Cesta na jih

First topic message reminder :

Cesta na jih připadá jakoby z kopce. Plocha mezi městy a různými objekty a místy je zalesněná, tak jako celý Ellderan. Na samotném konci na hranici území lidí se nachází velká řeka, kterou všichni nazývají Velká řeka. Takže se to pak stalo oficiálním názvem.

Dostala jsi se do obrovské knihovny. Uprostřed místnosti bylo točité schodiště, vedoucí do dalšího patra. Knih zde bylo tisíce, různého stáří a velikostí. Dokonce zde byla vůně starého papíru. Několik lavic, stolů a skříní a polic. Nikdo zde nebyl. Místnost lemovalo velké okno, přes které procházely velké sluneční paprsky. Mezi dvěma policema knih byl průchod do další sekce, kde byli ty nejvzácnější a nejstarší knihy, zavřené za prosklenými dveřmi. 

Mokuto

Co asi teď dělá? Probudila se už? Spala skoro dva dny. Jak je na tom asi Aldora...ztráta císaře, provalení informací...jak na to budou obyvatelé reagovat... Chytil se za obvázanou hruď. Povzdechl si a postavil se. Ještě raz se zaposlouchal do zpěvu malých ptáků a otočil se směrem k velkému domu. Zamířil přímo k ní. Zkusim ji zase navštívit...třeba se už probudí... Vzpoměl si na to jak celou včerejší noc proseděl u jej postele.

Dash...
Rozhliadla som sa po obrovskej knihovni. Toľko kníh, more kníh, celý oceán. Pristúpila som k jednému regálu. Nevedela som, či môžem siahnuť, ale vytiahla som jednu z políc na ktoré som dočiahla. Otvorila som knihu. Herbár. Zľahka a opatrne som si ňou prelistovala. Každý náčrt rastliny bol nádherne nakreslený do najmenších detailov a každá časť bola opísaná. Zatvorila som knihu a vrátila som ju znova na poličku. Pristúpila som k oknu a pozrela som sa von. Slnečné lúče ma príjemne hriali na tvári.

Když se dívala z okna, mohla si všimnout postavy velkého vzrůstu, jak prochází po trávě směrem k budovy. Hruď měl obvázaný obvazem. Za chvilku se ti ztratil z dohledu, jelikož vstoupil do budovy. Z okna pak mohla vidět  obrovskou zahradu s vysokou kamennou zdí, uprostřed ničeho. Za zdí byla jen tráva. Zdálo se ti, že jsi někde ve vysokých kopcích. Zahrada obsahovala spoustu stromů, barevných květin, fontán a dalších malých dřevěných domků. 

Mokuto

Vešel do budovy. Vstupná hala nebyla zase nějak extra velká. Pozdravil několik žen a zamířil ke schodišti. Vyšlapal schody a dostal se do patra, kde se měla nacházet Dash. Prošel dlouhou chodbou a zamířil ke dveřím, kde spala Dash. Otevřel dveře a nakoukl dovnitř. Nikdo tam však už nebyl. Už je vzhůru?  Kam asi šla?  Pomyslel si a zavřel dveře od jejího pokoje.

Dash...
Bolo tu krásne. Naraz som uvidela známu postavu. ,,To je Mokuto. Mokuto..." zaťukala som na okno ale asi ma nepočul, alebo bol ponorený vo vlastných myslienkach. Zmizol v budove. Ešte som si obzrela nádhernú záhradu a pomaly som sa vrátila na chodbu. Zrovna keď som otvorila dvere, uvidela som Mokuto zatvoril dvere na izbe kde som spala. ,,Už som hore. Si v poriadku?" spýtala som sa a ukázala na jeho obviazanú hruď.

