Viat Nuo

Dash...
,,Nastala noc... Ale pre teba!" v jej ruke sa objavila zlatá kosa. V očiach mala prázdno. 
,,Chceš ma zabiť?" spýtala som sa jej a tiež som pevne uchopila svoju kosu na vlas rovnakú ako držala žena v rukách. Mávla krídlami a naše zbrane sa stretli. Objavilo sa oslepujúce svetlo. Ucítila som obrovský tlak na bruchu. Moje telo vymrštilo na druhú stranu veľkej sály. Nestihla som sa ani  zabaliť do krídel, len tvrdo som padla na dlážku. Pomaly som zdvihla hlavu a pozrela sa na ženu. Ľavá ruka jej žiarila. Naraz d nej vyšľahol ďalší oslepujúci paprsok, ktorý ma znova zasiahol. Vrazila som do steny a padla som tvárou nadol. 
,,Zabiť teba? Nie... Dám ti ešte šancu..."
Kosou som sa zaprela a opierajúc o ňu ako starec o paličku som sa ťažko postavila. 
,,Druhú šancu?"
,,Áno..." pomaly kráčala ku mne, :,,Vidíš a cítiš moju silu. Môžeš byť rovnako silná... Veď len po tom si túžila..."
Niekde v diaľke sa ozval podivný zvuk, bol takmer nečuteľný.
,,Byť silná... silná... to som vždy chcela..."
,,Áno, presne, to sme chceli obe..."
,,Ale prečo som chcela byť silná?" 
Žena zastavila. Nič nepovedala.
,,Prečo sme chceli byť silnejšie?" ťahala som z nej odpoveď. Stále mlčala. Zase ten zvuk. 
,,Vždy sme chceli byť najsilnejšie..." 
,,Ale prečo? Načo nám je sila? Aby sme ničili a zabíjali?" môj hlas bol roztrasený ako moje telo.
,,Nie!"
,,Tak prečo tak veľmi túžime po moci? Aby sme sedeli na tróne? Aby sme sa pýšili svojou silou?"
,,Zase pokladáš nezmyselné otázky. Ponúkam ti obrovskú moc, takú ako si nevieš prestaviť a ty ju stále odmietaš..."
,,Moje otázky majú zmysel, ale tvoje odpovede nie... ty nedávaš zmysel. Toto miesto nedáva zmysel..." 
Pred nami sa zrazu objavila žiara. Obe sme si zakryli oči. Zrazu sa ozval detský hlas a zo žiary vybehlo dievčatko a za ním malý zástup zajačikov: ,,Prestaňte sa hádať!" vykríklo na nás svojím nežným hláskom. 
,,Kto si?"
,,Som ty aj ty a ja." usmialo sa a pobozkala zajačika na čelo, ktorého držala v náručí.
(dievčatko) 

Spoiler:

Mokuto

M..Mami? Potichu ale přesto velmi tenkým hlasem ji oslovil. Větve ho pustily a dopadl na zem. Až teď si uvědomil jak je vysoká. Došlo ti to? I mě ...Pousmála se a posadila se do trávy. Sedl si naproti ní. Vůbec nevěděl co ji má říct, až po chvíli ze sebe vydal. Jak si se sem dostala? Co tady děláš? Je tady i otec? Celý se třásl. Zadrž zadrž...Její úsměv se vytratil a přišoupla se blíže k němu. Jsi rád že mě vidíš?
Já..ano..tedy kdo by nebyl rád...em...jen to stále nechápu...myslel jsem že jsi...no..víš…
Myslíš mrtvá? Vidíš že ne...Usmála se znova a chytla ho za ruku. Ššš...klid...Snažila se ho uklidnit. Mám tolik otázek...nevím kterou mám začít... Byl stále celý roztřesený, ale cítil se velmi dobře. Konečně je ze svou matkou, o kterou přišel. Začni tím, že mi o sobě povíš... Stiskla jeho ruku pevně. Moc si toho nepamatuju, celé dětství jsem byl sám a jen jsem se učil...nakonec jsem utekl z naší země, která byla zničena. Ocitl jsem se ve světě lidí, začal pracovat pro místního vládce, našel si kamarádku...tedy, považuji ji za svou kamarádku a teď jsme tu v očistci kde má získat sílu a.. Začal s výkladem ale hned ho zastavila. Pověz mi o ní...Stále držela jeho ruku pevně. Je to první osoba se kterou jsem byl v kontaktu..je silná, krásná...myslí jen na sebe... Poškrábal se volnou rukou na hlavě. To není od ní pěkné...Myslíš si, že jsi i ty její kamarád? Co když tě jen využívá? Zeptal se ho. Mám teď silný pocit deja vu...už hodně lidí se mě na tohle ptalo...není to jedno? Trochu se zamračil, ale to už žena vstala a vytáhla i jeho na nohy. Měla poněkud sílu. Projdeme se?  Aniž by počkala na odpověď tak ho vedla někam do hloubky lesa. Kam to jdeme?
Uvidíš... Odpověděla mu a táhla ho dál. Nebránil se, byl teď rád že je svou mamkou a úplně zapoměl na to, že se nachází v očistci. Jdeme domů, tam bude větší pohodlí...udělám ti něco k jídlu...určitě si hladový a žíznivý... Na její slova se usmál. Už tě nikdy nenechám aby mi tě někdo vzal... Zašeptala.

