Cesta na jih

First topic message reminder :

Cesta na jih připadá jakoby z kopce. Plocha mezi městy a různými objekty a místy je zalesněná, tak jako celý Ellderan. Na samotném konci na hranici území lidí se nachází velká řeka, kterou všichni nazývají Velká řeka. Takže se to pak stalo oficiálním názvem.

Dash...
Držala som v ruke Mokutou meč. Tá sila bola ohromná. Začala som si ho prezerať. Akoby to zlo čo sa okolo mňa dialo sa ma vôbec netýkalo. Božie svetlo sa zmenilo, hlasy sa mi ozvali v hlave. Nič čo sa dialo vo mne neprebúdzalo strach. ,,Čo to je? To je jeho sila? To je jeho domov?" šepkala som bez toho aby som si všímala čo sa dialo okolo mňa. Potom som sa pozrela na Mokuta, teda na niečo čo pred tým bol Mokuto. ,,Patrí jemu, musím mu ho vrátiť... Ale tá sila je ohromná..." Roztiahla som svoje dúhové krídla. ,,Musí sa znova vrátiť... Toto nie je tá cesta."

Asha...nem setuurh....un'gha aaturh... Ozval se temný hlas. Sharina však neodpověděla. Mokutův pohled se zaměřil na Dash. Odhodil Sharinu, která se rozplácla o zeď a padla na zem. Byla při vědomí, ale nehýbala se. Kolem jeho křídel se objevil černý dým. Marh..nestio'm ushaa... Znovu se nadechl a zařval. Tak hlasitý řev že by to obyčejnému člověku urvalo uši. Meč donutil Dash nazdvihnout ruku a namířit meč proti Mokutovi. Pozvedni svá křídla nebeská, naplň své srdce láskou k tomu, koho nejvíce miluješ...Zazpívej svou nejoblíbenější píseň a přiveď ho zpět... Zaslechla Dash šepot ve svém uchu. Mokuto zamířil pomalými kroky k Dash.

Dash...
Letmo som sa pozrela na zranenú ženu. Začal ma znepokojovať on a možno čo viac sila, ktorá sa ukrývala v tom meči. Obrovská postava sa ku mne približovala netvor s krídlami. Tie hlasy, čo sú zač. Pozerala som sa do očí démona, ktorý sa ku mne približoval a ja som proti nemu držala meč. ,,Mokuto, počuješ ma? Nechcem s tebou bojovať... Vráť sa späť." pokojným hlasom som na neho prehovárala. Pokojným sa teda aspoň zdal, alebo skôr snažil byť. Čo ste zač!

Hlasy se už neozývali. Na Dash v mžiku zamířila velká bílá pěst. Tu zastavil jakýsi duhový štít. Jakoby tu byl někdo další, kdo chrání Dash a pomáhají ji porazit Mokuta. Celá jeho pěst byla popálená, což asi nepřispělo k jeho uklidnění. Pak se však narovnal a přitom mávl křídly. Pozvedl druhou ruku a v ní se objevilo ohromné kopí vytvořené z černočervené energie. Kopí vydávalo jakýsi hučící zvuk. Rozhodně už z prvního pohledu bylo jasné, že to nebude pro okrasu nebo efekty a že to bude pořádný kus nashromážděné síly. 
Poslechni moudré rady, pak svého cíle dosáhneš...na otázky, čas teď není...rychle rozhodnout se musíš, zlého ducha zažeň, pak klid nastane...

Dash...
Pred útokom päsťou som sa chcela ukryť za krídlom a okolo mňa sa objavila akásy ochranná sila. Znova hlasy a netvor začal nabíjať svoj útok. Hlasy mi ešte niečo povedali, ale to ja už som mával krídlami, rýchlo som priletela k žene. Zobrala som ju do náručia a odniesla ju do zákruty, aby ju Mokuto ešte viac nezranil. Dýchala... ,,Oplácam môj dlh..." Povedala som jej chladné keď som ju opatrne pokladala na bezpečné miesto. Potom som viletela tak aby som bola tvárou v tvár obludné. Meč som stále držala v ruke. Nikdy som nebojovala s mečom. Musím sa ho zbaviť, musím to ukončiť... ešte skúsim pár slov možno má započuje niekde vo vnútri a vráti sa, a keď nie skúsim ho aspoň omráčiť, možno to pomôže... Boh má ochraňuj...

Mokuto znova zavrčel a mezi rohy se mu začala nabíjet červená koule, která se začala zvětšovat a zvětšovat. 

