Palác

Svým mečem odrazil letící kusy dlažby. To nebylo nijak obtížné, jen se ukázalo, že to zřejmě byl záměr ktomu, aby ho to zaměstnalo na dobu, aby se had dostal blíž k němu a dokázal se kolem něj omotat. Když ho svým tělem snažil sevřít, v možnou chvíli ho přeskočil a mečem odrazil jeho další útok. Hadí tělo bylo velmi pevné a tak ho nedokázal poranit. Ale naštěstí aspoň útoky odrážel. Svůj meče svíral pevně v obou rukách a postupně sbíral energii. Bylo to velmi pomalé, jelikož spoustu energie musel vynaložit k tomu, aby odrazil jeho útoky. Ještě nějaký čas se držel zpátky, až nakonec udělal jeden krok dopředu a z jeho meče vyšlehl fialový blesk. Neměl destruktivní účinky, ale měl hada paralyzovat, nebo ho aspoň donutit se stáhnout dál od něj. 

Chodbou se začal ozývat zvuk připomínající ťukání podpatků o zem. Někdo se sem blížil, nejspíše žena. Přibližovala se velmi pomalu, nemala nijak naspěch. Místností se zalila krásná vůně květin. 

Mokuto

Sledoval zápas mezi prastarým a hadem. Držel se víc opodál od nich, když v tom v zápalu boje zaslechl právě onen zvuk. Někdo se sem blíží...je to nepřítelův spojenec? Proč tak krásně voní? Kdo je to? Na čí straně je?...Nechci další problémy...už tak je tu jeden a hodně velký... Koukl směrem k prastarému, který právě vyšlehl ze svého meče fialový blesk. Nakonec se celý otočil směrem ke dveřím a pevně uchopil svůj meč.

Had
,,Tak už sa nechaj zožrať !" Zasičal keď prastarý odrážal jeho útoky. Nepriateľ vystrelil fialový paprsok. Had sa zvinul na druhú stranu. Dokázal sa mu vyhnúť ale medzi ním a nepriateľom nastaa väčšia vzdialenosť. ,,Nebráňte sa už, veď sú skoro mŕtvý. Tak s pokorou prími svoj osud." Had sa plazil v úzadí miastnosti. Drsnými šupinami oškrabával časti stien. Čakal na vhodnú chvíľu zaútočiť. Prehru si nepripúšťal a nemohol sa dočkať ako sa telo nepriateľa rozloží v jeho žalúdočných šťavách. Tešil sa na svoje víťazstvo. Znova zaútočil...

Dash...
Objavilo sa predo mnou dievčatko. ,,Sú nahnevaní, lebo som vybrala teba."
Zdvihla som na ňu pohlad: ,,Ty si z nás najstaršia však..."
Devčatko sa usmialo...

Možná už nemám sílu na to, abych tě zničil...ale stále mám dost síly na to, abych se nenechal sežrat nějakým hadem... Znova odrazil několik jeho útoků. Zase začal hlasitě lapat po dechu. Tisíce let putuji vesmírem, sbírám síly, starám se o lid v různých světech...pomáhám zaostalým rasám se vyvinout...Je mi jedno, jestli jsem ve vašich očích dobrý nebo zlý...já Im získám a věř mi..že jako prvního...zničím tebe. Had se blížil k dalšímu útoku, když se jemu i hadovy před očima objevila louka plná rozkvetlých květin a krásné zelené trávy. Velmi příjemně to vonělo a oba dva to zastavilo v útočení. Po chvilce přeludy zmizeli a jak had tak i prastarý byli docela šokováni, jaká síla je donutila zastavit v boji.
Jak smutná podívaná...zničený císařský sál...a to jsem se o něj tak starala. Ozval se smutný ženský hlas. Pro Dash a Mokuta známá blond žena v růžových šatech a v botech na podpatku. Vlasy měla zase upletené do copu a její modré oči se zastavily na Mokutovi.

Spoiler:

Aa..pan Mokuto...ráda vas znova vidím...můžete mi říci...proč tihle dva tady bojují?

Mokuto
Elizabeth? Zamumlal pro sebe. Její aura ho úplně omámila. Byl to tak příjemný a uklidnující pocit. Před tím nic takového z ní necítil. Neměla by jste tady být! Můžete přijít k úrazu! Snažil se ji naznačit, aby odešla do bezpečí, no Elizabeth byla jiného názoru a pomalým krokem a s úsměvem na tváři zamířila přímo k hadovi a prastarému.