Mokuto

Dash?  Nadvihl obočí když ji spatřil a ihned k ní zamířil rychlými kroky. No ano...jsem v pohodě...jen to občas zabolí... Usmál se na ni. Co ty? Byl rád, že ji vidí zase na nohou. Spala jsi dva dny...nikdo mi zde nic nechtěl říct...nevím ani kde jsme ale je tu fajn...hodně jídla, čisto, jen divní obyvatelé... Pousmál se. Měl sto chutí ji obejmout, ale nechtěl ji rozrušit nebo ji pokazit náladu. Proto nic neudělal.

Dash...
,,No myslím si, že je to omnoho lepšie ako to bolo, a hlavne sa to hojí, takže je to dobré." pozrela som sa do zeme: ,,Bola som strašne naivná a hlúpa, že som si myslela, že som dostatočne silná. Myslela som si, že som umrela... Mali sme šťastie. Neviem čo sa stalo, vlastne si nepamätám nič od vyvolania havranov... Viem, že mi bola zima." nahla som sa pomaly nadýchla a vydýchla: ,,Ďakujem, žijem hlavne vďaka tebe. Neviem čo si spravil, ale predpokladám, že havrany ma úplne vyčerpali." načiahla som sa rukou postavila sa na špičky a veľmi váhavo a nemotorne som pošúchala ľavé Mokutové  plece. Nebola som si celkom istá, že je to dostačujúci prejav vďaky, ale strácam sa v týchto citových prejavoch. ,,Vieš kde by som našla nejakých vyššie postavených ľudí, ktorý by nám odpovedali na otázky." zrazu sa mi v mysli vynorila zahmlená spomienka. ,,Musím zohnať, volala sa... Sharina z Minských lesov..."

Mokuto


Koukal na ni. Dotkla sa ho rukou a posuchala s ni. Nedekuj...toho posledného jsem poraziť nedokázal. Dotkl se rukou dve hrude. V poriadku...byli moc silní...aspoň ti to dodá odvahu viac a tvrdeji trénovať. Možná to tak malo dopadnúť. Popremyslel o kmene ktere Dash vyslovila. No môžeme se jit podivat a najit niekoho kdo to bude vedet...lide zde jsou zvláštnu...hlavne jsou tu pouze ženy.

Dash...
,,Ty si ich aspoň porazil troch, ja som im neskrivila ani vlások na hlave a hlavne som skoro umrela." snažila som sa moju závisť zakryť smiechom. Bola som nahnevaná samá na seba. Tak slabá. Tak veľmi som slabá. ,,Áno... musím viac trénovať..." zašomrala som si a otočila sa chrbtom k Mokutovi. ,,Tak za tie dva dni čo som spala si sa tu asi nenudil s osadenstvom." uštipačne som sa zasmiala. ,,A okrem toho, že sú tu len ženy, v čom sú divne?" spýtala som sa.

Mokuto


Nom...bez toho zla ve me bych dopadl hur jako ty. Zamumlal a podival se na ni. No v tom je ten problém. Strašne se strani a nrkomunikuji. Jakoby to meli zakázané. Vždy se uklonii a odejdou. Poskrabal že na hlave a zamiril je schodisti

Dash...
,,To zlo v tebe je tvojou súčasťou a bolo by hlúpe, keby si sa ho nesnažil využiť vo svoj prospech a tak z neho spraviť dobre. Je to obrovská moc... A máme dovolené odísť, lebo ak áno, musíme sa vrátiť do Aldory. Cisára zabili..." mikla som plecami a otočila sa tvárov k Mokutovi. Rukami som si prešla po šatoch: ,,Ale musím uznať, že mi dali krásne šaty, aj keď s troška odvážnym výstrihom. Čo povieš?" usmiala som sa a otočila sa okolo svojej osy.