Spoiler:

Následoval ohromný výstřel červené energie, který celý tento komplex zničil. Dash to však neudělalo ani škrábanec. Když prach opadl, mohla si všimnout, že kolem je denní světlo. Komplex byl postavený ve vnitru hory na jehož vrcholku se nacházela budova, kde před tím byli. Teď je však půlka hory zničena a všichni jejich obyvatelé mrtví. Mokuto pevně uchopil své kopí a zaútočil sním na Dash. Přestávalo se mu líbit, že každý jeho útok nemá na ni žádný vliv.

Dash...
Všetko navôkol bolo zničené obrovským útokom. Zvíril sa prach, nastalo ticho. Všetko bolo mŕtve. Len ja bez škrabancami som sa vznášala nad troskami. A on. Zosadila som za zem. Nechala som si zmyznúť moje krídla. Pomaličky som kráčala k nemu. ,,Mokuto... Počuješ ma... Zahoď svoj hnev..." Pokojne som k nemu prehovoril popri Tom ako som sa k nemu približovala. Toto nechce boj, to chce upokojenie. ,,Vidíš ma? Vieš kto som? Som Dash... Toto nie si ty, nesmieš nechať aby ťa to ovládlo." Usmiala som sa a načiahla som svoju prázdnu ruku k nemu. ,,Už sa nemusíš báť... Si v bezpečí. Vráti medzi sa domov a dáme si veľa jedla a medovinu." Ukázala som mu jeho meč: ,,Pozri mám aj tvoj meč. Tvoje deditcvo tvojej rasy... Odhoď tie okovy... Nenechaj to nech nad tebou vyhrá..." Pokojne som hovorila na neho a stále sa k nemu približovala...

Mokuto se zaposlouchal do jej slov. Velké kopí zmizelo z ruky a přikrčil se k zemi. Nakonec byli tváří tvář. Dash mohla zaslechnout jak hlasitě nadechuje a vydechuje vzduch. Při výdechu vždy lehce zavrčel. Chvíli na nic koukal a někde za maskou se ozval hlas...Dash... Bylo to spíše zašeptání. Pak se znovu narovnal a velice hlasitě zařval na oblohu. Pak se jeho pravá ruka zdvihla a chytila masku kterou měl na obličeji. Ozvalo se prasknutí. Mávl křídly a vznesl se do vzduchu. Velice rychle se dostal do velké výšky, pak se jeho křídla rozdrtily na prach a k zemi začalo padat už normální Mokutovo tělo. Chvilku bylo ještě celé bílé, ale začalo nabírat barvu. Nebyla to zase až tak velká výška na to, aby pád jeho zabil. Meč vyletěl Dash z ruky a zabodl se do země.

Dash...
,,Áno Dash..." Zaradovala som sa že má spoznal. Bojoval s tou mocou a znova sa vrátil. Keď sa mi meč vytrhol z ruky, konečne som sa zbavila tej sily. Znova som cítila len Božiu silu ako vo mne prúdi. Na chrbte sa mi objavili moje nádherné zlaté krídla. Mávla som s nimi a vyletela som do výšky. Chitila som mokutovú ruku a roztiahla krídla, aby som zbrzdila jeho pád. Dopadol na zem možno trocha tvrdo, ale určite nie tak tvrdo, ak by som ho nechutila. Postavila som sa nad neho a pozerala sa či je zranený...

Mokuto

Byl při vědomí a díval se na oblohu. Bolest po pádu nijak extra nevnímal, jen se díval na nebe. Jeho tělo se třáslo. Když se nad něj Dash postavila, snažil se ji nedívat do očí. Promiň mi to.... Zašeptal po chvíli a dál koukal před sebe. Tvářil se dost sklamaně. Nedokázal jsem tomu zabránit... Pronesl další větu po chvilce mlčení. Neublížil jsem ti doufam?  Zeptal se ji a až teď se na ni podíval. 
Tento svět ztratil císaře a teď i ochranu před nepřítelem. Co ještě dalšího se stane? Obrátí se to pak na dobrou cestu anebo budou muset opustit Elderann?

