DellaRumia

Mokuto


Chvilku se díval jen před sebe, až nakonec, velmi pomalu, otočil hlavu na Taruna. Kdyby jsi nebyl slepý, nebyl jen zahleděný sám do sebe...viděl by jsi to, co vidíme my...a hlavně já. To, že jediný kdo ji ubližuje...si ty... Řekl klidným hlasem a pomalu se napil piva. Chceš ochraňovat, ale jediné co děláš, tak jen znepřáteluješ. Nemáš důvod ji bránit před námi, spíše my...by jsme ji měli ochránit před tebou. To co jsem viděl, tvoje chování...Pochopil jsem tehdy hodně věcí. Dash je mocná, ale rozhodně ji neochráníš tím, že ji ublížíš...Ale na co ti to budu vysvětlovat...ty máš stejně jen svou hlavu, která žije v iluzi...Můžu ti zde vše vysvětlit dopodrobna, ukazovat ti, dokazovat ti, že Dash pro mě znamená vše...ale ty to nepochopíš, protože jsi hloupý...Zavřel oči. Jeho poslední slova vyzněla hrubším hlasem. Hraješ si teď na moudrého, přitom jsi nezkušený...nic nevíš, nic jsi nezažil...Ještě jednou se zopakuji...ty jsi ten, co narušuje mír...Nerad na někoho hážu vinu, ale když vidím jak se chováš...Mám chuť tě zabít...Dořekl znova klidným hlasem a znova si odpil z piva.

Herano a Tarun...
,,Hmm... a teraz predávam slovo oponentovi..." šepol si pre seba Herano a zasmial sa. Tarun sa zahľadel na strop: ,,Ako hovorím uhol pohľadu. Obidvaja máme tú svoju pravdu, ktorej sa nechceme vzdať a presviedčame toho druhého o opaku. To, že ma máš chuť zabiť kvôli tomu, že mám iný pohľad na toto celé okolo vás a tak ďalej. je len obraz toho kto si. Čo zo sebou prinášaš. Pozri vyzval som ťa na zápas, ktorým som si potreboval niečo uistiť. Už v momente keď som ti to povedal v izbe som vedel ako to skončí. Aj keď tvoja smrť by mi to uľahčila, ale pre Dash by to bola tragédia. Ja len chcem tím naznačiť, že ja narozdiel od teba si boj nevyužívam. Nie je pre mňa zábavou. Nenechám sa len tak zraniť aby som si niečo dokázal. Tvoje jazvy hovoria o tebe jednu vec, že boj je tvojou súčasťou. Zabíjanie, krviprelievanie. A aj tie tvoje slová... Mám chuť ťa zabiť. Ako to môžeš len tak povedať pri pohári pivo, len tak akoby to nič neznamenalo... Zobral by si život niekomu, len za to, že ti lezie na nervy? A môžeš byť silný ako len chceš... Môžeš byť tá najsilnejšia bytosť vo vesmíre. Máš úplnú pravdu Dash by si vedel ochrániť. Ale ako? Zase by si zabil niekoho pred jej očami? Najlepšie by bolo, keby s tebou vôbec nebola. Lebo ste nezlúčiteľné protiklady. Ona rozsieva život a ty smrť. Keď budeš mať čas, tak sa nad tým zamysli. To je posledné čo ti poviem k tejto téme. Akceptujem rozhodnutie Dashtar, že tu chce byť s vami. Budem si  hrýzť  do jazyka aby som nepovedal niečo nevhodné, čo by sa mohlo vzdať, že vás rozoštvávam. Ale jej niečo alebo niekto ublíži, presvedčím ju aby si sa vrátili do Edenu, Domov..." dopovedal a potom v tichosti odišiel znova na poschodie.  ,,Ja ti neviem Mokuto. Asi to chce len čas, možno budete najlepší priatelia, veď ani mňa si nemal rád a teraz tu takto svorne pijeme pivo. No nie je to krás." usmial sa doširoka.

Mokuto


Zavrtěl nad ním hlavou. Ona ví jaký jsem...a za další...protiklady se přitahují. Pousmál se a dopil zbytek piva. Povzdechl si. Najlepší by bylo, kdyby jsi tu nebyl ty...nejlepší by bylo kdyby si už držel hubu...Nejlepší by bylo aby jsi ty zůstal v Edeně a ona byla tady...Neboť mě už fakt sereš...To vážně nedokážeš pochopit že si tady jediný...JEDINÝ...který má stále nějaký problém? Neslyšíš, že všichni..Já, Herano, Dash ti říkáme to samé a ty stále dokola meleš svoje věci? Je mi tě celkem líto... Nakonec Tarun odešel. V životě...v životě sním nebudu kamarád...Je mi to už jedno...je mi jedno jestli přesvědčí Dash aby odešli...ja už na to fakt nemám...Raději jdu...než udělám nějakou hloupost. Bylo na něm znát že je zase naštvaný. Chci mít teď klid...Kdyby se tě náhodou Dash ptala kde jsem...tak řekni že nevíš... A odešel ke dveřím, vyšel do ulic a velmi silně za sebou práskl dveřmi. Pak někam zmizel.

Dash a Tarun...