Dash...
,,Nikdy sme nechceli byť silné. Ale vždy sme sa museli stať silnými. Nikdy sme netúžili vládnuť. Ale vždy sme vládnuť museli. Nikdy sme nežiadali žiť večne, ale vždy sme večne museli žiť. Len aby existovalo toto miesto." prehovorila tíško dievčatko. 
,,Čo to hovoríš?" spýtala som sa jej, ale moje takzvané staršie ja na ňu hneď vyštekla: ,,Ako sa opovažuješ toto hovoriť. Ty tomu nerozumieš. Prečo si vôbec tu? Akým právom. Ty tu nemáš čo robiť."
,,Už nedovolím aby sa táto nezmyselná slučka opakovala. Už musí prísť koniec tohto všetkého." odpovedalo dievčatko.
,,Čo sa nemá už viac opakovať? Ako často sa toto deje? A čo sa to vôbec deje?" pýtala som sa zmätene. 
,,Neber ju ako svoju budúcnosť. Toto nie je tvoja budúcnosť. Ani nikdy nebola."
,,Mlč ty malý zakrslý králik!"
,,To sú zajace, nie králiky, zajace majú dlhšie uši ako králiky." s úsmevom odpovedalo dievčatko. V žene trhlo okom.  
,,Je jedno čo je tá ohavná háveď zač! Zmizni odkiaľ si prišla!"
,,Nezmiznem!" vyplazila na ňu jazyk a teraz venovala pohľad mne: ,,Už toľko krát sa toto opakovalo. Vždy si sa nejakým spôsobom ocitl tu a tu sa tá nočná mora stále opakovala. Musí to už skončiť. Pred milionmi rokov som tu bolo. Unavené z boja. Unavené z liečenia... vtedy mi ponúkli obrovskú silu. Prijalo som ju, ale bolo som oklamané a uväznené v tejto nekonečnej smyčke. Vždy keď sa blíži koniec tisícročia dúfam v záchranu... Ale vždy to končilo ňou. Teraz ale dúfam, že to bude iné. Pamätáš si ma?" 
Pozerala som sa na dievčatko, ktoré hovorilo o sebe zvláštne. ,,Nepamätám..." sklopila som zrak. Zvesilo plecia. ,,To nevadí, nie je to tvoja chyba, za to môže ona. Ona ti vymazala spomienky, lebo tušila, že si iná..."
,,Čo? Ona?" 
,,Áno..."
,,Drž hubu!!!" 
,,Ticho... teraz hovorím ja... A ukončím to všetko... Dash... Nahliadni cez okno, aby si vedela kde sme..." 
Poslúchla som dievčatko a vyletela som k oknu. ,,To nie je možné..."

Mokuto

Došli do malého útulného domku postavený z kamenných cihel a dřevěnou střechou. Pro obyčejného člověka by připadal velký, ale pro jejich vzrůst byl ideální. Ve vnitř to bylo velmi útulné. Skládal se z dvou místností, kuchyně a pokoje s dvěma postelema. Po chvíli byli na stole dvě velké mísy plné  míchaných vajíček. Dobrou chuť..Popřáli si oba dva a dali se do jídla. U stolu nastalo docela ticho. Žena pozorovala jak do sebe láduje porci vajec. Chutná?  Optala se a jen přikývl hlavou. 
Po jídle stále seděli za stolem. Pověz mi něco o našem světě... Žena se na něj podívala a mile se usmála. Co by tě zajímalo? Optala se ho. No všechno... Usmál se na ni.
No, kde bych začala...hmm...náš lid je velmi starý...nikdy jsme si nepotrpěli na technologiích, ani žádných přístrojů jako mají ve zvyku Prastarý. Každou noc jsme se všichni scházeli při ohni a radovali se ze života. Tancovali, povídali si, popíjeli, jedli. Takový prostý život. Starali jsme se o přírodu, děkovali ji za její dary a respektovali ji. Vždy jsme byli propojeni se sílou přírody. Dokonce až po příchodu jiných druhů z jiných světů, jsme začali používat zbraně a učit se využívat naše schopnosti k boji. Někteří totiž nejsou tak přátelští. Já toho moc o historii nevím, nikdo se moc nestaral o to co bylo ani co bude. Žily jsme přítomností. Odpověděla mu. Jo, slyšel jsem o tancování...pár věcí jsem se snažil i naučit, ale moc mi to nešlo...Řekl sklesle. Budeme mít spoustu času, abych tě vše naučila. Znova se usmála. No, víš že já budu muset najít Dash… Odpověděl ji. Nedáš si pečenou rybu? Ráno jsem byla nachytat a podařil se mi pěkný úlovek. To už byla na nohou a dávala rybu nad oheň. Trochu mu trklo v hlavě, že nechce slyšet, že ji bude muset opustit. Dobře, dám si..ale večer bych se měl vrátit, co když už... Hned mu skočila do řeči. To mě tady chceš nechat samotnou? Konečně tě vidím...přeci pár dní můžeš zůstat...prosím...uděláš to pro mě? Koukla na něj smutnýma očima. Nic ji neodpověděl. Naučím tě toho spoustu, třeba i jak se správně dvořit ženě... Její nabídka byla lákavá. Třeba by pak věděl lepše jednat s Dash.