Dash...
Sadla som si na zem vedľa neho. ,,Bola to ich chyba... Ty sa nemáš prečo ospravedlňovať." Odpovedala som pomaly. Tiež som sa pozrela na nebo. ,,Tvoj meč, tá sila v ňom... Ma chránila... Som v poriadku. Ty si tiež v poriadku?" Spýtala som sa ho. Rozhliadla som sa na spúšť okolo. ,,Ľudia sú odporný, snažia sa všetko ovládať, niet divu, že to takto skončilo." Zhlboka som sa nadýchla a postavila sa na nohy. ,,Čo teraz... Vrátime sa do mesta? Musí tam byť chaos." Zahľadela som sa Mokutovi do očí. ,,Ak sa prastarí vracajú tak mi dvaja tomu nezabránime. Teraz určite nie... Ja sa do Aldory nevrátim, nemôžem. Ak sa tam vrátime, tak nás môžu obviniť za to že cisár je mŕtvy. A čo si myslíš sme cudzinci z iných svetov... Nepatrím tam... Ja pôjdem za Nartialom. Je z mojej rasy, bude držať so mnou a môže ma učiť, povedal mi to. Poď so mnou ukryjeme sa u neho. Budeme sa tam pripravovať na boj proti prastarím..." Znela som veľmi vážne, ale v hlase bolo počuť neistotu. Sklonila som zrak. ,,Viem že ty mu neveríš, ale ja jemu áno. .."

Mokuto

Otočil na ni hlavu. Cítil jsem ho teď mnohem mocnějšího...musím nad tím získat kontrolu... Docela ho překvapilo, co řekla o jeho meči. Ty jsi držela můj meč? Jak jsi to dokázala? Každá zbraň má svého majitele...a nikdo jiný než majitel je používat nemůže... Řekl potichu a otočil hlavu na zapíchnutý meč v zemi. Po jeho ostří se zableskla duhová barva, která hned zmizela. Do Aldory nemůžeme....přesně z toho důvodu jaký říkáš...šli by po nás... Tak nějak věděl, že vysloví jeho jméno. Sklopil hlavu k zemi a pak se na ni podíval. Zadíval se ji do očí a mile se usmál. Půjdu tam kam půjdeš ty...bez ohledu na to, jaký pitomci tam budou... Přikývl hlavou a dál se na ni usmíval.

Dash...
,,Ja nevie. Vlastné tvoj meč držal mňa. Počula som hlasy. Chceli aby som ťa zastavila. Ale naozaj neviem ako je to možné." Prekvapilo ma že on sám nechápal ako je to možné. Potom som sa zasmiala: ,,Verím, že to zvládneš. Nartial bol veľmi významným učiteľom a hlavne veľmi silnym. Ja som o ňom len počula, ale trénoval aj môjho otca a otca jeho otca. Bol veľmi váženým Serafínov. Ja som o ňom počula, že sa spojil s bohom, ale je evidentné jasné, že to tak nebolo, keď je tu. Aj pre mňa je ale veľkou záhadou. On o mne niečo vie, ale nechce mi to povedať, možno teraz budem mať väčšiu príležitosť to zistiť." Prehrávala som si vlasmi a pozrela som sa na okolie. ,,Ale je tu jeden problém, neviem kde ho nájdeme... Ja ani neviem kde sme. Ale mám pocit, že on to vie, takže budeme musieť počkať, kým nás nájde on..."

Mokuto

Divné...Zahleděl se na svou zbraň...Možná má svou duši...jak je to psáno v mytologii... Uchechtl se ale sám to mu moc nevěřil.  Předtím jsem na něj narazily za hranicema, co když půjdeme znova k vodopádům tak na něj zase narazíme? ...Nebo si nás všimne?  Zeptal se Dash a koukal ji do tváře. Pokusil se postavit.  Pro začátek, bychom se mohli dostat dolů z této hory...tam možná zjistíme, kde jsme.  Pousmál se. Necítil žádnou bolest. Byl úplně v pořádku, nebo aspoň na venek. Z vnitra se cítil velmi slabý.  Ale jak se dolů dostanem? Ty umíš aspoň létat.  Zasmál se a zamířil ke kraji hory.

Dash...
,,Možno... Ale to už je jedno, už sa ho nikdy nechutí mi, lebo sa mi chcelo tancovať a my netancujeme. My máme len tanec Serafov. V našom svete je tanec vnímaný len ako prostriedok na to, ako si zvieratá vyberajú svojich partnerov na párenie." Zasmiala som sa. ,,No tam sme narazili na Vitoria a ten náš preniesol na ich územie... A áno mne to problém nerobí, ja si poletím. Mal by si sa naučiť lietať aj ty." Zasmiala som sa a ťapla som ho po chrbte. V Tom som si spomenula na zvitok, čo som dostala od Nartiala. Ani som ho nestihla prečítať. Odcupkala som tiež k okraju hory. ,,Pôjdem s tebou pešo, nech si to vyskúšam." Usmiala som sa.