Bol už večer keď som sa zobudila. Bola som oddýchnutá a plná energie. Tarun stál pri okne a pozoroval ľudí, ktorý sa hemžili na ulici. Keď začul ako som sa posadila otočil sa na mňa: ,,Už si hore?" Popreťahovala som si ruky a krídla: ,,Cítim sa viac oddýchnutá ako ráno." usmial sa na mňa a pristúpil bližšie. 
,,Som rád, že sa tak cítiš."
,,Prosím ťa už také niečo nikdy nerob." usmiala som sa.
,,Nemusíš sa báť. Už nikdy. Trocha som sa nechal ovládnuť hnevom."
,,To poznám, odpúšťam ti."
,,Ďakujem. Dlho som premýšľal, kým si spala. Napadla ma jedna vec."
,,A tou je?" 
,,Viem, že sa ti to asi nebude páčiť, ale chcel by som aby si ma trénovala len ty."
,,Rozprával si sa s Mokutom a on ťa odmietol už?" zasmiala som sa.
,,No to je jedna z možností. Ale na druhú stranu, keď sa na to tak pozrieš, len ty vieš ako dokonale ovládať svoju moc. A keď ma budeš ty trénovať, tak to zvládnem lepšie."
,,Už sme sa o tomto veľa rozprávali. Vieš môj pohľad."
,,Ja viem Dashtar, ale ty si musíš uvedomiť aj to, že sa nesmieš skrývať. To čo sa stalo stalo sa. Je mi to ľúto, ale musíš vedieť, že také veci sa ti budú diať stále. Si predsa nesmrteľná. Príde čas, kedy aj ja umriem, ale tu tu budeš stále."
Jeho slová sa mi nepáčili, ale vedela som kam tým mieri. 
,,Ja tiež môžem umrieť." krátko som mu odpovedala.
,,Môžeš. Tvoje telo môže umrieť, no dvoja duša vždy prežije, a aj keď si budeš myslieť, že prišiel tvoj čas, Eden ťa nenechá umrieť."
,,Takže čo ťa mám učiť?" 
,,Chcem lietať..."

Mokuto


Seděl na střeše nejvyšší budovy. Vítr si hrál z jeho vlasy a sledoval mraky na večerní obloze. Potom se naklonil na stranu a jeho hlava se jakoby opřela o něco neviditelného. Jak jsi věděl, že tu jsem? Optal se ženský hlas a vedle něj se začala objevovat postava ženy. Opíral se hlavou o její nohu. Cítim tě tu celý čas...vím že nás sleduješ už od začátku... Shia, oblečená do velmi krátkých šatů s velkým výstřihem, což u ní bylo normální, se taky zadívala na oblohu. Nedivím se ti, že jsi neštastný. Rukou objal její nohu a víc se na ni nalepil, přičemž ji rukou hladil. Neodpovídal ji, jen zavřel oči. Tak dlouho jsi na ni čekal, a ona se ti vrátila. Jen nechápu, proč dovedla Taruna...Slyšela jak na ni zavrčela, když vyslovila jeho jméno. Pšš...Rukou ho začala jemně škrabkat po vlasech. Takto to máš rád viď?.. Usmála se na něj. Musíme se ho zbavit...Já ho už dávno prokoukla...Není tak hloupý jak si myslíš...Udělá vše pro to, aby na tebe naházel špínu, aby jsi byl ty ten špatný, aby si ona všímala jen jeho. A věř mi, že ona pro něj taky udělá vše...Potom ho pohladila po vlasech. Ona ho bude trénovat...aby byl silnější a potom tě mohl porazit...On jen lehce zdvihl hlavu. Myslel jsem si to...Nevadí...stejně ho zabiju...Zamumlal. Nebuď hloupý...to by sis u ní jen pokazil..on je pro ni důležitý...Ikdyž to vůbec nechápu...kdyby to byl můj bratr, už je dávno pryč...Odpověděla mu. Povíš ji někdy pravdu? Pravdu o tom, co jsi udělal? Zeptala se ho. Ne...nebo aspoň ne teď...Bude to tak lepší. Odpověděl ji. 
Mám chuť si sní popovídat...Říct ji vše, aby to pochopila...Ukázat ji pravou Tarunovu tvář a dokázat ji, jak ti na ni záleží... On však na to jen zavrtěl hlavou. Měl bych se jit vyspat, sleduj ho prosím dál...vůbec se mi nelíbí a nelíbí se mi co chystá...Potom pustil její nohu a postavil se. Děkuji ti za společnost...Děkuji ti za vše, co pro mě děláš...Shia ho pak obejmula. Nad tím se trošku zarazil. Neděkuj mi...a už běž...Potom oba dva zmizeli ze střechy.