Mokuto


Ja nevim...mám z toho strach...odpovedel ji. Ja viem...je to k neuvereni že je mrtev a že všechno čo ukrýval došlo medzi ľud...Koukl na ni a prohledl si ju. Pohled mu zastavil na jejim vystrihu. Nadherna...rekl a hneď se opravil. Tedy...chci rict...no...sluší ti to...veľmi...Usmial se mile

Dash...
,,Nesmieš sa toho báť. Nikdy nesmieš mať strach. Aj keby sa dialo čokoľvek. Strach ťa len väzní." odpovedala som mu a doširoka sa usmiala: ,,Áno ja viem, je to nádherné. Ale aj tebe mohli dať nejaké pekné oblečenie. Takto tu beháš len polonahý, alebo teda polooblečený." zasmiala som sa. Naraz som zvážnela: ,,myslíš, že nás čaká ďalší boj, lebo ak áno tak ja to neprežijem. Teda nechcem pôsobiť nejako negatívne, ale kým neprelomím pečať tak sa prastarým nemôžem rovnať. Viem nemala by som tak hovoriť, ale musím z môjho srdca vyhodiť pýchu. Pýcha spôsobila moju prehru. Myslela som si, že sa im môžem rovnať. Mala som postupovať ináč. Vymyslieť niečo iné. Takto som to zbytočne pokazila. A čo sa tíka môjho tela, to je hrozne krehké. Stačí menší naraz a zlomí sa mi rebro. A zabíja ma vlastná sila. Božie svetlo ma zabíja. Nikdy som ti to asi ani nehovorila, lebo s tebou moc nehovorím, som na teba asi príliš krutá. Ale aj keď mi Božie svetlo dodá odvahu a silu, rýchlosť a tak, tak čím dlhšie ho využívam tým zo mňa čerpá viac a viac životnej energii. Povedala som ti, ako praví Seraf umrie?"

Mokuto

Není to tak jednoduché.. Sklonil hlavu a chvíli premyslel. Potom zdvihli hlavu Je to celkem pohodlné...Zasmal SE taký. Podlé me mas celá viac boju než doteraz...oni už vedia o tomto svete a jak jsou lide vyspeli. A hlavne, vi že jsou v tomto svete bytosti s veľkou moci...a tech de bude chtit zbaviť jako prví. Proto...dokud nezískas plnou moc...tak te budú ochraňovať...ne že bych nechtel aby ses zapojila do boje...ale pokud uvidím že už nezvládnem dal bojovať...tak tonprevezmu ja...i kdybych mel prohrat.... Lehce ju pohladil po tvári. Huh, promin...nechal jsem SE unest...Rekl hneď kdyz od ni odtahl ruku. No tuším že se premení na svetlo ne? Poskrabal se na hlave a Usmal se na ňu. Pokud budú vedieť jak ti pomôcť získať silu tak to udelam...mrkl a zamyslel SE. Mám ji už o tom rict? Hmm...jeste ne...jeste nenastala tá chvíľa.

Dash...
Pohladil ma po tvári. Nijako som na to nereagovala, vlastne ako keby som to ani nevnímala. ,,Budeme bojovať bok po boku, kým naše zájmy budú rovnaké." pozrela som sa mu do očí: ,,Už som ti hovorila, že nechce aby si ma zachraňoval. Zbytočne ťa to zdrži, alebo kvôli mojej záchrane budeš porazený. Chápeš ma? Vyzerá to tak, že sa tu otvára boj o záchranu slobody v tomto svete. A to že umrie jeden Seref čo nemá rád nikoho okrem seba je nepodstatná obeta. Sľúb mi to, musíš bojovať. Je to tvoj osud. A týmto sa chcem dostať k tomu, áno Seraf pri svojej smrti sa rozpadne na svetlo, keď jeho telo nezvládne udržať Božie svetlo. Nepovedala som ti to, ale jedna žena mi ukázala budúcnosť. Možno to nič neznamenalo, ale ukázala mi, že keď prelomím pečať, tak sa moje telo roztrhá, celkom sa toho obávam, čo ak nemôžem prelomiť pečať a bude stále slabá... " zahrabla som si rukami do vlasov. ,,Ale Nartial prelomil pečať a žije... Ja sa cítim tak zúfalo... Čo je to so mnou..." zamračila som sa samá na seba. Následne som sa sama na sebe zasmiala: ,,Ale ako vravím, nechcem aby si ma zachraňoval. Teraz som ti za to vďačná, a ako som povedala mali sme šťastie. Zbytočne si mohol umrieť."