Mokuto

Představil si v hlavě sex s Dash. Docela se začervenal, ale nekomentoval to. Raději uhnul pohledem. Rád bych se to naučil...nemám křídla... Taky se zasmál a podíval se dolů z hory. Je to docela vysoko. A...dole je mlha...nevím co je pod ní.  Zamumlal a pak zdvihl hlavu. Před ním se objevil krásný výhled na západ slunce. Takový, jaký nikdy nezažil. Poslední paprsky slunce mu ohřívaly tvář. Pak se otočil na Dash a usmál se. Událo se toho už velmi hodně a přesto stále stojí vedle něj. Bytost, jenž je úplně rozdílná od něj. Pak se podíval znova dolů a spatřil cestu. Nejspíš vedla od toho domu. Pojdme...nech se dostaneme dolů ještě za světla..A zamířil směrem k cestě.

Dash...
,,No nemáš, ale máš iné prednosti. V tvojom svete ste asi nemuseli lietať. My sme žili na nebesiach, dole pod nami len spodina..." Tiež som sa pozrela na západ slnka. Slnko je úžasné. Dáva teplo a svetlo. Prebúdza všetko a keď odchádza je to taký zvláštny pocit. Príde miesiac a všetko sa uloží v spánku, pokrčenými v rohu so strachom z temnoty. ,,Tak poďme. " A vykročila som v pred. ,,Teším sa na kúpeľ u Nartiala. Oddýchneme si."

Mokuto

Asi ne...nevím... Odpověděl. Došli k začátku cesty, která vedla už jen dolů, jelikož zbytek hory byl zničen. Pomalu přeskočil pár velkých kamenů a dostal se na cestu. Počkal na Dash, až se k němu taky dostane. Cesta byla vydlážděna kamennými kostkami. Zamířily tedy směrem dolů. Po chvilce se dostali do mlhy. Nějaký ten čas nebylo vidět ani na krok, proto se ujišťoval, zda je stále Dash vedle něj. Neměl teď chuť ji ztratit. Né že by se bál, ale po posledné události nechce být sám. Čím déle šly, tím více mlha ustupovala a dostali se do lesa s vysokými stromy. Slunce už zapadlo a ocitli se ve tmě. Přespíme tu někde? Nebo budeme pokračovat dál?  Zeptal se Dash. Všude bylo ticho, jakoby celý les ulehl k spánku.

Dash...
Kráčala som tesne sa Mokutom. Keď sme sa ocitli v hmle držala som sa tesne za ním aby som ho nestratila. Nakoniec sme prišli k lesu. Tam sa ma Mokuto spýtal či prenocujeme. Pokrútila som hlavou. ,,Chcem pokračovať... Nechcem byť čím skôr tam." Na chrbte sa mi objavili krídla, ktoré osvetlovali okolie. Cesta ubiehala pomaly. Občas som vyletela nad stromy, aby som sa ujistila na ktorý smer ideme. Noc bola v plnom prúde a cesta sa stratila niekde medzi vysokými strážcami lesa. Pokračovali sme teda medzi pichlavé kriaky a suché haluze. Skrz konáre sa objavili lúče ranného slnka. ,,To už je ráno?" Bolo vlhko a mokro od rosy. Šaty som si ú dávno roztrhla, aby boli krátke, nech sa mi lepšie chodí. Bolo mi chladno. Les stále nevyzeral, žeby končil naraz som počula dupod koní. Zniekade sa vynorili dvaja jazdci v čiernych plášťoch. Za sebou viedli ešte jedného koňa. Ten bol oniečo väčší ako tie na ktorých sedeli jazdci. Zastavili a pozerali sa na nás. ,,Mokuto... Pozri!" Ukázala som na nich prstom.

Mokuto

Cesta ho docela vyčerpala. Šli v kuse celou noc. Dash si už začala trhat šaty. Aby nějak zabil čas tak přemýšlel nad tím, či si Dash bude dál zkracovat šaty. Mohla by... Sam se nad svou myšlenkou uchechtl. Až po chvíly mu doplo, že se zasmal nahlas. Začal nový den, sluneční svit ho oslepil. Pak Dash nějadnou ukázala na něco. Nebo spíše na někoho. Vůbec si jich nevšiml. Byl dost unavený na to. Spatřil dvojici jezdců na koních, kteří zastavily a dívaly se k nám. Hmm...co jsou asi zač?  Zašeptal k Dash a čekal co se bude dít.