Dash a Tarun...
Naklonila som hlavu. jeho požiadavka ma celkom prekvapila: ,,Chceš lietať?"
,,Áno, chcem lietať, chcem brázdiť oblohu, rovnako ako ty."
,,Už tie časy sú preč. Odkedy mám toto." a trocha som nadvihla krídla. 
,,To nie je pravda, viem, že si milovala svoje zlaté krídla ktoré ťa nikdy nesklamali. Ale teraz to môže byť tiež tak. čo ti v tom bráni?" 
,,Neviem, odvykla som si ho od toho. Nepotrebovala som to. Žili sme v pokoji a mieri. Nikam sme sa nemuseli ponáhľať." 
,,Nebesá patria len slobodným. A ty si slobodná..."
,,A chceš byť slobodný tiež?" nadvihla som obočie.
,,Áno. Viem nikdy som nechcel mať krídla. Bral som to, že obloha patrí tebe. Ale vždy som po tom túžil..." sklonil zamyslene hlavu.
,,Ale prečo si mi to doteraz nepovedal? Bal si sa? Veď som ti dala svoju moc, a tá dokáže všetko. Prečo si nikdy o takúto vec nepožiadal." vtedy som si spomenula. Spomenula som si na doby keď bol ešte malý chlapec a ja som mu rozprávala príbehy pred spaním a na oblohe som vytvárala zo zlatého svetla podoby hromových zvierat. Najviac bol očarený Eslarf. Obrovský tvor ktorý brázdil na oblohe sprevádzaný búrkou. Bolo mi jasné, prečo si ako obraz zlatého svetla stvoril blesky. Vždy bol fascinujúci ich ohromnou silou a strachom ktorý vedeli napáchať u zvierat. Ich žiariace fialovo-modré svetlo, ktoré rozjasnilo oblohu. Ich ničivý silu. 
,,Aké je tvoje rozhodnutie?" spýtal sa. 
,,Dám ti o čo si požiadal. Mohlo by sa ti to niekedy určite hodiť."
,,Ďakujem... A budem veľmi rád, keď sa ku mne pridáš. Chcem aby si zase lietala. Sľúb mi to."

Mokuto


Procházel se ulicemi, blízko DellaRumie. Přemýšlel nad tím, co Tarun řekl. Věděl, že měl pravdu v tom co řekl. On přinášel pouze smrt. Vše kam přišel, bylo zničené, lidi které potkal, zemřeli. Tss… Odplivl si. Ona ho bude trénovat...Dash, co to prosímtě robíš?...Copak je úplně slepá? Proč mu stále dopřeje vše, o co on požádá? Proč je stále na něj milá, když je to naprostý hajzl. Nechápu to...Vešel do jedné velmi temné uličky a se skloněnou hlavou šel stále dál a dál. Hlavu měl plnou myšlenek. Pak se zastavil a opřel se o stěnu budovy. Stále nechápu proč je tu...říkala, že byl jiný...ale snad si musela všimnout, že jeho povaha vyšla najevo...I teď...je zase s ním...Zavrtěl hlavou a odstrčil se od stěny. Doprdele! Jeho pěst udeřila do zdi, na které se objevily praskliny. Nechtěl jít zpět do hospody, nechtěl tam být. Proto se rozhodl, že dnešní noc, stráví někde jinde....a zmizel z ulice.

Dash a Tarun...

,,Mal by si si už ľahnúť spať." usmiala som sa na Taruna. Súhlasne prikývol hlavou a uložil sa do postele, kde som mu spravila miesto a ja som si sadla na stoličku pred zrkadlo. Trocha som si prečesala vlasy. ,,Povedz mi príbeh, dlho si mi žiadny nerozprávala." Zamyslela som sa ktorý mu poviem, potom som začala: ,,Zdalo sa to byť krásne. Rovnováha mier. Rovnaké srdcia, rovnaké mysle. Kto by si ale vtedy pomyslel, ako veľmi oklamaný boli. Ako veľmi trpeli a ako túžili len po smrti..."
Na nebo vyšli hviezdy nastalo krásne ticho. Mesto sa uložilo na spánok pod rúškou tmy a podivne tajomnej atmosféry, ktorú noc so sebou prinášala. Niet sily čo by ma v tento čas udržalo za múrmi. Nabrala som odvahu a otvorila okno. Mýlila som sa, jedna sila tu je. ťaží moje srdce a núti ma stáť na nohách. Ale hviezdy volali. Počula som ako mi spievali. Trblietali sa a bledá tvár mesiaca sa usmievala a načahovala za mnou ruku. Tancuj s nami  spievali. Vykĺzla som von. Do pľúc som si nabrala čo najviac vzduchu a roztiahla krídla.
Jemne som sa odrazila a vkĺzla som do priestoru, kde nepotrebujem nohy. Preletela som mesto v tichosti ako sova pri love. Letela som ďalej za hradby, nad koruny stromov šumiac do rytmu vetra. Obrátila som tvár na hviezdy. Ich lesk sa mi odrazil od očí. Dlho som sa odvažovala. Naraz som prudko mávla končatinami z peria a vydala sa na púť za nimi. svet podo mnou začal miznúť, ale na ten som sa nepozerala. Len hore, pozerala som sa len na hviezdy. Boli pre mňa mojou budúcnosťou a zem moja minulosť. Dostala som sa do výšky, kde sa neodvážia ani najlepší letci zo vtáčej ríše. Začala som si uvedomovať ako vysoko už som. Začala som premýšľať či to zvládnem. Pocítila som chlad. Skľučujúci mráz, ktorý sa mi dostával pod kožu. Čím vyššie som šla tým viac krehlo telo. Okolo peria a vlasov sa tvorila pokrievka ľadu, čoraz horšie sa mi dýchalo, čoraz ťahšie som dokázala hýbať krídlami a celým telom. Začala som upadať do únavy. Zatvorila som oči a videla som smrť, tých ktorých som nezachránila. Ktorý položili život za ten môj. Ktorý umreli, kvôli môjmu rozhodnutiu. Slzy mi mrzli hneď pri viečkach. Minulosť, ktorá ma zväzuje. Uvedomila som si, že padám. Že moje krídla sa premenili v ľad. Približovala som sa čím ďalej k zemi ako padajúca hviezda. Príťažlivosť, ktorá drží všetkých na svojich predurčených miestach ma zviazala reťazami a neľútostne ma ťahala k tvrdej zemi. Náraz a moje telo znetvorené pádom sa stane len potravou pre ostatné zvery, ktoré sa živia mršinami. Nikdy viac žiadne svetlo, nikdy viac Dash...
Takto som si predstavovala scénu svojho rozhodnutia keby som sa odrazila od strechy a vyletela na oblohu. Nemám žiadnu budúcnosť, keď sa nedokážem zmieriť s minulosťou, ktorá ako ten mráz ma premení na kus ľadu. Preto sa bojím, preto nelietam... Som to stále ja, čo sa sama väzní. Ale čo je to tá sloboda? Bezstarosť? Neobmedzená moc? Čo nás robí slobodnými? Vždy je tu niečo, alebo niekto, kto nás priviaže na miesto, z ktorého niet úniku. Ak mám byť slobodná... treba zabudnúť...
Vošla som dovnútra a zatvorila okno. Napustila som si vaňu a vychutnala si horúcu vodu. Z očí mi stekali slzy...