Dash...
Za oknom som videla planúce ohne slnka ktoré žiarilo nad naším svetom. Jeho lúče ožarovali krajinu pod nami. ,,Ako je to možné? Chceš mi povedať že sme vo vnútri slnka?"
,,Áno! to slnko je naša sila. To je to čo som ti mala odovzdať. Mala si usadnúť na tento trón a chrániť náš svet pred temnotou." odpovedala mi na otázku žena. 
,,To slnko zabíja náš svet! To slnko nás väzní." vykríklo dievčatko. 
Otočila som sa na obe a zletela k nim: ,,Dosť bolo klamstiev a neúplných odpovedí! Povedzte mi! Kto sme? A chcem počuť priamu a jasnú odpoveď, žiadne hádanky, žiadne obchádzkové odpovede. Čo sme zač!" 
Obe sa na seba pozreli, akoby sa spoločne zhodli. ,,Dobre... myslím, že je na čase ti povedať celý náš príbeh." prehovorila žena. ,,My sme tie ktoré už milión rokov vytvárajú energiu pre planutie tohoto slnka, ktoré prinieslo šťastný život nášmu svetu. každých tisíc rokov sa rodíme a usadáme na toto miesto. Vždy keď nastane nás čas, odchádzame do očisca, aby sme tu upadli do zlatého spánku a pripravila sa na ďalšiu tisícročnú úlohu. Každých tisíc rokov naše slnko vyhasne a my ho musíme znova vytvoriť a nastoliť znova pokoj a mier v našom svete." hovorila žena.
,,Veľké zatmenie slnka..." šepla som. 
,,Presne tak, každých tisíc rokov sa naše dve slnka stretnú a zrazu jedno vyhasne, ale vždy sa objaví. A to je naša úloha. Musíme ho znova vytvoriť."
Obrátila som sa na dievčatko: ,,Hovorilo si, že si bolo podvedená... Teraz mi povedz ty čo sme zač."
,,Táto úloha každých tisíc rokov tvoriť slnko sa mi zo začiatku pozdávala. Bola to obrovská moc a poslanie, ale začalo som si uvedomovať jednu vec. Nie je to správna vec, lebo tak to proste nemôže naveky fungovať. Tento svet je iba ako miesto vytvárania energie aby sa oni na nás priživovali, a toto slnko je ich slamka, cez ktorú cucajú energiu zo serafov, ktorí sa rozpadli na svetlo."
,,Hovoríš o prastarých?"
,,Neviem čo sú zač... Do teraz sme o ich existencii vôbec vôbec ani netušili."
,,Asi to už chápem... A chápem aj to, že o nich neviete, lebo nikdy okrem mňa sa ani jedno naše ja nedostalo z očisca. To bol tvoj plán? Preto si vytvoril svoju pečať?" 
Žena ak dievčatko sa na seba pozreli a dievčatko sa usmialo doširoka: ,,Áno, ty to vieš?"
,,Začalo mi to dochádzať, hneď pri tvojom prvom monológu. My sme vedomie bieleho hada. Toho istého čo vyhnal bytosti pred tým... A tie bytosti boli pravdepodobne prastarý, ktorý čerpali silu z energie nášho sveta. Museli to mať dobre premyslené. Už tomu začínam rozumieť. Už viem, prečo náš svet tak perfektne funguje. A biely had bol jeho veľkým ochráncom, ktorého nevedeli poraziť a tak mu ponúkli nádherné telo, zo všetkých najkrajšie a silu ktorá sa dokáže vyrovnať slnku, ktoré prináša život celému svetu... Každých tisíc rokov sa tu stretnem s naším starším vedomím, ktoré je vo vyhasínajúcom slnku a čaká na to kým jeho mladšie vedomie znova vytvorí ďalšie slnko... Mám pravdu? Sami sa väzníme lebo naša duša bola roztrhaná na kúsky a nevieme sa vymotať. Ale pečať, to bolo naše pripomenutie. Aby sme z tej výšky nezabudli kto sme."