Dash
Jazdci sa pomaly začali približovať. Keď boli pri nás, dali si dole kapucne a odhalili mne známe tváre. Bol to Vitorio a Nartial. Ich kone ticho zaerdžali a ten väčší kôň znepokojene dupol kopytom. ,,Sledujete ma?" znela moja otázka. Vitório sa rozosmial. ,,Keď ti poviem, že dávame na teba pozor bude ti to stačiť?" zamračila som sa na neho. ,,Dávate na mňa pozor. Iste že. Skôr si pripadám, akoby ste ma len pozorovali." zdvihla som jedno obočie. ,,No tak ťa pozorujeme na tvojej ceste s tým tvojím obrom a ako sa popasuješ s problémami, do ktorých ťa stále ťahá. Čím to je, že to dokážete spolu ešte vydržať. Jemu sa nedivím, aj ja by som sa ťa držal ako kliešť, ale čo ty? Ukájaš pri ňom svoju túžbu stretnúť sa s bohom?" rozosmial sa ale Nartial ho okríkol: ,,Kroť sa!" Vitório ihneď stíchol. ,,Je to môj priateľ..." šepla som. U Vitoria bolo vidieť ako v sebe zadržiava svoj smiech. ,,To som rád... Učíš sa..." usmial sa  a zoskočil z koňa. Pristúpil ku mne a objal ma. ,,Som rád, že ťa znova vidím." šepol mi do ucha a odstúpil odo mňa. Na jeho objatie som nijak zvlášť nereagovala. Bolo mi to divné od Serafa, takýto prejav. Potom pristúpil k Mokutovi. ,,Videli sme tú spúšť, ktorú si spôsobil. Tvoja sila je ohromná a veľmi nebezpečná pre ostatných. Napriek tomu som veľmi rád, že ju ochraňuješ a navzájom si pomáhate." prehovoril a jemne sa uklonil na znak vďaky. ,,Potrebujeme úkryt, do Aldory sa vrátiť nemôžeme. A nevedela som na koho sa iného môžme spoľahnúť." prehovorila som. Vitorio doširoka roztvoril náruč: ,,U nás máte dvere vždy otvorené deti moje!" Nartial si povzdychol a pokrútil hlavou: ,,No tak nejako sme to predpokladali, preto sme za vami šli. Dám vám útočisko, jedlo, postele a ošatenie. Budete tam mať aj priestor na trénovanie. Čo budete potrebovať." Otočil sa a znova vysadol na koňa. ,,Mokuto, mám aj pre teba koňa. Zohnali sme ti takého na tvoju výšku." Kôň zatriasol hlavou, nahlas odfúkol a dupol zadnou nohou. ,,Ale dávaj si pozor na neho, je to divoch presne ako ty." znova sa pripomenul Vitorio. ,,A ja?" spýtala som sa, ale to už mi Nartial podal ruku, aby som vyskočila za neho. ,,Nuž, pre teba sme poníka nezohnali." pridal uštipačnú poznámku mág. Zamračila som sa na neho, lebo ma urazil. ,,Museli sa dostať k veľkej rieke, odtiaľ sa presunieme do nášho úkrytu. A Mokuto, v kapse na sedle máš nejaké pečivo. Zjedz niečo, ty vyhladneš určite rýchlo." pokojne povedal Nartial a popohnal koňa v pred. Vitório podal uzdu veľkého koňa Mokutovi: ,,Nechca páči pane, chcete k nemu aj kečup alebo medailón?" zasmial a a vydal sa za Nartialom a Dash.

Mokuto

Tak strašně moc si přál aby to nebyli ti dva....byli to ti dva. A zábava skončila... Začali se bavit s Dash. On nevydal ani hlásku. Snažil se na ně ani nedívat. Velmi dobře si pamatuje co se dělo, když se viděli naposledy. Na jejich poznámku o tom, že zničil půlku hory taktéž nereagoval. Ten Vitorio...zase ty jeho kecy...ja mam taku chuť mu jednu vrazit... Nadával v hlavě, ale na venek se tvářil úplně normálně. Koukal na to jak Nartial chtěl, aby Dash jela na koni sním. Aby se neposral... Zavrtěl hlavou a podíval se na Vitoria, který mu dotáhl koně a podal mu uzdu. Po jeho poznámce o kečupu a medailonu nahodil výraz že "Really?" Vytrhl mu uzdu z ruky a nasedl na koně. Ihned vytáhl pečivo z kapsy a zakousl se do něj. Šel za nimi a sledoval Nartiala s Dash. Neměl chuť nic říct...ne při těhle dvou pitomcích.