Mokuto


Seděl na střeše budovy DellaRumie, znova zahleděný na oblohu. Bylo už chladno, muselo být někdy kolem půlnoci. Hlavu měl prázdnou od myšlenek. Už měl však na sobě nové triko a někomu vzal z okna deku, kterou si přehodil přes ramena, aby mu nebyla zima. Přikrčil nohy a položil si hlavu na ně. Věděl, že takto, ho bude ráno bolet celé tělo, ale nechtělo se mu jít do vlastního pokoje. Zavřel oči a snažil se zaspat. Potom ho něco vyrušilo. Zdvihl hlavu a podíval se do dálky. Nikde nic nebylo. Potom zase zaslechl divné zvuky. Jakoby něco kolem něj hlasitě dýchalo. Otočil se za sebe. Necítil však ve svém okolí nic silného. Otočil hlavu nazpět a pak si všiml, že dost daleko od něj, někde na střeše jiné budovy, stojí jakási postava. Nic z ní neviděl, jen černý stín. Vypadalo to, že ho sleduje, ale po chvilce se postava jakoby vypařila. Zavrtěl hlavou. Pomyslel si, že už je asi hodně unavený a má halucinace. Nakonec se tedy rozhodl, že půjde do pokoje do vlastní postele, kde mu bude lépe.

Dash a Tarun...
Veľmi skoro ráno, už pred prvými lúčmi slnka sa Tarun zobudil. ,,Výborne si hore, už som sa začínala nudiť, pôjdeme sa najesť dobre." usmiala som sa na neho a ďalej som si zapletala cop. ,,Celú noc si tu bola? A bola si hore?" ,,Nuž áno, vravím, že som sa nudila, ale mala som aspoň dlhý čas na premýšľanie." ,,Nad čím si premýšľala." spýtal sa ma, vstal z postele a namieril si to do kúpeľne. ,,To by tvoj úbohý mozog nepochopil." zasmiala som sa. Na chvíľu ostalo ticho. Tarun asi spracovával, čo som mu povedala: ,,Čože môj?" ,,Ale nič, prosím ťa vybav si čo máš a ideme dole, dáme si raňajky a potom sa uvidí."
Pomaly sme schádzali dole schodmi. Nikoho nikde nebolo, len čašníčka s ďalšími ľudmi, ktorý asi pracovali v kuchyni pripravovali Dellarumiu na otvorenie. Bolo mi jasné, že raňajky ešte nedostaneme. ,,Počkáme? Spýtal sama Tarun.
,,Ak si veľmi hladný tak môžme."
,,Aj by som si zajedol... Idem vypýtať Aspoň vodu, hneď prídem."
,,Ja idem zatiaľ zobudiť Mokuta, nech nespí toľko. Dobre?"
,,Ako chceš, ale asi sa nebude chcieť k nám pridať, keď som tu ja. A ak mu budem prekážať zoberiem si raňajky na izbu."
,,Nie, zostaň tu. Všetko bude v poriadku..." usmiala som sa a vybehla som znova na poschodie. Ešte pred tým som sa čašníčky spýtala samozrejme kde má izbu. Zaklopala som: ,,Mokuto? To som ja Dash, Ideš na raňajky?"

Mokuto


Celou noc nemohl spát. Bylo mu velmi divně. Stále měl před očima tu postavu kterou viděl ze střechy. Kdo to byl? Zdálo se mi to ? Byl skutečný? Začínalo být ráno a konečně zavřel oči. Určitě se mi to jen zdálo...Prastarý jsou mrtví...nemohli se vrátit...to si jen můj mozek představoval blbosti... Upokojil se a v tom někdo zaklepal na dveře. Za dveřmi uslyšel hlas Dash. Pomalu otevřel oči a posadil se. Hlasitě povzdechl a postavil se z postele. Když už byl u dveří, na chvíly se zastavil a přemýšlel, zda vůbec má jít s ní na snídani, jelikož věděl, že tam bude i ten trotl. Jeho ruka se zastavila před klikou od dveří. Znova si povzdechl. Dash nedokázal říct "ne". Pomalu otevřel dveře a je zakýval hlavou na souhlas, že na snídani půjde. Potom zamířily dolů.

