Viat Nuo

Kupola sa rozpadla a všetci traja sa ocitli na prekrásnom mieste na brehu veľkej rieky. Ako čestná stráž okolo nej stáli podivné hory, niektoré až tak vysoké, že siahali až k oblakom.
,,Kto som?" pokrútil hlavou. ,,Som ten, kto ju môže zabiť, ale aj oživiť, kto chceš aby som bol?" zasmial sa mág. Začal sa obzerať po okolí, akoby niečo alebo niekoho vyzeral. ,,Vzdaj sa a ona bude zase dýchať."

Mokuto

Přísáham, že tě zabiju....Řekl temným hlasem a energie sálající z jeho těla začala mizet. Teď ji oživ... Koukal na Dash. Prosím... Sehnul se a vzal ji do náruče. Dash...Zašeptal. Pak se podíval na muže a hned na to zavřel oči. Cítim ho...je však daleko..ale blíží se... Otevřel oči a pomalým krokem zamířil k muži, doufajíc že ji oživí.

Mág si začal prehrabávať svoj kabát. Z jedného vrecka vytiahol akýsi medailón. Hodil ho po Mokutovi, ktorý pristál na Dashinom tele. ,,Daj si to na krk. Zabráni ti to využívať tvoju silu. To bude istota, že hneď ako ju oživím na mňa nezaútočiť. Vieš ja nie som tvoj nepriateľ, aj keď si myslím, že si celkom zaujímavá bytosť. Asi tiež nie si z tohoto sveta. A hlavne kvôli tomu ťa nechcem zabiť." pokojne hovoril na Mokuta. ,,No poďme! Čím skôr si ho dáš na krk, tým väčšiu šancu má, že prežije."

Mokuto

Bez váhání si medailon vzal a pověsil si ho na krk. Pociťoval nějaké změny, ale nedokázal ten pocit popsat slovy. Nekecej a rychle ji oživ...Na ničem jinem mu teď nezáleželo. Jen aby byla Dash v pořádku. Je to má vina? Že takhle skončila? Přemýšlel nad tím a čekal až ten chlap udělá to co řekl že udělá. Dash držel pevně, takže se nemohlo stát, že by mu vypadla až by se probudila a náhodou sebou trhla.

Mág sa usmieval, ,, A ešte jedna vec, ak si dáš dole medajlón tak to zabije osobu na ktorej ti naozaj záleží. Len také malé varovanie. To je taká poistka."  Ale viac už nehovoril, pristúpil k nim a rukou prešiel po Dashinej hrudi, cez krk až na pery. Z úst je začala vytekať voda. ,,Trocha ju nahni, nech sa jej dostane všetká voda z pľúc. Nezľakni sa ale, asi sa hneď nepreberie..." povedal mág a znova odstúpil od nich. Otočil sa v bok a zahľadel sa do diaľky. Tleskol rukami: ,,No výbor, už sa blíži..."

Mokuto

Docela ho to zarazilo Co je zač? To už si ten medailon nebudu moct nikdy sundat? Udělal to, co mu ten chlap řekl, jen aby Dash byla v pohodě. Nahnul ji aby ji teda ta voda vytekla. Blíží se? Kdo zase? Rozhlížel se kolem dokola aby spatřil ty, kteří se zde blíží. Je to jako zlý sen...chci být zpět v dellarumii...sedět za stolem, na kterém je plno jídla a popíjet výborné pití...Nad tou představou mu ukápla menší slina.

Dash sa nadýchla...
Popri rieke cválala na koni postava. Čierny plášť mu vial a rýchlo sa približoval k mágovi, veľkému mužovi a položivej ženy. Mág sa otočil na Mokuta ,,Dýcha?" vtom si všimol jeho slinu. Plesol si rukou po čele. Len tak tak sa netrafila na Dashinu tvár. Jazdec zastavil svoj svojho koňa a zosadol z neho. Bol oblečený v divnej zbroji a na tvári mal masku. Mág ukázal prstom na Dash. ,,Pane, našiel som Serafa..." šťastne hovoril. Jazdec pristúpil k nim a dal si dole masku. Tvár mal kamennú, bez žiadneho výrazu. Rukou pohladil zlaté vlasy. ,,Je krásna ..." povedal chladným hlasom. Chytil ju a vzal si ju do náruče. Ak ju Mokuto pevne držal, mohol cítiť, že medailón sa zachvel a jeho svaly v rukách úplne otupil. Muž držal dievča v náruči. Pristúpil ku koni a dvakrát ho ťapol po pleci, vtom si kôň kľakol na predné nohy a Jazdec mohol vysadnúť do sedla, bez toho aby pustil Dash. Pomkol koňa, ktorý začal kráčať dopredu. ,,Pane a čo s tým obrom?" Spýtal sa mág. ,,Je naším hosťom, pozvi ho na obed..." Mág pokrčil čelo, nepáčilo sa mu to. Potom mávol na Mokuta : ,,No poď sa najesť, keď toľko slintáš..." a nasledoval jazdca na čiernom koni...