Had
Príjemná kvetinová vôňa a pohľad na rokvitnutú lúku oznámila hada. ,,Kde to sme?" Rozhliadol sa navôkol má tú pestrú krajinu. Prebúdzanie pominul a znova videl okolo seba miestnosť hlavného sálu. V miestnosti sa objavila ďalšia žena v žiarivých červených šatách. ,,Ako sa opovažuješ žena, rušiť ma pri jedle? Odíť človek!" Zasičal had a nepríjemným pohľadom sa pozrel na ňu.
Dash...
,,Tak prečo keď si najstaršia im nemôžeš prikázať aby prestali?"
,,Som prvá ale moc nad nimi nemám. Príliž dlho sme boli od seba oddelení... Musíme nájsť k sebe znova cestu ..." Odpovedalo dievča...
Niečo sa zmenili a v záblesku som uvidela ženu. ,,Ju poznám , neubližujte jej..."

Elizabeth

To je v pořádku..Odpověděla Mokutovi a dál pomalými kroky se blížila k těm dvěma. Na tváři se ji objevil obvyklý milý úsměv. Zastavila se pár metrů před nimi. Omlouvám se, netušila jsem, že se zde právě podává večeře, aaaale…. Pohledem sjela prastarého. Bohužel, tato bytost nesmí zemřít...zabil by jsi tak stovky dalších světů, které jsou s tímto pánem propojeni. Otočila se pak přímo na prastarého. Chvályhodná pojistka...či to je zase jedna z těch škaredých věcí, které jste napáchal, jen aby jste získal dostatek sil? Usmála se na něj. Nepřítel ihned pozdvihl svůj meč, ale ten se rozpadl na malé květinky, které pomaličku doplachtily na poničenou podlahu. Ale no tak...já s vámi bojovat nechci, přeci jen...nejste zrovna v kondici aby jste se bránil proti zde pánovi hadovi a mě...Mrkla na něj. Avšak, dovolím si vás upozornit, že pokud upřete svou pozornost na mě...budete mít odkrytá záda Svými slovy nenápadně upozornila hada, že teď má příležitost zaútočit pokud bude chtít. Dále, bych byla opravdu ráda, pokud by jste opustil tento svět...zde nejste vítán. Napáchal jste zde už dost škod v minulosti a lid už vás zde nepřijme...aspoň pokud jsou pod mou ochranou. Znova se otočila na hada. Zvláštní...vidím jednoho ale slyším mnohých...jste plný hněvu, bohužel nedokáži dovidět tak daleko abych věděla proč...Pak se zarazila a začala se rozhlížet kolem sebe, až se nakonec pohledem zastavila znova na Mokutovi. A ta nepříjemná slečna, která byla s vámi...ta tady není? Zeptala se jej a zatvářia se zamyšleně. Škoda...chtěla jsem na ni udělat větší dojem, než posledně... Sklopila pohled k zemi. No nevadí, snad ji ještě potkám... Znova se narovnala a usmála se. 

Mokuto
Nechápavě koukal na Elizhabeth. Když ji viděl naposledy, byla to pouhá zástupkyně císaře, ale teď se ukázalo, že je mnohem víc. Vůbec neměla strach ani z prastarého ani z hada. No...ona...je blízko... Koukl na hada a pak zpět na ženu. Proč je vlastně tady...z jejích slov jsem nic nepochopil...co má v plánu? Poškrábal se na hlavě.

Dash...
Nastal zrazu veľký hluk tisícich osôb. Prekrikovali sa jedného cez druhého. ,,Nič nepočujem..." Zúfalo som sa pozrela na dievča. ,,Tá žena povedala niečo o Tom že má nejakú poistku. Že ak umrie niekoľko svetov s ním tiež zahynie. "
,,Čože? Nesmieme ho zabiť... Počujete? Nesmie umrieť." Môj hlas ale zanikol v kriku ostatných ktorý si želali jeho smrť.
Had...
,,Je mi jedno koľko svetov zanikne keď umrie. Ale ak ostane žiť zotročí ďalšie svety a to nemôžeme dopustiť... Prímame na seba všetku zodpovednosť " sasičal a znova zaútočil na muža...