Mokuto

Koukal na ni. Dash...to, že tě zachráním před jistou smrtí neber nějak urážlivě...jak pak budeme moct ochránit tento svět, když tu nebudeš? Klidně buď za to na mě naštvaná, ale já tě zemřít nenechám...neberu tě, že jsi slabá nebo tak...prostě mi na tobě záleží...něco jako tobě tvůj bůh... Neusmál se, ani se netvářil nějak zklamaně. Nahodil takový neutrální výraz. Ty máš ráda možná jen sebe...ale jsou tu i tací, kteří mají rádi tebe... Pokračoval v chůzi po schodech směrem do přízemí. Hmm...měl bych se jít na to místo podívat sám...pokud tam najdu to co si myslím že tam bude..tak ji to pomůže...pokud to tam nebude a mýlil jsem se....tak mě čekají další skažené dny po boku Nartiala....jak se mi ten člověk hnusí.... Určitě na tom něco bude...možná, je to nějaký efekt při prolomení pečetě. Když to zvladl ten zmr....em...Nartial...a za další...nějak vím, ale to ve mě, mě jen tak zemřít nenechá...doufám... 
Sešli po schodech dolů a před nimi stály dvě ženy v hnědých šatech a bílou šatkou přes hlavu a mluvily spolu o něčem. Promiňte...potřebujeme si s někým promluvit... Ženy se podívaly na Mokuta a Dash a už chtěli odejít. Stůjte...no ták...aspoň nám řekněte kam máme jít... Jedna žena povzdechla a promluvila.  V zahradách by se měla nacházet paní Sharina....

Dash...
Usmiala som sa: ,,uvidí sa ako to bude, čo sa stane..." Bolo mi jasné, prečo má Mokuto bude stále ochraňovať. Ale to mu môže len uškodiť. Zničiť. Ale ja som ho varovala. Iba Boh vie rovnako odplácať... Ale najrtial mi povedal aby som sa ho držala. Je to kvôli tomuto?
Konečne sme od žien dostali nejaké slová. ,,Tak poď Mokuto ideme sa tam pozrieť a možno dostaneme odpoveď na naše otázky..."