Mokuto

Sebral mu Dash jako by ji ani nedržel. Měl sto chutí je tu všechny rozsekat na kusy. Bohužel, musel tento pocit držet stále v sobě. Na co ji chcete? Proč nás nemůžete nechat na pokoji? Zeptal se a šel pomalým krokem za ní. Svýma očima sledoval toho muže na koni. Moc dobře věděl co sním udělá, pokud Dash ublíží. Vše se odehrálo tak rychle a nedokázal nic udělat. Měl takový vztek.

,,Na čo ju chcem?" spýtal sa mág s úšklebom a párkrát lakťom drgol do Mokuta, ,,Čo myslíš." Začal sa smiať. Veľmi rýchlo však prestal, keď sa na neho jazdec letmo pozrel. Vlastne len trocha natočil hlavu smerom na mága. ,,Niekoho ako je ona, myslím teda jej druhu, hľadám niekoľko rokov. POtom som ju raz videl, keď som nasledoval fialovú žiaru. Nebolo ťažké si ju nevšimnúť na nočnej oblohy, keď žiari ako slnko. Celkom je to nebezpečné pre ňu. A potom som ju uvidel pri rieke, lenže tam sa nezdržala dlho a hneď odletela a potom si tam bol už ty a ona nie a nie zaspať, a potom tá osada, ale vychutnal som si ten jej spev... No a keď ste sa utáborili pri rieke, tak som to musel využiť. Keby si sa nehral na hrdinu, tak si tu vôbec ani nemusel byť. A nie už teraz vás nenecháme na pokoji, teda ju určite nie, ani si nevieš predstaviť ako sa z toho teším." doširoka sa Mág usmieval, ,,Ináč ospravedlňujem sa, ani som sa nepredstavil moje meno je Vitorio..."

Mokuto

Jste divní...dodal a vůbec nic z toho co mu řekli nepochopil. Vlastně, vůbec mu neodpověděli na jeho otázku. Nezbývalo mu tedy počkat, co udělají a popřípadě zasáhnout. Jen jeden vlas ji zkřiví a jsou oba mrtví...Nějaký medailon mě nezastaví...Pomyslel si. Jeho jméno ho vůbec nezajímalo. Nevěděl jak daleko jsou od Aldory, ani v jaké části světa se právě nacházejí. Opravdu si myslíš, že bych vám ju jen tak nechal ? 

Vitorio
Usmial sa: ,,Nie nemyslím, veď kto by ju opustil." Kráčali iba chvíľku k jednej z hôr. Kôň zastavil a Vitoriu prešiel pred neho. Buchol palicou o zem a v skalách sa objavil modrí vír, do ktorého vošiel Jazdec s Dash ako prvý. Vitorio dlaňou dal symbol, aby vstúpil najskôr Mokuto, potom ho nasledoval. Zrazu sa ocitli v krásnej veľkej vstupnej hale s obrovským schodiskom na jej konci. No v miestnosti bol len Mokuto a Vitorio. ,,Tak čo, chceš jesť?"

Mokuto

Prošel modrým vírem a ocitl se v nějaké místnosti. Rozhlížel se. Kde jsou? Kde je ten chlap a Dash! Otočil se na Vitoria a zamračil se. Kde jsou?! Zakřičel na něj. Toto opravdu neměli udělat. Zvláště když je jeho síla emočně závislá. A byla to opravdu síla patřící jemu? Medailon mohl utlumit jeho schopnosti, ale co když to opravdu fungovalo pouze na něj? Přeci jen Mokuto "není nikdy sám".

Vitorio
,,Upokoj sa!" zreval na Mokuta Vitorio, ,,Ak chceš aby bola živá, tak sklapni! Je v bezpečí, ešte sa s ňou stretneš, môj Pán sa s tebou bude chcieť rozprávať." Mág ukázal na veľké dvere v pravo. ,,Choď do tých dverí, je tam jedáleň. Všetko čo tam uvidíš môžeš zjesť. A buď trpezlivý." Vitorio sa otočil na úplne opačnú stranu a vošiel do iných dverí. Mokuta nechal samého v miestnosti.
Ak by vošiel do jedálne našiel by tam dva obrovské stoly plné jedla, na aké si len spomenul.