Dash a Taran...
,,Obsluha je tu veľmi ochotná. Už nám robia jedlo a Dash ty máš hrozno. Dobré ráno Mokuto." usmial sa Tarun, ktorý sedel za stolom a podal mi tanier so strapcami hrozna. Prisadla som si. ,,Tak ako si sa vyspal Mokuto?" začala som debatu. Bolo mi jasné, že sa moc nevyspal, z toho ako hrozne vyzeral. PO pár minútach už doniesli Tarunovi aj Mokutovy taniere s vajíčkami a slaninou, pre Mokuta dvojnásobnú porciu. ,,Máš niečo dneska v pláne? Lebo ja som sa rozhodla, že pôjdem Taruna trénovať, keďže vy dvaja ste sa nepohodli, Tak to ostalo len na mne. A Možno to bude dobré aj pre mňa. Možno mi to prospeje viac než Tarunovi." usmiala som sa. Tarun mlčal celý čas. Vedel, že v jeho prípade je jedno čo spraví, už iba úsmevom by Mokuta mohol nasrať.

Mokuto


Tarunovi neodpověděl a rovno si sedl ke stolu. Po chvilce pohlédl na Dash. Nespal jsem vůbec...nedalo se mi usnout. Byla to těžká noc...Odpověděl ji. Když donesli jídlo, chvilku se v něm hrabal vidličkou, až nakonec se do jídla pomalu pustil. Nemám...Zavrtěl přitom hlavou a znova se na Dash podíval. Ty ho chceš trénovat? Pozvedl nad tím obočí a znova zavrtěl hlavou. Vtipné...ale spíše se mi nad tím chce brečet než smát... Jak myslíš...Je to jen na tobě. Odpověděl ji a pak se věnoval už jen jídlu. Trotl dementní...Řekl si v hlavě, ale na osobu, kterou tím myslel se ani nepodíval. Pro něj neexistoval. Ale, tím, že Dash se bude věnovat Tarunovi, což samozřejmě očekával, aspoň bude mít čas prošetřit noční událost. Má stále pocit, že to jen taková halucinace být nemohla.

Dash a Tarun

Nadvihla som obočie na Mokuta: ,,No ja som ti tým ponúkla, že môžeš ísť s nami, Ale asi sa ti nechce. Dobre. Asi si priveľmi unavený." odpila som si z pohára a ďalej sa venovala raňajkám. Nastala trápna chvíľka ticha.  ,,Musím povedať, že takéto raňajky mi veľmi chutili." ozval sa Tarun, odsunul od seba tanier a spokojne si vyložil ruku na brucho. ,,Tak v tom prípade poďme. Nebudeme strácať čas." postavila som sa od stola, zobrala si posledný strapec do ruky. Popriala som Mokutovi príjemný zvyšok dňa a vyšli sme z Dellarumie. ,,Bude sa dlho hnevať za ten incident?" prehovoril tarun, keď sme kráčali po ulici. Odtrhla som si bobuľku hrozna a hodila som si ju do úst: ,,Nuž asi áno. Nie je tak úžasný ako ja, že vie hneď odpúšťať. Možno ťa bude nenávidieť do smrti." ,,To je mi jasné, ale nejako to už prežijem." ,,Vždy je dôležité mať spojencov. Na to mysli. Nepriatelia sú nanič, priatelia ti pomôžu. Musíš sa naučiť socializovať do spoločnosti, ja som s tým mala tiež problém zozačiatku. Ale verím, že to zvládneš."

Mokuto


Pomalu jedl svoje jídlo. Proč nedokážu pochopit její chování k tomu dementovi? On ji ublíží, vezme ji bez dovolení její sílu a ještě ho jde za to trénovat?! Asi jsem tady blbec já...Odsunul od sebe nedojedené jídlo a znova zavrtěl hlavou. Potom odešel do ulic a mířil si to pryč z města. Třetí den zase na hovno...Pomyslel si a přidal do kroku. Po chvíli se ocitl někde mezi stromy. Věděl, že ještě je stále v městě, ale asi došel do nějakého parku nebo městského lesíku. Povzdechl si. Zamířil tedy mezi stromy a někde v polovině tohoto lesíku, byla větší travnatá plocha bez stromů. Tam se posadil a opřel se o jediný větší kámen, který se zde nacházel. Pak zavřel oči a začal odpočívat. Jeho sluch však zaznamenal pohyb. Dva...ne...čtyři....pět jich je a blíží se rychle tímto směrem....

Mokuto

Pomooc? Ozval se mužský hlas. O chvilku zpoza jednoho stromu vyběhl muž s dlouhými fialovými vlasy, obyčejnými šaty a černým mečem u pasu. Za ním se hnaly čtyři stvůry. Běželi jako gorila, jejich těla bylo jen maso bez kůže a občas šla vidět nějaká ta kost. Hlavy měli znetvořené. Jeden z nich měl jedno oko na čela a druhé pod bradou. Vypadali odporně a jejich hlas byl hnusný skřípavý. P..Pomooc...Zakřičel znova, to mu už kolem hlavy prolétlo nablyštěné ostří meče, které probodlo jednu bestii přímo za ním. U rukojeti meče se objevil Mokuto. Jednou rukou chytil meč a ihned šel do otočky, přičemž meč z hlavy bestie vytáhl a otočkou zasáhl dalšího, který byl hned vedla. Zbylí dva se zastavily a vrhli se na něj. Vyhnout se jim bylo snadné. První na něj skočil, tomu se jen vyhl do strany a usekl mu jednu ruku. Druhý šel na něj přímo, ale to mu už odletěla hlava od těla. Hračka...Švihl mečem aby se zbavil krve na čepeli. Ne...dej si bacha! Ozvalo se od naháněného muže. Každé bestii se vlastní zranění začalo slepovat a zacelovat. Všechny končetiny se jim vrátily. Co jste zač?...