Prastarý se ihned otočil k hadovi, ale už bylo pozdě. Naštěstí dokázal zachytit jeho tlamu a držet ho tak aby ho nedokázal kousnout, ani polknout. Hadova síla ho potlačila kus dozadu. Netušil jsem, že tu jseš El...Pomaličku začal ze sebe sunout slova. Hádám, že bude asi lepší odsud odejít...Pořádně se zapřel nohama o zem a otlačil hada kousek od sebe. Všiml si, že jeden z jeho zubů byl velmi blízko jeho pravému rameni. Já nikoho...nezotročuji...nikdy to nepochopíš...jelikož jsi jen hloupý had... Další chvíly se přetahovali a prastarému už docházeli síly. Bylo jasné, že bude chtít utéct a zachránit si tak život. Jen musel vymyslet jak.

Elizabeth
Chápu...pro svůj hněv chceš zabít tisíce nevinných životů...tolik zaniklých duší, kteří měli své rodiny, přátele, lásku....Pokud to uděláš, budeš pak brán jako zlá bytost. Dříve než svůj čin dokončíš...tak tě poprosím, aby jsi vzal v úvahu možnosti, jako například to, že je zde stále čas, díky kterému můžeme tyto světy od jeho vůle odpojit. Bude pak slabší...podle mě by stálo za úvahu nad tím popřemýšlet co ty na to? Mile se na hada usmála a počkala na jeho rozhodnutí.

Mokuto
Byl tam úplně k ničemu. Sice už docela chápal co se tam děje, ale nemohl se nijak zapojit a už vůbec nechtěl nic říct. Ještě by to pokazil. Chtěl bych aby tu byla Dash...a ne ten had... Pomyslel si. Jeho meč se omotal látkou a připevnil si ho k pasu. Jak se asi ten had rozhodne? Už z prvních momentů nebyl nijak mírumilovný...životy tisíce lidí teď závisí na něm.

Dash...
Počula som slová tej ženy a nesúhlasila som aby umrel. Ak je to pravda tak potom musíme nájsť iný spôsob , ktorý určite existuje. Nesmiem dopustiť jeho smrť. Duše sa naďalej prekrikovali. ,,Musíme niečo spraviť... Musíme zastaviť kontrolu nad telom." Obrátila som sa na dievčatko. ,,To nie je v mojích silách.." povedala smutným tónom. V tej chvíli som sa na ňu nahnevala. Ani sa o to nepokúsila a hneď vie že to nezvládne... ,,Tak keď to nieje v tvojich silách tak na to ostanem sama.... A vy všetci počúvajte ma! " Hluk neustál a tak som ešte niekoľko krát sa pokúsila rozraziť ich krik tím mojím. ,,Držte huby a počúvajte ma!!!!" Vykríkla som z plných plúc. Na moje prekvapenie to zabralo a všetci stíchli. ,,Nikoho žrat nebudeme. Nájdeme iný spôsob!"
,,Ako si môžeš byť tím istá?"
,,Musíte vomňa veriť, len vďaka mne sme slobodný..."
,,Ale za akú cenu, jediný kto sa oslobodil si ty... "

Had
Ešte niekoľko krát sa s prastarím pretláčal. Potom stuhol. Zdalo sa že počúval Elizabeth , ale v jeho mysli prebiehal iný rozhovor. Nadvihol hlavu a vyplazil jazyk na prastarého. Potom venoval svôj pohľad na ženu. Otvoril papuľu a odhalil všetky rady svojich zubov. Vyzeral akoby chcel zaútočiť. Telo hada sa začalo neprirodzene zvíjať. Zatvoril papuľu hlavou niekoľkokrát buchol do okolitých stĺpov a začal sa plaziť preč s miestnosti. Preč od nich. Prebúral sa von.

,,A teraz mi vráďte kontrolu nad mojím telom..."
,,V žiadnom prípade!"

Prastarý se díval na hada. Všichni čekali jak se rozhodne. Nikdo nemohl tušit jak to nakonec dopadne, no dopadlo to tak, že had se ho rozhodl nechat dále žít. Tak to by bylo... Otočil se na Elizabeth a Mokuta a v zápětí v záři fialového světla zmizel. Jeho síla v zápětí zmizela a už se ji nedalo vycítit. Had rychle opustil toto místo.
Elizabeth se otočila na Mokuta. Tak jeden problém by byl za námi...teď nastává problém nový...zastavit toho hada, než někomu ublíží.