Mokuto

Hlasitě vydechoval Toto není dobré...kde jsi Dash ? Rozhlížel se kolem dokola. Rozhodně nechtěl teď jíst. V jeho těle se probouzela cizí síla. Daaaaaaaaaash! Zařval na celé okolí. Chytil medailon a už ho skoro ztrhl z krku, když v tom si uvědomil. Co když říkal pravdu? Co když ji to pak ublíží ? Padl na kolena a po tváři mu zteklo několik kapek slz. Udeřil pěstí do země. Slza dřív než dopadla na zem tak jen zasyčela a vypařila se. Pohlédl na velké schodiště a vydal se nahoru.

Na druhom poschodí sa nachádzala obrovská chodba s červeným kobercom. Po stenách boli rôzne ornamenty. Každé tri štiri metre boli boli vyrezávané drevené dvere. Dvere boli otverené a každá miestnosť bola iná. V jednej boli kreslá a malí stolík s vodnou fajkou uprostred neho, v ďalšej izbe bol veľký biliardový stôl, za jednými dverami sa ozýval ženský chichot viacerých žien, dvere však boli zamknuté. Mohol prechádzať po rôznych miestnostiach, nikoho nestretol. Po nejakom tom čase ho vyhľadal jeden muž. Sluha. ,,Pane, mám vás zaviesť za naším Pánom." Muž s prázdnym pohľadom sa otočil a viedol Mokuta na koniec chodby. Tam bolo ďalšie schodisko smerujúce znova hore. Vyšiel po ňom a ocitol sa pred obrovskými dvojkrídlovými dverami z ebenového dreva. Môžte vstúpiť.

Mokuto

Pomalu se uklidňoval. Nejspíše za to mohl ten medailon. Když došel nějaký další muž, podíval se na něj ale nic neřekl. Jen se na něj zamračil a nechal se vézt dál. Když došli ke dveřím, ihned vešel dovnitř. Vůbec nic necítím...nevím kde je...jak ho sem dostanu? Sakraaa...Říkal si v hlavě a čekal co ho za dveřmi překvapí a čeká. Co po něm asi ten chlap chce? A co udělal s Dash? Na co ji chce a proč mu ji prostě nevrátí? Ti lidé si zahrávají se svými životy. Raději bych se teď střetl s celou skupinou prastarých.

Vošiel do obrovskej a krásnej miestnosti. http://www.wallpapermaiden.com/image/2016/11/07/fantasy-room-magical-library-castle-sunlight-fantasy-8949.jpg
Na stoličke si mohol všimnúť sedieť toho jazdca a vedľa neho stála Dash. Bola oblečená do nádherných bielych šatách. Látka z ktorých boli šité boli jemne priesvitná. Na krku mala okrem svojho náhrdelníku ďalší zlatý náhrdelník. A aj vo vlasoch mala zlatú čelenku.
,,Čo tak vyvádzaš... Postaral som sa o ňu pekne. Je v poriadku." prehovoril na neho jazdec, keď vošiel Mokuto do miestnosti. ,,Troška si mi prekazil plány, že si prišiel s ňou aj ty. Nechápem to. Prečo si ju proste nenechal ísť. Veď je to Seraf!"

Mokuto

Dash? Díval se na ni když vešel do místnosti. Jak to tu vypadalo ho taktéž nezajímalo. Jsi v pořádku?  Toho chlapa ignoroval, zatím. Došel až k nim. Proč u něj stojíš? Pojďme odsud pryč...Říkal ji dál. Pak otočil hlavu na toho chlapa. Je mi jedno kdo to je, co to je, odkud je...pro mě je to přítel. Odpověděl mu. A já ti ju zde nenechám...položím život za to, abych ji odsud dostal...Sevřel ruce v pěst.

Dash...
Neodpovedala som Mokutovi, sama som bola zmetená čo sa tu okolo mňa deje. Jediné na čo som sa zmohla bolo ukázanie prstom na muža.Muž sa postavil zo stoličky a otočil sa nám chrbtom. Na jeho zátylku bola pečať, taká istá ako som mala ja.

,,Ja jej nebránim odísť." povedal muž chladne. ,,Skôr tebe radím, aby si ju nechal tak a odyšiel skôr ako ťa zničí."

Vitorio
,,Ach, už ste tu, zas meškám..." pozrel sa na Dash, ,,Hmm... hneď vyzerá krajšie..." pousmial sa mág.

Vitorio a jazdec

Spoiler:

Mokuto

Cukalo mu v oku. Začinalo mu z tohoto místa opravdu jebat. Dal hlavu na pravý bok a zakřupalo mu v krku. Ty mě nemáš co radit... Natáhl ruku k Dash. Pojď prosím...kašli na ně...půjdeme zpět do Aldory. Koukal na ni. Všiml si té pečeti, která byla stejná jakou měla Dash. Přece tu s nimi nebudeš chtít zůstat...Došel zase ten Vitorio. Jeho schopnosti znám...ten druhý bude asi silnější...avšak necítím z něj větší sílu než z prastarých...nebo ji snad skrývá?  Pomalu se přiblížil k Dash. Musím v sebe krotitu tu sílu...ale proč ji citím, když mám na sobě ten medailon?