Mokuto


Celým domem se linula vůně pečené ryby. Voní to výborně... Řekl, když mu rybu položila na talíř. Tvůj otec mě taky vždy chválil za jídlo...Usmála se. Proč zde není?  Na jeho otázku mu neodpověděla. Dobrou chuť.. On se však ryby nedotkl. Proč mi nechceš odpovědět?  Zeptal se ji. Jez! Okřikla ho a naštvaně šla umývat mísy po předchozím jídle. Co s ní je? Stalo se s ním něco zlého? Mami? Ona však nereagovala, až po chvíli se otočila a na tváři měla zase úsměv. Není tady, opustil mě... Koukla na něj. Ach tak...chápu...asi o tom nechceš mluvit. Odpověděl ji sklesle a dal se do jídla. Chutnala výborně a po čas jezení nepadlo v domě ani jedno slovo. Znova se na něj dívala jak jí. Zítra bychom mohli jít nasekat dřevo, posbírat nějaké bylinky, nachytat ryby... Promluvila když dojedl. To zní fajn...ale docela se bojím o Dash...co když teď potřebuje moji pomoc? Znova se zamračila. Zůstaneš tady! Nechci už o ní slyšet ani slovo! Její hlas zněl velice agresivně. On své myšlenky upřel na Dash. Přestan na ni myslet! Proč mě chceš opustit?! Popadla ho za krk, vytáhla ho ze židle a vrazila s ním o zeď. Její síla byla neskutečná. Si jak on! A skončíš jako on! Její oči zčernaly a kůže popraskala. Huth 'rea me neether.. Vydala ze svých úst šeptavým hlasem. Celý dům začal praskat a bortit se. M...ma...mami...Vyslovil a na chvíly se upokojila. Copak nechceš být se svou matkou? Vynahradit si to, co jsi nemohl mít? Být se svou rodinou...bavit se, tancovat, žít život, jaký ti byl dán...Z očí ji tekly slzy. Proč jsi na mě zlý?

Dash...
Nastalo dlhé ticho, ktoré rozťala žena: ,,Áno máš pravdu... a priznávam sa, že som ti zmenila tvoje spomienky, ale pochop ma. Len som chcela ti to chcela spraviť ľahším. Keby sa nezjavila tá malá, posadnutá zajacami, bolo by to úplne iné. Prija by si sem a prijala by si moc, a prijala by si si byť tou najvyššou. Ale pochop ma, ak to nespravíš, všetci v našom svete umrú... Všetci, ktorých si tam poznala, ale aj nepoznala, proste všetci."
,,Ale je to len využívanie, musíš si uvedomiť, že nás len využívali..." prerušilo ženu dievčatko. 
,,Mám si teda vybrať? Mám si vybrať či nás oslobodím, alebo všetkých zabijem?"
Znova nastalo ticho,dlhšie ako pred tým...
,,Neodpoviete mi však..."

Mokuto


Žena ho stále držela nad zemí, přitisknutého ke zdi. Chtěla jsem jen být se svým synem...být zase rodina. Ty patříš ke mě...ke svému lidu...né k té Celestialke! Ona si tě nezaslouží...nikdy tě nebude mít ráda...takový oni jsou! 
Nedokázal ji odpovědět a po chvíli ho pustila. Konečně mohl nabrat dech. Žena odstoupila pár kroků dozadu. Naučila bych tě vše...jak bojovat a být silnější než kdokoliv jiný! Naučila bych tě vše potřebné ktomu aby jsi přežil!...Pokračovala dál ale po chvíli ji přerušil. K čemu by mi to bylo, když bych byl tady uvězněný? Proč bych se měl učit bojovat, když bych už nikdy bojovat nemusel?  Hlavou mu konečně proběhly myšlenky na Nartiala a jeho slova o očistci. Už to pomalu začal chápat, to co se tady děje. Pokud bych tady zůstal, tak bych zanikl. Žena začala zase být rozzuřená. To vůbec není pravda! Není pravda to co ti nakecali! Já tě nepustím! Zakřičela na něj a rozběhla se k němu. Čas se jakoby zpomalil. Ať už je pravda jakákoliv...přesto odcházím...a nikdo ani nic mě k tomu nezabrání...V jeho ruce se objevil jeho meč. Oba dva skončily v objetí. Na zem dopadli kapky krve. Ona je pro mě důležitá, víc než vůbec můžeš vyčíst z mé hlavy...kvůli ní, jsem přišel sem do očistce. Po čepeli meče tekl proud krve. Je mi to líto..ale nemohu zůstat s tebou... Z očí mu stekla slza. Ženě zase stekl proud krve z úst po bradě. Moh...Mohla jsem tě zbavit toho zla co máš v sebe...mohl jsi být svobodný... Řekla tiše. Jeho oči se zbarvily do oranžova. On je mou součástí...teď už to chápu...zbohem matko...mám tě rád... Stiskl pevně svůj meč a trhl sním do prava. Přesto se stále díval před sebe. Nechtěl to vidět, jen zaslechl jak velké množství krve se rozstříkalo všude kolem a pak dopadnutí těla na zem. Utřel si slzy v očích a otočil se. Celý obraz se roztříštil na kusy a v tom mu před očima přebliklo. Zase stál tam kde předtím. Jakoby ani neodešel. Jakoby to vše trvalo méně než sekundu. Koukl směrem k Dash a zacítil příjemný pocit někde u srdce.