Mokuto jej přikývl a podíval se na ženy. Děkujeme...tak pojďme.  Usmál se na Dash a zamířily k východu. Zdálo se mi to, nebo jim bylo dost proti srsti nám odpovědět?  Optal se Dash když vyšli z domu. Venku to hezky vonělo a bylo příjemné teplo. Prošli skoro celou zahradu, když v altánku spatřily ženu, jinak oděnou než ty co byly v domě. Došli až k ní a ta se hned na ně otočila a mile se usmála. Měla na sobě černý hábit s dlouhými rukávy a přes hlavu kapuci, díky které ji šla špatně vidět tvář. Konečně vás vidím oba hore... Lehce se uklonila a podíval se na Dash.  Nečekala jsem, že seraf bude spát dva dny...myslela jsem, že jsou odolnější..tedy nic ve zlém, neberte to jako urážku, ale jste první kterého vidím Uklonila se Dash a pak otočila pohled na Mokuta.  Velikáni z Nemeth...tancující národ, plný lásky a porozumění s přírodou...je mi líto co se stalo s vašim světem... Uklonila se i Mokutovi. Ten nevěřícně koukal na ženu, která poznala jeho svět. Jsem Sharina...správkyně řádu Tokarinů. Představila se a sundala si kapuci. Byla to postarší dáma, s menší jizvou na levé tváři. V hnědých vlasech se ji objevovali šediny. Asi se ptáte, co je to za řád...Spustila, aniž by Mokuto nebo Dash stihly zareagovat. Řád, který dohlíží na pořádek v tomto světě. Málo kdo o nás ví a málo kdo si na nás vzpomene...řád vznikli v době temných časů před stovkami let...tehdy, kdy si prastaří vybrali několik nadaných lidí aby je naučily schopnostem, přesně v ten čas vznikl plán, osvbodit se od jejich diktatury a otroctví...Vůdce pětičlenné skupiny Tokarin rozvíjel naučené schopnosti od Prastarých...skryl se před jejich zraky a své umění nazval magií. Vyvinul mocná kouzla a vyhnal prastarých z tohoto světa. Mezi lid se pak roznesla falešná zpráva, že odešli kvůli nemocem. Všechny důkazy o jejich existenci se zničily a budovy pohřbily. Nastala doba míru a sjednocení všech národů Elderannu.  Usmívala se. Začala jim totiž vyprávět historii tohoto světa, aniž by ji Mokuto nebo Dash o to požádaly. Bohužel, Tokarin a jeho skupina magičů padli vyčerpáním. Svět byl bezbranný a proto vznikl tento řád nazvaný po mistru Tokarinu, aby udržoval pořádek a klid..a znemožnil návrat Prastarých. Pak sklopila hlavu k zemi. Měli jsme plno přátel z jiných světů, kteří nám pomohli rozvíjet tento svět. Čím více lidé, elfové, trpaslíci a další a další stvoření byli vyspělejší a vyspělejší, tím více nás nebylo potřeba...zeslábly jsme a svět začal být stále pod menší ochranou. Lidé začaly nacházet artefakty a budovy ze staré doby. Císařská rodina získala informace a předávali si je z generace na generaci. Získali vědomosti, díky kterým si udrželi vůdcovskou pozici...Podívala se na Mokuta. Váš příchod zde byl naplánovaný. Když jsme se dozvěděli o zničení rasy Nemeth, nastavily jsme jejich portál aby každý přeživší se dostal tohoto světa. Divné, že z jedné z nejmocnějších ras ve vesmíru, přežil jen jeden.... Pohlédla na Dash. Jen mě zaráží...jak je možné, že jste zde vy...možná neznámá mocná síla zařídila, aby jste se sem dostali i vy...Prohlédla si je. Pokud máte nějaké otázky, ráda vám na vše odpovím.

Dash...
Bola som veľmi prekvapená, že tá žena poznala moju rasu aj Mokutovú. Pri zmienke nad mojím dlhým spánkom som sa začervenala od hanby. ,,No sme odolnejší..." zamumlala som ticho. Ďalej ma potom zarazilo ako otvorene, žena začala hovoriť o histórii tohoto sveta a potom, že príchod Mokuta bol naplánovaný. Očakávali ho. Ich rasa pomáhala tomuto svetu, teda mnoho rás pomáhalo. Len náš svet nikomu nikdy nepomáhal. Prečo? Je to kvôli tomu, že ostatný neveria v Boha? Ale je tak veľa svetov, prečo len ten nás svet je zahrnutý jeho láskou. Začala som viac premýšľať o spojitosti ostatných rás a našej a v čom sme boli tak výnimočný. Keď sa žena pozrela na mňa a spýtala sa, ako je možné že som sa tu objavila ja chvíľu som váhala či poviem pravdu. Ale nesmiem unikať pred pravdou. ,,Viete, ja som v tomto svete vo vyhnanstve. Spáchala som hriech, za ktorý musím pykať tu, kvôli tomu som aj oslabená... A mám niekoľko otázok. Prečo sa k nám správajú tie ženy tak, tak zvláštne, odmietajú s nami hovoriť. Spolupracovali ste s mnohými svetmi a rasami, ale so Serafmi nie. Prečo ste nás svet nikdy nepožiadali o pomoc, sme veľmi silný. Alebo náš svet s vami odmietal komunikovať?" bola som na túto informáciu celkom zvedavá, lebo mi začína pripadať nás svet príliš izolovaný a je toľko zla vo svete. A neboli sme snáď stvorený, aby sme ochraňovali Boha, celý svet pred zlom? Nepripravujeme sa celý život k rozhodujúcemu boju dobra a zla?