Mokuto
Sledoval vývoj souboje mezi prastarým a hadem. Nakonec se had rozhodl ušetřit jeho život, ale nadruhou stranu se rychle vydal pryč, přičemž ještě stačil zničit pár sloupů. Podíval se na Elizabeth a pokýval hlavou. To ano..ale musíme to udělat mírumilovně...jemu ublížit nesmíme... Ona se zatvářila poněkud zmateně ale potom se zase usmála a pokývala hlavou. Rozběhl se k otvoru, který zde zanechal had. Elizabeth se přeměnila na desítky kvítků, které se rychle rozletěli za ním. Hned při otvoru se zase sformovala do normální podoby. Oba se hned vydali za hadem.

Dash...
,,Ani náhodou? Ako sa opovažujete! To je moje telo!"
Mnohé pohľady sa pozreli na mňa, v očiach som im videla zlosť, ale hlavne závisť... ,,Našé telá sa dávno rozpadli, keď sme zaujali miesto po našom predchodcovy..."
,,Ja som mala tú odvahu sa postaviť tomu všetkému, obetovala som svoj zrak aby som nás oslobodila a vy sa na to pozeráte takto? Veď pred tým sme žiadne telá nemali a nechýbalo nám to."
,,Ty si ešte pamätáš, ako to bolo pred tým? Ako sme mohli toľké duše prebíjať v jednom tele?" Ozval sa slabí ženský hlas z hordy ostatných. ,,Mávam sny ... Tie mi to ukazujú..."
,,Takže nevieš..."
,,Prestaňte!" Vykríkla dievčatko ktoré si zakrývali uši pri našej výmene názorov. ,,To vás naozaj zmenilo to falošné telo čo ste od neho dostali? To si nikto neuvedomuje, že aj keď sme. Ho porazili, tak aj napriek tomu nás stále ovláda a poštval nás proti sebe? Kedysi sme boli jeden, prežívali sme všetko spoločne, ale keď každý z nás nadobudol telo serafa tak sa každý začal starať iba o seba. Aj ty Dash, prestaň byť sebecká, musím ťa sklamať, nie je to tvoje telo. Patrí jemu... Ale potrebovali sme spojku aj s iným svetom, iba kvôli tomu som to nechala tvoju podobu. Ale mali sme sa ho radšej zbaviť, mali sme ďalej žiť svoj život ako pred tým a nezapájať sa do žiadnej vojny s prastarími . No chceli sme pomôcť, ale prinieslo to len zlo." Bolo to zvláštne počuť to z úst malého dievčatka. Vyzerala mladá ale v jej očiach sa odrazilo mnohé roky, koľké som si nevedela predstaviť. Hanbila som sa pred ňou, mala pravdu. Vždy sa správam sebecký aj teraz... Stále som sa snažila aby bolo všetko po mojom, myslela som si že som niečo viac ako ostatní... ,,Teraz keď ste sa všetci upokojili a vstúpili si do svedomia začnime myslieť čo je pre nás všetkých dobré. Ak necháme Dashtar aby prebrala kontrolu môže ďalej putovať a snažiť sa poraziť prastarých. Mi sa vrátime domov bez jednej duše. Dáme náš svet doporiadku, obnovými krajinu. Budeme čerpať silu, aby si ty mohla bojovať. Ale pozor naša moc nieje neobmedzená... Keď stratíš zrak budeš vedieť, že aj mi musíme načerpať sili"

Had prechádzal ulicami mesta, zo začiatku narážal dovšetkého, ale pomaly sa upokojoval. Naraz znehybnel a začal dýchať pomalšie. Pozrel sa k nebudem a začal sa vytrácať. Zlaté zrniečka svetlá odvial vietor a v pretlačili stope obrovského hada stála Dash. Rukoväť si nahmatala šperk ktorým si zakrývala vyškriabnuté oči. Bola v tme. Nevidela. Ostala zmätená...