Mokuto


Otočil pohled na neznámého muže. A kdo jsi vlastně ty? Zeptal se ho. Pozor! Odpověděl jen muž. Sice to zakřičel, ale on se ničeho bát nemusel. Jedna z bestií na něj znova skočila. Znova se vyhnul a jeho meč znova prošel nepřítelovým tělem. Teď však mířil na srdce. Věděl kde je, jelikož, všechny teplny a žíly vedli k tomu místu. Když čepel prošla srdcem, bestie se proměnila v prach. Chápu...jednoduché. Po chvilce zde už byli čtyři hromádky prachu a tak se znova mohl otočit na muže. Tak ještě jednou...kdo jsi? A kdo byli oni? Chlap si odhrnul fialové vlasy z jednoho oka. Měl zvláštní, zvířecí oči. Nebo aspoň jedno, druhé kvůli jeho vlasům neviděl. Jsem Kokiro...a oni jsou z jiného světa...Odpověděl mu. Poškrábal se na hlavě. Z jiného světa? Prošel jsi sem portálem? Měli bychom ho zavřít, nech sem neproskočí více takových stvůr... Pohlédl na hromadky prachu. Ne ne...z toho místa nevede žádný portál...Je to spíše vězení než svět...Odpověděl mu a jeho fialové vlasy mu znova zakryli oko. Vězení? Takže jsi vězeň? Pak si všiml jeho meče. Máš zbraň, ale nebojoval si proti nim...snad ses jich nebál...neboli tak silní...Kokira si důkladně prohlížel. Bylo na něm něco podezřivého. Prosím, ne...takto to není...Tedy, dobrá...Kokiro se nadechl. Byl jsem v tom světě zachránit mou přítelkyni, kterou tam zavřeli neprávem. Mam i důkazy o její nevinně! Jsou tam strašné podmínky, prosil jsem je aby ji pustily, ale ne...raději na mě poslali psy...ještě že jsem měl klíč k nouzovým dveřím...ty mě dostali sem, jenže i je...Děkuji ti, že jsi je zabil...Jsem ti zavázán...Já tedy, už půjdu...Jedině, že bych tě mohl poprosit, zda by jsi mi nemohl pomoci s mým problémem..Já svou přítelkyni miluji nadevše....Nechci ji tam nechat!..Či? Kokiro dokončil svůj projev. Mokuto se poškrábal na hlavě. Aha...nevím, musel bych si to nechat promyslet...nebo si spíše promluvit s mou kamarádkou o téhle věci... Vypadal dost nejistě, nechce se mu opouštět Dash a jít někam pryč mimo tento svět. Nevadí nevadí...já zkusím  pohledat pomoc jinde...A odešel. Zvláštní...neviděl jsem kolem něj nic...ten chlap je rád, že má vůbec svůj vlastní stín...avšak...měl ho vůbec? Koukal jen jak Kokiro odchází pryč. Velmi zvláštní...

Mokuto


Stál před DellaRumii, opřený o zeď. Silně přemýšlel nad tím Kokirem a cestou do jiného světa. Taková cesta jinam...by mohla být prospěšná...jak pro mě, tak i pro Dash...vidět jiný svět...i pro Taruna...na chvíli by ho to zabavilo a možná by se uklidnil....Pokud uvidí, že jdu pomoci někomu...Možná změní přístup, a bude se chovat jinak...A konečně přestane odemně Dash odstrkovat...Pomyslel si. On nikdy nebyl na taktizování, na vedení...on věděl jen bojovat a vše porazit. V tom byl nejlepší. Bohužel, možná i to je důvod proč nad ním Tarun vyhrává. Pak vstoupil do hospody. Byl už hladový a žíznivý, proto si šel hned objednat něco k jídlu a pití.

Dash a Tarun...

Prišli sme pred Dellarumia, ešte pred tým ako som otvorila dvere ma Tarun potiahol za ruku aby mi niečo povedal: ,,Dashtar, neviem nájsť tie správne slová. Neviem koľkokrát sa ti mám ospravedlniť. Bol som tak hlúpi včera. Musel som ťa raniť slovami. Keby som to všetko vedel..." hovoril potichu so sklonenou hlavou. Položila som mu ruku na rameno: ,,Je dobré, že si sa to dozvedel až dnes. Možno keby si to vedel, tak by si v Edene nezasiahol a teraz by sme tu neboli ani ty ani ja, nebol by ani Eden. Všetko je tak ako má byť."
,,A teraz bude čo nasledovať? Ako dlho tu chceš ostať?"
,,Ostaneme tu dovtedy, keď nespravíme to čo máme."
,,A čo to má byť?"
,,Ešte nemám potuchy..."
Pomaly som pootvorila dvere a Vstúpila do Dellarumii. Asi to bola len náhoda, ale vo vnútri bol aj Mokuto a asi prišiel len chvíľu pred nami, lebo len teraz si niečo objednával. ,,Poď ideme si k nemu prisadnúť a ty si objednal niečo pod zub.