Žena se podívala na Dash. Z toho si nedělejte starosti...nikdy neviděli nikoho z dola ani z jiného světa...spíše se vas bojí a stydí se... Pousmála se, ale při další její otázce ji úsměv z tváře vytratil. Serafi zde byli...pouze jednou. Já jsem tehdy ještě nebyla na světě. Tehdy to dopadlo velmi zle. Přišla zde žena, krásná vysoká žena. Úplný anděl. Byla ti docela podobná. Jenže myslela jen na sebe a nechtěla si nechat nic vysvětlit. Hlásila lidem své názory a kázala o svém bohu. Učila lid o systému jaký panuje v jejím světě, nutila lid milovat pouze jejího boha a to se spousta lidem nelíbilo. Odešla tehdy za elfy...a ti jsou trochu jiní než lidé...tedy...hlavně mocnější a inteligentnější. Mnoho elfů zemřelo při boji, ale nakonec ji porazily a donutily ji odejít z tohoto světa. Od té doby se snažíme vašemu světu vyhnout...ale díky tobě se hodně zdejším změnil názor na serafy...Otočila se pak na Mokuta. Máš i ty nějakou otázku?  Optala se ho.
Mokuto se tvářil celkem zaujatě a pak zavrtěl hlavou. Tušil, že Dash bude chtít více prostoru na konverzaci.

Dash...
Hlásala o svojom Bohu? Myslela len na seba? ,,Viete náš svet s porovnaným Vaším, alebo aj Mokutovím je veľmi odlišný. Hlavne v tom ako mi chápeme svoju existenciu, ako sa na seba pozeráme a ako sa pozeráme na ostatných. V našom svete máme zakázané pociťovať city a máme prísne pravidlá, aby sme zabránili chaosu. Nás o iných svetoch neučia, sme veľmi izolovaný od okolia. Viete aj ja sa tu strácam. Nechápem vaše až živočíšne správanie a často som nepochopená. Možno ste tú ženu len nepochopili. Možno jej úmysel vôbec nebol zlý, len vy ste ju nepochopili. Musela byť stratená." Pozrela som sa na Mokuta a znova na ženu v čiernom habite: ,,A keď mam byť úprimná, ak by sa náš svet chcem skontaktovať s iným svetom, alebo hocičo iné, ženu by nikdy neposlali..." môj hlas bol smutný. Nezmyselné pravidlo. ,,Kam odišla tá žena. Alebo kde by som mohla o nej získať viac informácii..."