Mokuto


Společně s Elizabeth běželi za hadem. No běžel pouze on, Elizabeth, kvůli jejím botám, běžet nemohla a tak se vznášela nad zemí. Její nohy se změnily na květiny, které pod ní vířily. Vypadalo to jako ocas vytvořený z květin. Ah...takže ten had byla ona? Zvláštní... Řekla po chvíli Elizabeth. Jen na ni koukl a nechápal co tím myslela. Když hadí stopa končila, pak si už uvědomil co tím myslela. Tam kde měl být had, už stála Dash. Dash! … Zavolal na ni a když už konečně k ní doběhl hned se ji zeptal. Jsi v pořádku? Pak už jen čekal na její odpověď. Elizabethine nohy se zase objevily a už stála na zemi. Zdravím tě...tak jsme se zase potkali.. Usmála se, ale trochu se o ni strachovala. Všimla si, že se tváři zvláštně. Ulice byla prázdná, nikde nikdo. Měla bych jít informovat lid, že mohou vyjít z úkrytů...zvládnete to tady už sami? Pak vás vyhledám...mám pro vás hodně informací, které se vám musím sdělit... Znova se usmála.

Dash...
Počula som známi hlas. Hlavu som namierila odkiaľ vychádzal. ,,Som v ppriadku, len ma bolí hlava a vlastne celé telo, akoby som sa celý čas plazila po bruchu." Natiahla som si telo. ,,Zdravím vás Elizabeth , ospravedlňujem sa za škody ktoré sme napáchali . Mala som trocha problém s mojimi ja..." Zasmiala som sa takým trápnym a ospravedlňujú im sa smiechom . ,,Mokuto musíš má doprevádzať , vidím , absolútne nič nevidím. Nemôžem prebudiť božie svetlo, musím vydržať."

Mokuto


Elizabeth lehce přikývla, To je v pořádku...stejně, bude lepší když ten palác strhněme celý. Tak zatím se mějte... A odletěla odsud rychle pryč. 
Jasně, to není problém... Přikývl hlavou a pomaličku ji chytil za ruku. Potřebuješ si odpočinout...Prastarý odsud utekl. Takže máme na chvilku klid...jen nevím co teď bude následovat... Koukl na ni. Jinak...víš co se vlastně stalo? Jak si vypadala nebo tak? Zeptal se ji. Rozhlédl se pak po ulici. Netušil kde v městě se teď nachází a už vůbec ne, kam mají teď jít. Ale jsem rád, že jsi v pořádku a zase zpátky... Na tváři se mu objevil menší úsměv a lehce ji potáhl ruku na znamení toho, aby šla za ním.. Pojďme...někam...

Dash...
,,Malý odpočinok by nezaškodil." Pousmiala som sa. Pravda bola taká že som sa cítila zle. Nemala som zranenia, ani vyčerpaná som nebola, ale cítila som sa zo seba sklamane. Slová najstaršej z nás ma trápili. Mala pravdu, stále som len ja a ja, ale nikdy to tak nebolo a musím si to uvedomiť. ,,Viem z časti čo sa stalo. Najskôr ma požiadali aby sa pozreli prasterému do očí, ale potom prebrali kontrolu a začali s ním bojovať. Detajli neviem ... Ale mám strach... Mám strach o nás. Stalo sa totiž to, že každá duša hada okúsila aké je to mať iné telo, kde sa zodpovedá šaty len sebe a robíš si to čo chceš a teraz sa znova spojili. Mnohým sa to nepáči. Všetci sme zabudli na časy , keď sme boli ako jeden. Hnevajúsa na mňa a žiarla, že ako jediná mám telo ... A ja sprostá som si myslela že som kvôli tomu lepšia ako oni ... nepríde ti to, že to je príliž ťažká úloha pre nás? Bojovať proti prastarým? Cítim sa strašné slabá..."