Dash...
(Nartial a Vitorio)
Išli sme celkom dlho. Slnko už bolo už vysoko. ,,Už chápeš pojem priateľ." potichu na mňa prehovoril Nartial. Nenápadne som sa otočila, aby som sa pozrela na Mokuta. Všimol si ma Vitorio, ktorý mi so širokým úsmevom odkýval. Znova nenápadne som vrátila hlavu do pôvodného stavu. ,,Asi už áno. Priateľ je niekto, komu môžem plne dôverovať." odpovedala som mu ticho. ,,A jemu dôveruješ?" znova sa pýtal. ,,Áno. Ochraňuje ma, je stále po mojom boku." vyšli sme z lesa. ,,Kde sú tvoje silné reči, že si silná a vieš sa sama o seba postarať? Kde je tvoja pýcha a namyslenosť?" Sklonila som hlavu. Zasmial sa. ,,Už nie si v tvojom svete. Tu nie si prvorodená. Tu si nikto..." jeho slová ma zaboleli, ale mal pravdu. Som vyhnanec zo sveta Serafov. A tu som nikým. ,,Som Dash..." šepla som. Vitório bol celkom hodnú chvíľu ticho. Videl že Nartial sa so mnou rozprával, preto si vybral za svoj objek záujmu Mokuta. ,,Tváriš sa, akoby ti zomrelo šteňa. V tvojom výraze vidím žiarlivosť." usmial sa: ,,Ani sa ti nedivým. Ja by som tiež žiarlil, keby moja frajerka jazdila na koni s iným mužom." výbuch smiechu. ,,Há chápeš? Jazda ...kôň?" stíchol, lebo si všimol Nartialov zamračený pohľad. ,,No dobre... Asi sme to zobrali za špatný koniec. Čo keby sme náš priateľský vzťah začali budovať od začiatku?" podal mu ruku: ,,Teší ma, ja som Vitório..." široko sa usmieval.

Mokuto

Žvýkal kus posledného pečiva. Zase se na něj otočil Vitorio. Lehce si povzdechl a otočil pohled na něj i on. Vážně tak vypadám? Trochu se zarazil když nazval Dash mou přítelkyní. Zavrtěl hlavou Je to jen kamarádka...tak tě prosím, drž hubu... Zavrčel na něj. To nemohlo počkat aspoň jeden den? To nas museli najít zrovna ve stejný moment kdy o nich začala Dash mluvit? Měli mě raději zabít... Koukl na nataženou Vitoriovu ruku. Koukl zpět na Vitoria a pak zpět na jeho ruku. Pomalu zdvihl pohled zpět na Vitoria a zamával rukou před svým obličejem. Mělo to vyznět ve stylu "Ti jebe?" .

Dash...
(Nartial a Vitorio)
Vitorio si povzdychol a pritiahol si ruku naspäť k telu: ,,Nevadí... A keď je to len kamarátka, tak to mi otvára nové možnosti zábavy. Určite nebudeš potom žiarliť, veď je to len kamarátka." Pozrel sa na Dash pohľadom, ktorý už sám o sebe vypovedá na čo myslel. ,,Vieš si to predstaviť..." povzdychol si a znova sa usmial na Mokuta: ,,Budeš chcieť izbu s ňou? Lebo ak nie ja si ju rád nasťahujem k sebe." znova výbuch smiechu.
,,Tvoj priateľ bude potrebovať asi veľa pevných nervov..." prehovoril na mňa Nartial. Usmiala som sa a pozrela sa na Mokuta, ktorému som zakývala.
Prišli sme k rieke. Vitório zastavil svojho koňa. Vošiel na okraj rieky a siahol do vody. Akoby niečo hľadal. Keď sa znova narovnal držal v ruke palicu s modre žiariacou guľou na vrchu. Buchol s ňou o zem a objavil sa modrý portál. Nartial sa otočil na Mokuta: ,,Teraz prejdeme cez portál, poď hneď za nami...dobre? " dopovedal a zmizli sme v portáli.