Dash...
Posadila som sa na zem. Premýšľala som nad tým čo bude, čo by mohlo byť. ,,Ak prijmeme naše poslanie, bude všetko ako doteraz, svet, Cellestiani Serafi, všetci prežijú. Ale ak to nespravím, všetci zomrú, ale oslobodí medzi sa? Je to tak sebecké... Chceme byť slobodný, ale za akú cenu..." Vznikala som. Začínala som pociťovať obrovský žiaľ.
,,Zabudla si na tých, ktorý náš svet len využívajú..." Vykríkol dievčatko.
,,Ja viem!" Skríkla som na ňu naspäť, ,,ja viem... Ale..." Odhodlané som sa postavila: ,,Ale doteraz náš svet bol a my sme boli šťastný... Ja..." Pozrela som sa na ženu:,, Ja prímam to, kvôli čomu som sem prišla..."
Žena sa doširoka usmiala. Malému dievčatku stiekla slza po pravom líci a sklonila hlavu. ,,Boli sme tak blízko..."
,,Odpusť..." Pozrela som sa na ňu s lútostou. Neodpovedala mi. Vytratila sa ako posledné papraky slnka, ktoré ukončuje svoju púť. Žena ku mne pristúpila a chytila ma za čelo. Objavila sa obrovská žiara.

Z môjho tela začalo vyžarovať obrovské svetlo, ktoré čím ďalej zosilnoevalo. Ale so svetlo prichádzalo aj obrovské teplo, ktoré naberalo na intenzite. Zdvihol sa vietor. ,,Niečo sa deje, Mokuto!" Vykríkol Nartial. Z jeho čela začali stekať kvapky potu. Telo sa my zdvihlo vysoko do vzduchu. Začalo sa neprirodzene skrúcať a zvíjať akoby v ňom neboli žiadne kosti. Zlatá kupola sa zapálila a vytvorila povrch tečúceho magmatu. Už ma nebolo vidieť, len moju zvíjajúcu svetlom pretkanú siluetu. Obal sa začal zväčšovať a vietor ešte viac zosilnel a stále naberal na sile...

Mokuto


Hneď potom co se znova dostal zpět na místo kde byli všichni tak se s Dash začalo něco dít. Světlo vycházející z jejího těla ho oslepovalo, takže mu nezbývalo nic jiného, než obyčejné zavřít a dívat se jen svým bílým okem. Vítr si pohrával z jeho vlasy ale nápor tepla mu tak velký problém nedělal. Co je to?  Optal se Nartiala. Vůbec se mu to nelíbilo a netušil zda to tak má být anebo je něco zle. Dash… Zašeptal a pomalými kroky se přibližoval k ní. Kvůli silnému větru bylo obtížné se pohybovat. Co mám dělat? Mám ji z toho vytáhnout? Ale jak? Pomalu natáhl ruku. Cítil ten žár, který ho na ruce pálil. A čím byl blíže k ní tím byl žár silnější.

Dash...

Čím viac sa môj slnečný obal zväčšoval, tím vyššie som stúpala na oblohu. Vietor začal krúžiť okolo ohnivej gule a vytváral vzdušný obal, ktorý vrejúcu magmu tlačilo do dokonalej gule. 

,,Budeš tá, ktorá prináša život... Budeš najvyššie... Budeš naše slnko... Alestia Estia er vas doer... Alestia Estia er vas doer... Alestia Estia er vas doer !!!" začala žena stále opakovať za sebou. Jej oči zažiarili zlatou farbou, krúžilo okolo jej hlavy a potom sa vnorilo do mojich očí a začalo do mňa prenikať. Začala som cítiť takú silu, že som mala pocit, že môžem pohnúť s horami, s celým pohorím, preliať celé oceány, zniesť nebesá na zem... Cítila som pálenie pečate... pálilo to... horela som...

,,Pozor!" vykríkol Nartial a rýchlim pohybom zhodil Mokuta na zem a svojim krídlom ich ochránil pred obrovským výbojom slnečného plameňa ktorý vyšľahol. Za ním nasledoval ďalší, a ďalší. Zem začala praskať a bortiť sa, jej odlomené kusy padali do stredu slnka, ktoré sa stále zväčšovalo. Dash v ňom celá zmizla...

Spoiler:

Mokuto


Vůbec nechápal co se děje a hlavně proč se to děje. Co se s ní stalo?! Zakřičel na Nartiala, když se znovu postavil. Chránil ho svými křídly, ale nemusel ho zrovna shodit na zem, zvlášť když se začala celá rozpadávat a některé kusy skončily přitáhnuty tou ohnivou koulí. Dash! Zařval směrem ke kouli. To teplo a síla, která z toho vycházela mu začala dělat problémy. Z jeho bílého oka stekla krvavá slza. Vůbec nevím co mám teď dělat! Řekl spíše pro sebe. Podíval se na Nartiala. Napadá tě něco?! Nelíbilo se mu, že je teď celkem bezmocný. Nebo spíše nevěděl co má dělat a to ho strašně štvalo. Cítil pálení na těle. Dash...DASH! DAAAAASH!  Zařval směrem k ohnivé kouli a jeho tělo obalila oranžová aura, která mu pomohla chránit se před tou silou.

Dash...