Mokuto

Můžeme najít Dellarumii...přeci jen je to pro nás nejznámější místo... Držel ji za ruku velmi jemně a při chůzi se rozhlížel, kudy mají jít. No, změnila jsi se na velkého hada...celkem agresivního i na mě... Zasmál se. Dostala jsi tělo z určitého důvodu..takže nemají právo ti ho jen tak brát...Z jedné strany je chápu...každý by chtěl mít právo být svobodný a pohybovat se jak se mu zachce...ale musí pochopit, že teď musí jen počkat. Věřím tomu, že jednou jim dokážeš pomoct a vyhovět jim tak, aby byli spokojeni všichni. Nejsi zlá a nenech se od nich zmanipulovat aby jsi si to myslela... Otočil pohled na ni. Abych řekl pravdu...slabý se cítím i já...při souboji jsem se nedokázal ani pohnout...A proto bude strategicky lepší, když seženeme spoustu silných spojenců a porazíme je tak, že jich budeme odpoutávat od jejich zásobarny síly...Čím více je oslabíme, tím snažší bude jejich porážka. Doufám... Došli až na křižovatku, kde se zastavil. Koukal do každé z ulic. Tuším, že bychom měli jít tudy... Řekl docela nejistě a zamířil do ulice na pravo.

Dash...
Nechala som sa viesť, nemala som na výber , stále sa neobjavilo ani zrnko svetla. Dúfala som že sa čoskoro vráti. ,,Spojenci sa nám budú hodiť. Sami proti nim by sme nemali šancu..." Keď Mokuto zastavil spýtala som sa ho, či si je istý, či vie kam ideme s úsmevom. ,,Mám taký pocit sme slabí hlavne kvôli tomu, lebo o sebe pochybujeme. Musíme to napraviť musíme si veriť. Aj keď to nieje tak ľahké. Ja ale viem jedno, musím vyriešiť ostatné duše. Ak by sme sa dokázali znova všetci spojiť mali by sme okolo 100 000 spojencov k dobru a to je nezanedbateľné číslo. Ale vieš aké je to ťažké si uvedomovať že sme toľkí... Je to podivné."

Mokuto

Je to těžké věřit si, že zvládnu všechno...čím déle tu jsem...tím více se objevují silnější a silnější nepřátele. Už předtím jsme měli problém porazit jednoho...Kolik jich je ale dohromady? A jak mocní jsou ti nejmocnější? Bude to běh na dlouhou trať se jich zbavit...ale já pro to udělám vše... Pak se zastavil když Dash řekla číslovku 100 000. Otočil se na ni. Sto...tisíc? To si ani nedokážu představit...Kéž by se to povedlo... Pousmál se a pak se pomalu vydal dál ulicí. By mě zajímalo, kde přesně ta hospoda byla...a to jsem si myslel že mám dobré orientační schopnosti... Pozasmál se a všiml si jedné ulice, která mu byla velmi povědomá. Tuším že jsem našel správnou cestu.... Znova ji lehce potáhl za ruku, aby věděla, že odbočil do leva.

Dash...
,,Silnejší a silnejší, aj my budeme silnejší... Jedného dňa ak dovtedy neumrieme... Áno 100 000, vieš si predstaviť ako ťažko sa s nimi prekrikuje? Hlavne keď všetci naraz kričia. Je to kopec srandy a ešte väčšia sranda je, keď si uvedomíš že tí všetci som ja a ja som oni ... Sama sa v Tom strácam ."

Mokuto

To musí být hrozné mít ty všechny hlasy v hlavě...Asi by mě z toho hodně bolela hlava... Zasmál se. Pak se na ni podíval a aniž by si to uvědomoval ji pohladil po tváři. Pak mu došlo co udělal, ale nechal to tak. Pomaličku se blížili k místu. Už tam skoro budeme...jsem docela hladový...teda doufám že tam někdo bude. Bylo by celkem nepříjemné, kdyby v hospodě nikdo nebyl. I když dalo by to smysl, pokud celé město bylo evakuované do úkrytů. Ale i kdyby ne...tak nás tam může Elizabeth najít...zajímalo by mě co asi po nás chce. Říkala, že nám chce něco sdělit. Snad to nebude nějaká hovadina... Zamyslel se. Už pár metrů je dělilo od vstupu do Dellarumie

Dash...
,,Takto ich veľmi nepočujem, to bude asi tým že teraz nemám svoju moc, ináč to je celkom nepríjemné." Usmiala som sa, ucítila som dotyk na tvári ztrhla som sa... ,,Čo-to ?! To ty? To mi nerob, zľakla som sa." Povedala som trocha som zakopla ale nespadla. ,,Ja som tiež zvedavá čo nám chce povedať . Ale pochybujem že to bude hovadina... Asi by s nami nestrácala čas, len by ma zaujímalo čo je zač..."