Mokuto


Když si objednal, usedl za stůl hned vedle barového pultu. Byl ponořený do myšlenek a tak ani nevnímal, kdo se zde nacházel. Loktami se opřel o stůl a podepřel si rukama hlavu a zavřel oči. O jaký svět se asi jedná? Vězení...o žádném takovém jsem neslyšel...Pamatuji si ještě z archívu prastarých, že jsem četl o různých světech kde žily různí tvorové...ale o vězení jsem se nikdy nedočetl...že by to byl svět, kde ani oni nebyli? To bych se tam rád podíval...Pomyslel si, ale to už před sebou uviděl Dash. Chvilku se na ni bezmyšlenkovitě díval až nakonec se na jeho tváři objevil velmi štastný výraz a usměv. Po tom všem, co se za těch pár dní stalo, ho její přítomnost vždy zahřála při srdci.

Dash a Tarun...

,,Nad čím premýšľaš?" položila som Mokutovi hneď otázku. Videla som mu v očiach, že nad niečim silno uvažuje. Počkala som na jeho odpoveď. Čašníčka priniesla Tarunovi jedlo. Úctivo sa poďakoval, poprial dobrú chuť a začal jesť. Jedlo mu padlo vhod a po chvíli mal prázdny tanier. Ponaťahoval si chrbát a kútikom oka si všimol postavu na schodoch. Bol to Herano, ktorý rýchlo zbehol dole schodmi a zamieril k nám. So širokým úsmevom nás pozdravil. ,,Prosím ťa Mokuto, potreboval by som pomoc... musím..." ani nedopovedal vetu a Tarun sa hneď postavil: ,,Ja ti rád pomôžem..." Herano evidentne prekvapený Tarunovou ochotou prikývol a spoločne odišli preč.

Mokuto


Chvilku neodpovídal, zahleděl se do prázdna a znova se na podíval na Dash. Nad různými věcmi...ale střetl jsem podivného, hmm….chlapa, který mě požádal o pomoc. Nevím o co přesně se jedná, jen, že potřebuje zachránit svou...tuším, že přítelkyni, která je uvězněna v jiném světě...tedy, ve světě, který funguje jako vězení, ale prý ji tam zavřeli neprávem...Vůbec netuším, kde to je, kdo ji tam zavřel a co jsou všichni vůbec zač...A ten chlap, Kokiro se jmenoval...přijde mi na něm něco podezřelého...Jakoby jsem ho už někde viděl, ale nevím kde...Nejsem si zrovna jistý, či mi nelhal...ale na druhou stranu mám pocit, že bych tam měl jít a prozkoumat to... Pak ho přerušila jedna věc, kterou nečekal, že se stane. Tarun dobrovolně odešel pomoct Harunovi. Velmi dlouho zůstal nehybně sedět a bez mrknutí sledoval dveře, které se za nimi zavřeli.

Dash

,,Hovoríš teda, že ťa požiadal o pomoc. Ale vôbec nič o ňom nevieme. Ako vravíš, je to priveľmi podozrelé. Žeby to bola pasca? Ale od koho? Myslím si, že po porazení prastarých by si niekto myslel, že by vyhral nad nami? Takže aj keby to bola pasca, tak sa nemáme čo asi báť. A ako vravíš možno by sme sa do toho mali pustiť. Možno práve kvôli tomu som tu... Kde je teraz ten muž?" Pri pohľade na Mokuta som si všimla, že Tarunové správanie ho veľmi zaskočili. Keby sa dozvedel pravdu, čo som spravila, možno by toho chlapca viac pochopil. Možno by pochopil prečo sa to deje takto. Ale nemám v pláne mu to povedať. Dôležité je, že je to tak dobré pre oboch... Už nechcem stratiť nikoho a urobím všetko pre to aby sa tak nikdy nestalo. A nechcem aby sa História znova opakovala. Príliš veľká voľnosť znamenala len smrť... A to už nikdy nedopustím...

Mokuto

Netuším, ale je to možné, že by to byla past.. Odpověděl ji, když se konečně dostal z toho transu, při kterém stále sledoval dveře od hospody. On fakt odešel sám, dobrovolně? Nechápal ale pak nad tím jen zavrtěl hlavou. Uběhlo kolem 50 let...dlouhá doba na to, aby se někdo takový našel...Ikdyž, i já pochybuji nad tím, že by si tak moc věřily...Ale z druhé strany mám celkem obavy, aby se nenašel někdo silnější...někdo, kdo byl celý čas v ústraní. A porážkou Prastarých jsme mu uvolnily cestu... Pohlédl na Dash. Jo, to netuším kde je...Narazil jsem na něj náhodou...Pronásledovali ho nějaké divné stvůry...které jsem porazil během chvilky..Možná, že na něj zase narazím náhodou...Usmál se a protáhl si záda, přičemž se ozvalo hlasité křupnutí. Joj...Rukou si promasíroval místo za krkem. Už stárnu...Zasmál se. Takže, souhlasíš stím ,že mu pomůžeme? Možná takový výlet nebude zlý nápad...