Nartial sa bezmocne pozeral na slnko nad nimi, ktoré ničilo tento svet: ,,Ja ... ja neviem... ja si myslím... ja..." Pozrel na Mokuta: ,,Ja mám pocit, že sme práve umreli... Všetci..."

,,Príde čas, keď tu budeš aj ty stáť a odovzdáš naše poslanie..." ako to žena dopovedala začali sa okolo nás objavovať ďalšie a ďalšie postavy. Ženy, muži... mladý aj starý... A každému z nich sa zlaté svetlo z očí vrylo do tých mojich. Zrazu som krem narastajúcej sily začala prežívať ich životy... Jeden po druhom... videla som ako vyrastali a ako žili a ako sa dostali na toto miesto... 
,,Žili sme toľko životov..." prehovorila som 
,,Áno..." odpovedala žena
Zrazu, úplne vzadu, stálo dievčatko... Svetlo z jej čí zažiarilo a pomaly sa vkradlo do mojich. Medzi všetkými, to svetlo bolo najjasnejšie. Ucítila som vôňu krásnych kvetou, videla som tú najmodrejšiu oblohu, s najbelajšími oblakmi, s najžiarivejším slnko. Videla som nekonečné pláne. Videla som majestátne hory. Lesy s najvyššími stromami. Rieky, jazerá, moria s tou najčisčou vodou. A tento svet patril prekrásnym zvieratám, majestátnym. Sloboda... Krajinou sa plazil had... Potemnela obloha, zatmenie... Prebudenie v krajine s tvormi, ktoré nič okrem seba nemilovali...
,,Žili sme životy v ilúzii... Žili sme a pri tom vôbec."
,,Už to nemôžeš zastaviť." 

,,Mokuto rýchlo, musíme odísť! Ak chceme prežiť neviem čo sa deje." kričal Nartial. Nastal ďalší výbuch. Vietor zrazu ustal a všetko sa zastavilo. Kusy odtrhnutej zemi ostali bez pohnutia, aj keď viseli vo vzduchu.
,,Počkaj, niečo sa deje..."

Mokuto

Co? Odpověděl pouze na Nartialovu větu o smrti. Ne...takto to nemůže skončit... Zamumlal a udělal další kroky dopředu. Já nikam nejdu...já ji tady nenechám...musí být nějaká možnost! ...Zastavil se, když se vše zastavilo. Co je to tentokrát? Koukal stále nahoru a vůbec netušil co se děje. Proč se to zastavilo.. Řekl pro sebe. Aura kolem jeho těla zmizela. Žeby se dozvěděla něco zlého a naštvalo ji to? Nebo...hmm..vůbec to nechápu...štve mě to...raději bych teď chtěl aby jsme sem nikdy nepřišli a vše by bylo tak jako předtím...chci ji nazpět... Sevřel ruce v pěst. Prosím...

Dash...

Usmiala som sa: ,,Verili sme v zlého Boha, učili ma že boh nám dal život, ale oni nie sú Bohovia. Dal nám život tento svet. Ten svet je naším bohom. Ten svet nás chránil, nie oni... Náš svet nám dal našu silu, nie oni. Oni nás len využívali a už je tomu koniec!" stihla som ruku. Nadýchla som sa. Stalo sa to rýchlo. Vykríkla som od bolesti. Prsty som zaborila do očných jamiek a vyškriabla som si oči. Temnota ma zahalila. Cítila som ako moju tvár zaliala krv. 
Všetky postavy zmizli. Padla som na kolená a od bolesti som sa nevedela ani nadýchnuť. V kŕči som sa zvíjala nejaký tú chvíľu, keď som zacítila pohladenie po vlasoch. ,,Ďakujeme..." šepol mi hlások do ucha. Moja pečať sa zavírila. had v nej mi začal preliezať telom, ktoré trhal na malé kúsky. Prežieral sa na povrch...

Biele svetlo zakalilo krajinu, v ktorom zmizla. Nasledovala obrovská tlaková vlna z výbuchu slnka, ktoré sa roztrhlo do každej strany. Nasledovala ohlušujúca rana, ktorá trhala ušné bubienky. Ako posledné prešlo celým svetom ohnivá vlna ktorá zhltla všetko. Nartial chránil Mokuta i seba krídlami. Zdalo sa, akoby to trvalo večnosť. Celý tento kolobeh sa stále opakoval. od začiatku do konca, od konca k začiatku. Vždy za každú dušu. Keď to všetko utíchlo. Nachádzali sa obaja pri jazere. Obloha bola temná a jazero zrkadlilo oblohu s hviezdami. Stáli na vode. Pred nimi bol biely had. Bez očí s hlavou od krvi. Jeho telo bolo ohromné a šupiny ako z ľadových plátov.  Had sklonil hlavu a fúkol na obidvoch. ,,Som slobodná..." zadnej hadí hlas bez slov ale bolo mu jasne rozumieť čo hovoril...