Je mi líto jak to tehdy dopadlo...ale vzít člověku něco, co ho dělá silným...láska, ta je někdy mocnější než se zdá...Pokývala hlavou. Možná byla taky vyhoštěna..možná ne...nevíme. Kam odešla...taky nevíme...je to už dávno a vice méně se ta událost udála velmi rychle. A málo lidí si to pamatuje....je mi opravdu líto, že vám s tímhle nepomohu. Sklopila pohled k zemi. Nyní však máme problém...svět lidí je na spadnutí...smrt císaře a vypuštění informací o prastarých mezi lid vyvolal chaos...musíme vymyslet jak to všechno napravit. Nebo aspoň připravit je na krutý boj o své domovy. Elfové se upoutali k spánku a trpaslíci zabezpečují svá podzemní města. Lidé jsou na to momentálně sami....portál je zatím zabezpečen a uzavřen. Jenže oni se sem mohou dostat i jinými způsobmi...Otočila pohled na Mokuta. Budeme potřebovat tvou sílu...Otočila se zády k nim. Jsi jediná naděje pro toto město... V momentě se kolem Mokuta a Dash objevily starší muži v hábitech s kapucemi. Oba dva se nemohli pohnout. Vážim si vaší pomoci... Kolem všech se objevilo modré záření a když zmizelo, byli jste nějaké místnosti. Vše tu vypadalo úplně jinak. Více moderně než jako například v Aldore. Na zdech byli tmavě hnědé tyčky s modrými kameny na konci. Vytvářelo to zdroj světla. Příjemného světla. Mokuto už nestál vedle Dash. Pojď sem... Řekla Sharina, která stála u velkého okna. Mávla rukou a Dash se začaly pohybovat nohy. Došla vedle ni a z okna mohla spatřit další obrovskou místnost. Vypadalo to, že jste někde v podzemí. Uprostřed té místnosti byl Mokuto. Ruce měl spoutané řetězmi a ty byli přidělané k zemi. I když tahal celou sílou tak se nedokázal vysvobodit. Jeho síla je úžasná, mocná...ďábelská... Její tvář se změnila. Tvářila se jakoby žíznila po krvi. Koukejte se vážený serafe...na sílu, která zničí prastaré. Dash si mohla všimnout že Mokutův meč je položený na kamenom stole vedle ní. Avšak stále se nemohla pohnout. Jediné co ji zbývalo bylo přihlížet na to vše. Začněte..! Kolem Mokuta se objevilo deset mužů, takových jací vás zde vzali. Začali vytvářet nějaké společné kouzlo a pod Mokutem začal zářit modrý kruh. Dash zacítila tu zlou energii která začínala narůstat. Vzduch velice ztěžkl a sklo zavibrovalo. Sharina se tvářila velice spokojně a užasle. Máš poslední možnost se s ním rozloučit...potom ho pošleme do světa Prastarých!

Dash...
Čo sa to stalo... Pozrela som sa nechápavo a ustráchane na ženu. Čo tá ženská sa teraz snaží spraviť. Čo sa v nej zmenilo. ,,Čo to robíte!" vykríkla som na ženu keď som sa snažila protestovať proti mojim pohybom. ,,Okamžite nás pustite! Pustite ho!" zúrivo som vykríkla a snažila som sa schmatnúť Mokutov meč vedľa mňa. Nemohla som sa pohnúť. V mojom tele sa objavilo zlaté svetlo, ktoré zúrivo prúdilo. ,,Vy ste sa snáď zbláznili! Vy ho tam chcete poslať?! Veď tam umrie! Veď ho zabijú!" Objavili sa aj moje krídla. Začala som s nimi mávať a snažila som sa vymaniť z uväznenia...

K tomu byl stvořen. K tomu byl narozen. Je to zbraň svobody která nás navždy zachrání od utlačovatelů !  Kolem Mokuta začala vířit černočervená energie. I přes sklo mohla Dash slyšet bolestné výkřiky. Její aktivace svých schopností ničemu nepomohla. Sharina se na tebe podívala. Uklidni se... Mávla rukou a jakoby světlo které z Dash vycházelo odvál vítr. Tady nemáš žádnou moc... Otočila se zpět k oknu. Pokračujte!  Zakřičela. Ikdyž byl Mokuto dost daleko, jeho zrak byl namířen na okno, kde stála Sharina a Dash. Pohledy Mokuta a Dash se střetli. Po jeho tváři stekla poslední slza. Energie explodovala z jeho těla a celý komplex se otřásl. Úžasná síla a to jsme teprve na začátku.  Ještě chvíly Dash slyšela Mokutův křik, který se po chvíly změnil na děsivý démoní jekot. Jeho tělo zbledlo na skoro bílou barvu. Vlasy se mu prodloužily a Dash znovu spatřila bytost, která předtím bojovala s Nartialem. Uprostřed hrudě se mu vytvořila velká díra, na hlavě mu vyrostli ohromné bílé rohy. Ta mocná síla...Dash ji cítila v každém kousku těla. Je nádherný...nemám pravdu?  Optala se Sharina a podívala se na Dash. Energie zmizela. Stál na místě, stále připoutaný řetězy. Jeho žlutě svítící oči stále směřovaly k oknu. 