Jazdec pokrútil hlavou. ,,Si naozaj tak hlúpy? Ty to nevidíš? Ona je Seraf. A vieš čo to znamená? Predstav si nádhernú zlatú truhlicu, vykladanú drahými kameňmi. Otvoríš ju a v nej nič... To je ona, je prázdna. Viem to. Žil som v Edene, bol som serafom. Sú to len prázdne schránky, ktoré nič nezaujíma iba oni sami a Boh... Boh... Taká blbosť..."

Dash...
Počúvala som slová muža. Sklopila som pohľad. To nie je pravda. Nie som taká, alebo? ,,Aj ty si Seraf! Tak prečo to hovoríš akoby som bola len ja tá zlá!" vykríkla som na neho. Muž sa na mňa pozeral, zdalo sa mi že sa kútikom úst usmial. ,,Ja nie som ako ty." odpovedal mi. ,,Nie, nie si... lebo si zavrhol Boha." Jeho tvár sa skrivila v nahnevanú grimasu: ,,Do riti aj s tvojim Bohom! Boh neexistuje! Je to len pretvárka aby celý Eden ovládali! Vytvorili dokonalí svet a z celesstov odstránili emócie aby ich mohli ovládať!" ,,Zhrešil si! Preto ťa vyhnali a ty si Boha zavrhol! Ovládol ťa hnev." Muž sa znova upokojil a kľudným hlasom odpovedal: ,,Áno zhrešil som. Začal som milovať. Mal som ženu, ktorá bola mojim bohom. Svoju lásku sme museli ukrývať. Avšak sme to nedokázali a ja som bol vyhnaný. A ju? Ju prinútili vstúpiť do Slnečného jazera. Zabili ju. Myslíš si že to bol tak veľký hriech, že sme si zaslúžili večné odlúčenie?" muž sa pozrel na Mokuta. ,,Povedz ty... Je veľký hriech milovať? Tak veľký, že si zaslúžila moja žena umrieť?"

Mokuto

Poslouchal jeho příběh a trochu sklonil hlavu. Neznám tak moc dobře ten váš svět. Áno...vím, že se stará jen o své věci a o sebe, že nemá ráda nikoho jiného než sebe a svého boha a nikdo jiný ji nezajímá...a kdybych zemřel tak jen poví že jsem byl slabý...že ani nejsem její přítel...sama mi to řekla. Zdvihl hlavu a upřeným pohledem na muže pokračoval. Přesto ji jen tak neopustím...já ji mám rád a budu ji chránit, protože v tomhle světě je velice zranitelná...protože, zde se ji lidé budou bát...jen proto, že je jiná a má jiné přesvědčení...

Vitorio
Nahlas si povzdychol. ,,Áno je zraniteľná... Tak veľmi zraniteľná, že zabije nevinného človeka, bez žiadnej námahy." povedal znechuteným tónom.

Dash
Keď Mokuto rozprával o mne, začínala som sa cítiť zvláštne. Prečo sa ku mne tak správa, nechápem to. Bráni si ma. Ale prečo? Veď... Vtom prehovoril Vitorio. ,,Len som sa s ňou rozprávala, ja nemôžem za jej rozhodnutie!" vykríkla som. Vitorio sa mi zasmial: ,,Áno, povedala si jej, že láska neexistuje, že smrť je jediné čo ju zachráni." Pozrela som sa na zem. ,,Mokuto, to nie je pravda... ja za to nemôžem, bola slabá..." odmlčala som sa. Muž ku mne pristúpil a chytil ma za bradu a nadvihol mi hlavu tak aby som sa mu pozrela to očí: ,,Dlho som čakal na ďalšieho ako som ja. Nečakal som ale, že to bude prvorodené dieťa hlavného Predstaveného." Toto som už zažila, toto gesto. Toto isté mi spravil Mokuto. Odtrhla som hlavu od neho a zacúvala som k Mokutovi, tak že som sa ho dotkla. ,,Čo chceš od nás?"

Mokuto

Ona se zabila kvůli mě...je to jen moje vina. Celkem ho překvapilo, když Dash došla až k němu a ještě se ho dotkla. Rukou ji objal kolem ramen, jelikož níž už nedosáhl. Já ji odmítl...ano, byla slabá...ale psychicky...díky mě se mohla vzdát prokletí a já jsem ji odmítnul...proto to raději ukončila takto...Raději půjdeme, ne? Podíval se na Dash. Rád bych se už někde pořádně vyspal.  Zasmál se.