Mokuto


Všechno začalo mít rychlý spád, nakonec se dělo něco co si přál aby rychle skončilo, ale trvalo to velmi dlouho. Co je zase tohle? 
Ocitl se s Nartialem na nějakém jezeru a při tom stáli na vodě. Nepřišlo mu to až tak divné jako to, co stálo...nebo spíše leželo před nimi. Velký bílý had bez očí. Chvilku přemýšlel co je to zač, ale když zaslechl hlas, málem mu z toho jeblo. To ne...to nemůže...proč? Koukal na hada. Dash..? Čekal co se bude dít dál. Nechtěl věřit tomu, že jeho kamarádka. Osoba jemu nejbližší je teď..HAD? Něco zde bylo velmi špatně. Mozek mu to nedokázal pobrat. HAD? Zavrtěl hlavou a podíval se na Nartiala aby se ujistil ,zda taky vidí to co on.

Dash...
 
Nartial keď uvidel hada pred nimi ihneď si kľakol a sklopil zrak. 

,,Som konečne slobodná!" zavrtel had hlavou, ,,Tak dlhý čas... Tak dlhý čas som bola spútaná v nekonečnom väzení. Oni ma väznili. Skrze mňa vytvorili zdroj energie, ktorú čerpali z môjho sveta, aby boli silnejší... Ale už je tomu koniec, už nikdy viac..." Had obrátil hlavu k Mokutovi: ,,Ďakujem ti... keby teba nebolo, keby som teba nikdy nestretla, tak by to ďalej pokračovalo a ja by som bola znova nástrojom prastarých ku získavaniu nekonečnej sily k tomu aby ničili ďalšie svety. Ako bol napríklad ten tvoj. Aj môj ničili ale to som nevedela, až teraz som to zistila. Ďakujem." z očí sa mi vyvalila ďalšia krv. Had zakvílil. Jazero sa sfarbilo do červena. ,,Musíte odísť z očisca. Portál sa zničí a už nikdy by ste sa odtiaľto nedostali..."
,,A čo svet Celesstianov?" ozval sa Nartial. Tentoraz had zakvílil ale od žiaľu...

Mokuto


Koukl jak se Nartial kleknul k zemi. Pak se znova podíval na hada. Ech...Dash.. Udělal opatrně krok dopředu. Ujistil se, zda se jeho noha nepropadne pod vodu. Udělal několik dalších kroků a byl jen kousek od hada. Nic ji neřekl, jen se na ni díval. Bez teba nemohu odejít...sice teď vypadáš...Nevím co jsi přesně udělala... V tom se Nartial zeptal na jejich svět. Had zakvílel a jemu to začalo docházet. Chápu...asi...hmm...Dash...co bude teď s tebou? Nechceš zde doufam zůstat...že ne? Koukal na ni. Tvářil se docela smutně, ale docela ho těšilo, že on byl ten kdo ji pomohl.

Dash...
,,Ja uzavriem priechod, aby sa už sem nikdy nikto nedostal... A ak sa mi to podarí budem hneď za vami..." had zavinul svoje telo a znova rozvinul a zasipel jazykom: ,,Teda... ak bude miesto pre mňa. Oslepla som, ale mám pocit, že človek asi nebudem." zdalo sa akoby sa had uškrnul. ,,Vieš Mokuto, Dash... tú ktorú si poznal bola len jedna časť mojej duše, ktorá bola rozbitá na tisíce kúskov. Už mnohokrát sa vždy jedna časť mojej duše narodila v tele Serafa. Vždy som mala za úlohu jedno. Vytvoriť slnko, ktoré svietilo v našom svete, ako som už povedala, to bolo mostíkom k sile, ktorú čerpali prastarí. A posledný úlomok mojej duši sa narodil ako Dash... tú ktorú si poznal. Jej duša, teda moja duša... tak... ako ti to vysvetlím... toto je moja pravá podoba... Patrím medzi hromové zvieratá. Ale nie sme zvieratá ako v ľudskom svete. My máme duše... Kedysi dávno som pomohol prastarým získať nás svet a tým aj z časti ich moc. Ale nepoznal som ich. Nevedela som kto sú... Boli sme oklamaný. Povedali mi, že mi dajú to najkrajšie telo a boli by sme tí najsilnejší. Sľub dodržali, ale za akú cenu. Hanbím sa za svoju chybu. Ale snáď moja obeta... A obeta nášho sveta..."
,,Náš svet už nie je?" spýtal sa NArtial. 
,,Náš svet izolujem od všetkých. Vytvorím okolo neho obal. Obetujem moje duše, budú ho chrániť. A jedného dňa sa tam znova možno vrátim... Možno..."

Mokuto


Koukal na hada. Vždy tu bude pro tebe místo...Odpověděl ji a dál nic neříkal. Jen tam tak stál a srovnával si myšlenky. Chápu...jseš dobrá.. Usmál se na ni, ikdyž věděl že ho neuvidí. Tvých očí je mi líto... Dost těžko se mu hledali slova, která by ji mohl říct. Uvědomoval si, že Dash tam někde uvnitř toho hada je. A jak se vlastně jmenuješ? Věděl, že by měl odejít z očistce, jak to had řekl, ale podle její slov je tu šance že se odtud nedostane a tak si ji chtěl aspoň takto poznat. Natáhl k hadovi ruku a položil ji na její tělo. Je to tak těžké se stím smířit...nechci se stím smířit....ne...je to další věc k porážke nepřítele...a za to ji musím poděkovat. Děkuji ti, žes udělala něco co bude mít vliv na porážku Prastarých... Dal ruku z těla pryč a dal se na hada díval.