Spoiler:

Pokračujte dál... Sharina vydala rozkat a muži se na sebe podívali. Už teď měli co dělat aby ho drželi na místě. Mokuto stále stál a nesnažil se ani vymanit z řetězů. Ohromný tlak tlačil na tělo Dash a ten tlak se zase o něco zvětšil. Mokuto se zhrbil a začal se zvětšovat. Jeho kůže se začala trhat. Z jeho zad vystřelily dvě velké kosti, které se po chvíly přetvořily do kostěných křídel. Světlo v místnosti zablikalo a Dash si všimla že meč začal vibrovat. Tohle jsem nečekala...Sharina dala ruce před sebe aby před ní a Dash vytvořila štít. Na skle se objevila první prasklina. Kolem Mokuta a chlapů se zvedl oblak prachu, takže nikdo nic neviděl. Ten ohromný tlak se snášel velice těžko. Rychle! Začnětě s teleportací!! Zakřičela Sharina. Prach padl zpět k zemi a tam kde stál Mokuto teď stála jeho asi 4 metrová okřídlená verze s potrhanou kůží a nechutně zlou aurou. Zhluboka se nadechl a následoval řev, díky kterému sklo prasklo.

Dash...
Bolo mi ho ľúto, keď som ho tam videla. Nemala som tu žiadnu silu, všetko to tu riadila asi sila tá ženy, alebo niečoho iného. Boh tu nebol. A asi tu ani nechcel byť. Sklopila som zrak, nechcela som sa na to pozerať. Raz som to videla, cítila. Potom som si ale niečo začala uvedomovať. Pohľad som zdvihla a pozorovala Mokutovú premenu. Začala som sa smiať a pozrela sa na ženu, keď začalo praskať sklo, keď som ucítila tú energiu. ,,Ste tak hlúpa! Nemôžete ovládnuť niečo silnejšie ako ste vy a všetci vaši kumpáni dokopy." znova smiech a dobre som si začala obzerať toho démona... Ozval sa rev a črepiny skla sa roztrieštili okolo nás. Zakryla som si tvár aby ma nezranili.

Mokuto škubl rukama a řetězy se utrhly. Velká kostnatá ruka popadla jednoho z chlapů pod krkem. Začal řvát, ale síla jeho stisku ho rodrtila. Do okolí se rozprášila krev. Jeho pohled znova ustanul na místě kde stála Sharina a Dash. To ne...to nemůže být pravda...ta síla...jakoby předemnou stál jeden z těch nejmocnější prastarých. Mokuto mávl křídly. Světla znova zablikala a ozval se další, teď pisklavý řev. Mokuto se objevil před Dash a Sharinou. Jeho ruka popadla Sharinu a přitáhla ji blíž k jeho obličeji. Pusť mě ty bestie! Jsi jen síla...bez žádné inteligence! ....Zakřičela na něj, ale on je vrčel. Dash začala pociťoval ale jinou energii. Nebyla to pozitivní, ale nebyla ani zlá. Měla zlost, ale netoužila po zabíjení. Mokutův meč se zvedl ze stolu. Ruka Dash se sama od sebe rozevřela a meč ji přistál v ruce. Ten chytila a pocítila návrat své síly. Ne..bylo to jiné. Její světlo zazářilo. Objevila se její křídla. Byla však jiná. Nesvítili zlatou barvou, ale světlou, duhovou. Meč byl velmi lehký a nedokázala ho pustit. Písmena na něm svítily. Pak zaslechla šepot. Šepot tisíce hlasů. Šepot se změnil na píseň. Tak uklidňující melodie. Dash zase mohla hýbat svými nohami. Mokuto odlétl společně se Sharinou do prostřed arény. Všude zářila duhová barva. Dash se cítila mocnější než kdy předtím, ale nenutilo ji to bojovat. Nechtělo to po něj aby bojovala. Měla chuť tančit.