zářícími oky. Hned na to však podoba zmizela a znova tam stál obyčejný Mokuto, který padl na jedno koleno. Promin...trošku mi to trvalo. Usmál se na hada. Stále vypadal dost vyčerpaně, ale už se aspoň netřásl. Mám nového kamaráda...

Dash...
Had sledoval hrod ktorý na neho mieril. Jeho šupini sa podivné zaleskri a pri lepšom pohľade bolo vidieť akoby v hadovy tiekla rieka zlatého svetla. Had zasičal. Postava ktorá zachytila šíp sa mu znepáčila., Ale keď sa premenila na muža ktorého už raz stretol prižmúril oči plné zlatého svetla. ,,Nepotreboval som tvoju pomoc... Len ak sa chceš pripojiť k večeri... Mám v pláne ho zožrať a stráviť každý kúsok jeho tela, tak ako on trávil našu silu." Had vyplazil jazyk a zasičal. Hadí hlas neznel ako hlas Dash... Akoby to hovoril niekto iný, mnoho cudzích naraz. Had rozovrel svoju papuľu. Vyhodil si sánku tak aby ju dokázal ešte viac rozyvoriť. Vtedy odhalil ďalšie štyri páry zubov ukryté hlboko v ústnej dutine. Vydal podivný zvuk a zaútočil priamo na svojho dávneho nepriateľa.

Nepřítel hlasitě lapal po dechu. Byl značně vyčerpaný. Myšlenka toho, že bude hlavním chodem pro hada se mu moc nezamlouvala a udělal zase pár kroků dozadu. Sledoval i Mokuta, znovu chvíly cítil přítomnost někoho dalšího. Je stále tady...je v tom chlapci...ale není pro mě ještě žádnou hrozbou...větší starosti mi dělá ten had... Říkal si v hlavě a roztáhl svá křídla. Jestli si myslíš, že se jen tak nechám sníst...hloupé...ještě stále jsem při vědomí...jen tak mě nedostaneš... Jeho hlasité nadechování a vydechování ustupovalo a po chvíly stál znova vzpřímeně. Přiznám se, že jsem ztratil hodně síly, když se přerušilo pouto mezi mnou a tím světem...Ale boj rozhodně není u konce... Had nakonec zaútočil jako první. Útoku se však bránil jen tím, že uskočil o pár metrů dál. Bylo to spíše teleportace než nějaký skok. Periferním viděním si hlídal Mokuta. Souboj proti dvou by pro něj bylo teď velmi obtížné. Tak fajn... V ruce se mu vytvořil stejný meč jako při prvním útoku. Jeho čepel obalila tyrkysová aura. Jsi jen plaz...obyčejný škaredý tvor... Neútočil, momentálně byl v obranném postavení.

Mokuto


Nějak tušil že tento had nebude přímo Dash. Pamatoval si nějaké ty věci z minulých událostí. Ale že bude takový "jiný" ho nnapadlo. On ho chce sníst? Jen tak? Bez chleba?  Nechal znova prostor pouze jim a nechtěl se hlavně hadovi plést do cesty. Bůhví jak by to mohlo skončit. Po chvíli zacítil další osobu blížící se k tomuto místu. Byla ještě daleko, ale cítil ji už teď. Byla to velmi mocná aura a voněla mu po květinách. Zvláštní...nic takového jsem ještě nikdy necítil...kdo to zase je?

Had
Nos zaboril do podlahy, ktorú svojou váhou rozbil. Nadvihol sa a zatriasol hlavou. Silno fúkol a z mostných dierok mu vystrelili kusy dlažby. Zvynul svoje telo a plazivým pohybom sa presunul okolo nepriateľa. Telo hada obkolesili nepriateľa a pomaly sa začalo sťahovať. Had vyplazil jazyk, zasičal. Vzápätí svoje telo stiahol na nepriateľa a znova zaútočil ....

Dash...
Mnoho rúk má držalo a nechceli má pustiť. Stáli predomnou postavy ktoré mi zabraňovali v pohybe. ,,Čo sa to deje? Lečo má držíte... Pustite ma!" Kričala som na nich.
,,Teraz sme na rade mi, nieje to spravodlivé..." Odpovedala mi jedna postava.
,,Prosím... Takto ho neporazíte, neviete bojovať a zaslepuje vás hnev!" Naliehala som s prosbami.
,,Vieme čo robíme! Tak sa do nás nestaraj!"
Sklopila som zrak a len som čakala...