Dash...
,,Moje meno nie je dôležité, budem rád ak sa na mňa zabudne. Necítim sa ako hrdina. Skôr som porazený. Ale teraz už choďte a čakajte má pokiaľ sa portál nezavrie. " Povedal had a odstrčil Mokuta od seba za nimi sa objavil bieli vír a skôr ako sa Mokuto alebo Nartial spamätali had ich svojim telom strčil do portálu. Objavili sa v známej knižnice.
,,Á už ste naspäť, ale myslel som že prídete inakade..." Zasmial sa Vitorio ale smiech ho rýchlo prešiel. ,,Kde je Dashtar??"

,,Toto je môj koniec? Toto je všetko pre čo som sa narodila?"
,,Podľa teba to je málo?"
,,Ale ja nechcem ešte zomrieť."
,,Ale prečo? Žili sme už tak dlho..."
,,Ja som nežila dlho! Ja vlastne ani neviem či som vôbec žila. Všetko čo som si pamätala bola lož a moje skutočné spomienky sa mi dodnes nevybavili. Ja nechcem umrieť."
,,Neumrieš..."

Mokuto


Než stačil neco rict tak se objevil v knihovne spolecne s Nartialem a Vitoriem. Zase on...pomyslel si a vstal zo zeme, jelikoz upadl kdyz ho had odstrcil. Áno...kde je? Rikala že pujde hneď za nami...Popadl ho vztek. Doriti! Svoj rukou oddrbal kus police a nekolik kníh spadlo na zem. Všechno je zle...Dorekl sklamane.

Dash...

Had ostal sám uprostred upadajúceho sveta. Jeho šupiny jedna po druhej sa vytrácali na biele svetlo. Až sa rozplynul celý.  

,,Nezabudni na to kým si a kým si bola... Jedného dňa prídeš, a nášmu svetu dáš druhú šancu na život, teraz ale musí upadnúť do zabudnutia... Ty však nezabudneš a my ti budeme dávať silu aby si mohla raz obnoviť náš svet..."

Portál  knižnici sa naraz rozžiaril oslepujúcim svetlom a vybuchol. Tlaková vlna rozbila okná, prevrátila nábytok. Keď svetlo pominulo na dlážke ležalo moje bezvládne telo. Počula som čo sa deje okolo mňa. Nahé telo mi zakryli dlhé vlasy, ktoré zbledli. Keď ma uvidel Vitório automaticky cezo mňa prehodil svoj plášť, aby ma zahalil. Otočil ma na chrbát. Vtedy si všimol moje zranenie. Namiesto mojich krásnych modrých očí som mala len prázdne miesto z ktorého sa mi valila krv. ,,Preboha!!!" 
,,Mokuto, odnes ju do izby, pošlem tam niekoho aby jej ošetril rany." povedal ťažkým hlasom Nartial. Všetko čo sa dialo okolo mňa som počula, ale nedokázala som sa pohnúť, či prehovoriť.

Mokuto


Otočil se k portálu. Tlaková vlna ho odstrčila k policím s knihami. Uhuh...Vydal ze sebe a podíval se na ležící tělo Dash. Na tváři se mu objevil velký úsměv, no ten hned zmizel, když zjistil skutečnost. Nezapoměla si náhodou něco vzít? Zavtipkoval si v duchu. Nebyl ani tak překvapený, že je bez očí. Už předtím ten had neměl oči. Jak o ně přišla?.. Došel k jejímu nahému tělu, které teď bylo přikryté pláštěm. Hlavně že jsi tu... Zašeptal a opatrně ji zvedl ze země. Otočil se k východu a hned k němu zamířil. Vyšel z knihovny a zamířil do jejího pokoje. Celou cestu ji nic neřekl. Věděl, že teď jeho slova nemají žádný význam, ikdyž by řekl cokoliv. Nebo spíše, ani nevěděl co by ji teď řekl. Určitě by to ještě pokažil, proto byl ticho. Když dorazil do jejího pokoje, opatrně ji položil na postel. Ještě předtím, než od ní odstoupil ji pohladil po tváři. Teď by se o ni měli postarat ti léčitelé.

Dash...

do miestnosti pribehli tri ženy a začali ma hneď ošetrovať. Bolelo to, ale nevydala som ani hlásku. keď to všetko skončilo a ženy odišli rukou som si chytila obviazané oči. Teda skôr miesto kde som kedysi mala oči. 
,,Už sa nikdy neuvidím aká som krásna..." zachrapčala som. Chcela som sa otočiť na bok ale bola som tak zoslabnutá že som sa o to ani pokúsila. 
,,Už asi budem zbytočná... som slepá, ale musela som to spraviť, aby som všetkých zachránila..."