Herano a Vitoria 
Sedel som v honostnom kresle s roztorenou knihou na stehnách. Tváril som sa, že čítám, ale potajomký som si obzeral svoju nádhernú ženu, ktorá si rozčesávala vlasy. Pozoroval som jej prsia, ktoré sa jej pri tehotenstve zväčšili. Môj pohľad potom skĺzol nižšie. Zameral som sa na jej brucho. Naše dieťa tu bude čoskoro a toho dňa sa desím. Nie toho, žeby som sa stal otcom. Túžobne očakávam na moment keď si svojho potomka chytím poprvýkrát do náručia. No viem aké ťažké bolo vždy pre ženy mojej rasy rodiť. Nebolo výnimočné, že často umierali skôr ako sa ich deti poprvýkrát nadýchli. Bola to splátka za ich dlhovekosť. Preto toľko obáv. čím viac vidím ako sa brucho zväčšuje vým väčší mám strach. ,,Herano..." z myšlienok ma vytrhol nežný hlas. ,,Nepremýšlaj nad tým, prosím. Nemáme sa čoho obávať. Nič zlé sa predsa nemôže stať. O všetko si sa postaral..." ucítil som hebkoch ruky mojej ženy a z jej lvlasov mi to tváre zaviala vôňa jazmínu, starých kníh a čerstvého dreva. ,,Odpusť mi." pritlačil som si jej dlaň k tvári. ,,Ale mal by som ešte skontrolovať či je všetko prichystané. Nech mám istoru." ,,No ak ti to urobí radosť tak choď. Ja aj tak mám prácu." Obložil som knihu na stôl: ,,Zas to zapečaťovanie spomienok to kameňa?" Vitoria na mňa zavrčala: ,,Koľkokrát som ti hovorila, že to nie je žiadny kameň." Usmal som sa: ,,Dobre ty bosorka nech je po tvojom... nie kameň ale polodrahokam. Ale už sa o tom nechcem rozprávať. Vôbec neviem načo ti to bude, alebo načo by to bolo vôbec pre niekoho." ,,Nie som žiadna bosorka." Hodila po mne kefu na vlasy, ľahko som sa uhol. ,,Dobre, ja radšej idem. Maj sa..." pred odchodom som ju pobozkal na čelo a zamieril som si to dole schodmi. No hneď na dverami našej izby do mňa zase vkročili neistoty. Keby som sa o tom mohol s niekym porozprávať aj ináč ako s ňou. V takýchto situáciach mi zachýbal Yuuto. Tichý spoločník ktrý ma vždy vypočul. No možno ma ani nepočúval, boli sme vždy na nože ale aspoň to bol niekto komu som sa zdvoveroval. V tom som som zazrel ako Mokuto, Dash a jej podivný chvost sedeli za stolom. Možno by ma mohol vypočuť Mokuto. A narozdiel od Yuuta by mi aj odpovedal. Keď som ale stál na ulici pred Dellarumiou s Tarunom poboku mal som chuť sa ho poslať späť a radšej ísť sa vyventilovať len tak sám. Ale keby som to spravil, tak by sa zase urazil, možno rozhneval a potom by sa rozhnevala možno aj Dash alebo ja neviem čo všetko by sa mohlo stať. No dlho som tam stál a premýšľal, ktorá možnosť je asi tá najlepšia. ,,No s čím potrebuješ pomôcť?" spýtal sa ma Tarun. Neodpovedal som mu a on veľmi bystro pochopil, že mi nebola jeho spoločnosť príjemná. ,,Ach chápem." znel veľmi sklamane a tak som sa to pokúsil nejako zachrániť: ,,Počuj, ako neber ma zle. Ale ja som sa chcel s Mokutom o niečo porozprávať... No, ale keď si sa mi ponúkol ty takno bál som ťa odmietnuť aby si to zla nevysvetlila Dash... Ale myslím si, že som to mal spraviť pri stole, a mohli sme si odpustiť túto trapnu situáciu. Je mi to ľúto." poškrabal som sa po hlave. ,,No a so mnou sa prečo o tom nechceš porozprávať?" spýtal sa ma. Vykročili sme ticho v pred. A po asi 3 kilomotroch tichého kráčania som sa mu zveril s mojím strachom a s tým čo sa vlastne deje pri pôrode. Na moje prekvapenie to zobral veľmi ľahko, akoby som mu rozprával rozprávku. ,,A prečo nepožiadaš o pomoc Dash?" zarazil som sa: ,,Ako by mi v tomto mohla pomôcť?" ,,Nie je predsa Bohom sveta z ktorého pochádzaš. Nestorila vari tvoju rasu a všetko čo je s ňou spojené? Tak si myslím, že ona by ti vedela pomôcť asi najviac." ,,Počuj, asi nebudeš taký idiot ako som si myslel... Ďakujem za radu..." ,,Niesom taký, za koho ma považujete. Ale je mi jedno čo si myslíte o mne. A teraz dôvera za dôveru... Môžem sa ti aj ja zveriť s niečim?..."

Dash
,,Vieš keď sa nad tým tak zamyslíš, 50 rokov je veľmi krátka doba. Za 50 rokov ti vyrastie jeden strom a to je stále mladý strom.  A tvoje podruhé. Niekto silnejší ako prastarý a skrýval by sa pred nimi? to mi vôbec nedáva zmyseľ. Takže si myslím, že sa naozaj nemáme ničoho obávať. Ak naozaj potrebuje pomoc, pomôžeme mu. Ak to je niekto zlý, porazíme ho tak jednoduché." Usmiala som sa. ,,No ak sa má tak stať stane sa." keď sa ozvala prasknutie nadvihla som obočie: ,,Áno ty stárneš, čo mám hovoriť ja. Ak budeš v mojom veku, tak potom niečo hovor...." zasmiala som sa. A ako stará žena, aj ja som si predstavovala ako si ľahnem a pocelodennej námehe ulahnem ku spánku.