Aldorský les

Dash...
,,Áno smer Aldora..." Spoločne s havranom som máva krídlami a vyleteli vysoko na oblohu. Počas letu som nedozprávala, len som občas skontrolovala Mokuta či stále sedí na havranovi. Vzduch bol tak vysoko obzvlášť chladný. Na nevyhnutne sa objavili oblaky v ktorých sme sa schovali aby sme boli nepozorovateľní. Tak sme sa nemuseli báť neželaných útočníkov ak by sa niekto tak hlúpy objavil. Leteli sme dlhý čas, slnko bolo už vo svojej polovičnej ceste, keď sa si všimla skrz oblaky les, ktorý obkolesoval Aldoru. Začali sme pomaly klesať a pristáli sme na malej čističke medzi stromami. ,,Asi bude dobré, aby sme do mesta prišli po svojich, nevieme čo sa tam teraz deje..." Havran i moje krídla sa rozplynuli...

Mokuto

Cesta byla dlouhá a tichá. Bylo příjemné prolétávat oblaky, avšak čím výše byli tím mu byla větší zima. Nakonec se před nima objevil les, který byl pro ně velmi známý. Pomalu klesali k zemi až nakonec zastavily a přistály na lesní cestě. Máš pravdu... Rozhlédl se po lese a přišlo mu že je zde velké ticho. Zvláštní...neslyším ani žádnou zvěř ani ptáky...Řekl a otočil svůj pohled k Dash. Měli bychom se tam dostat co nejrychleji...mám zase divný pocit.. Tvářil se dost ustaraně a vyrazil kupředu. Dělal celkém dlouhé a rychlé kroky. Čím blíže byli městu, tím více se zdála obloha být šedá.

Dash...
,,Prečo by sme sa ich mali snažiť oklamať. Neviem ako vy ľudia, ale ja neklamem. Nepretvarujem sa, hovorím to, čo cítim. A sú to silný a ovládajú mágiu, a čo my sme tiež silný... Nestrachujte sa toľko." znechutene som jej odpovedala. Prečo má tendenciu stále poučovať. Boli sme už za bránou, keď som prebudila božie svetlo. ,,Nech vás nohy moc nebolia, ja budem dávať na vás pozor z oblohy..." povedala som im, mávla som krídlami a vyletela som na nebesá. Vietor sa mi oprel do tváre a ja som cítila slobodu. 
- Si stále verná svojej minulosti...
Neodpovedala som, hlasy som sa snažila ignorovať. Svoju myseľ som upokojila a sústredila som sa len na let. Roztiahla som krídla a nechala som sa unášať vzdušným prúdom. Cítila som veľký nesúhlas z druhej strany. 
-Krídla boli naším väzením, to je ich symbol.
-Mlčte!

Mokuto


Elizabeth lehce povzdechla. Neříkám, že je chceme obelhat nebo něco podobného, byla to jen informace, kterou jsem považovala za vhodnou vám říct. Lehce sklonila hlavu. Už podruhé ji zklamala a to ji celkém tížilo. Dash pak vylétla do nebes. Podíval se k nebesům. Hmm...nechala nás tu dole...ach jo... Pomalu se vydali na cestu. On ani Elizabeth nějakou chvíli neřekli ani slovo. Nakonec ticho přerušila Elizabeth. Omlouvám se... Trochu ho to zarazilo, podíval se na ni, ale nic neříkal. Elizabeth šla se skloněnou hlavou k zemi. Nechci vypadat, že se nad vámi povyšuju, nebo váš poučovat apod...Nezažila jsem toho tolik co vy dva...ale poznám tento svět lépe..myslela jsem, že...no nic...Přestala mluvit a jen tak dál kráčela. Neberte to osobně...ona i já jsme jiní než lidé...jiní než všichni v tomhle zvláštním světě. Ona některé věci bere trošku jinak...některé jako samozřejmost a proto je taková jaká je...když se na ni budete dívat jinýma očima, budete pozorně poslouchat co říká, jakým stylem to říká, tak uvidíte jak úžasná osoba ona je... Elizabeth se znova usmála a pokračovali v chůzi dál.

Dash...
Na nebi je ticho. Nebesá patria len vtákom, ale v takejto výške som tu pánom len ja. hoc je tu zima, ale je tu pokoj. Nič. Jediné zvuky ktoré počujete, je ohlušujúca sila vetra. No kedysi som len toto počula, ale odkedy som sa vzdala svojho minulého života a prijala som tento môj nový a pritom starý počujem nekonečný hluk duší. Kričia jeden cez druhého. To bolo vždy takto. Vždy sme tak kričali. Naozaj nás zmenili naše životy Serafov. Najviac ma začalo tiažiť fakt, že si nedokážem spomenúť na ten život. Aké to bolo? Žili sme v harmónii? 
-Tvoja zaslepenosť a namyslenosť spôsobilo, že si to všetko zabudla.-
-To ma to všetko tak zmenilo? Ale veď žila som tak ako som si to pamätala. Veď moje spomienky boli falošné? Tak kto vlastne som. Nie som ani Seraf, ale necítim sa, že patrím k vám. Mala som sny, prehovárala si ku mne, ale ja nič necítim. 
-Máš city
-Jediné čo pociťujem je hnev, nechuť. 
-Aký máš sen?
-Nemám žiadny sen...
-Musíš mať...
-Vieš čítať moje myšlienky, sama si to zisti...
-To nesmieš!!!

Mokuto


Kráčali ďalej lesom, až na Dash. Tá si v pohodlí letela na oblohe. Elizabeth a on se moc nebavily, spise bylo ticho. Ubehlo asi pul hodiny a dostali se už do hlbokého lesa, Když v tom se Elizabeth zastavila. Čo je? Opýtal se jej a Elizabeth se lehce zamracila. To nič...jen jsem mela blbý pocit, že nás nekdo sleduje...Dorekla a dal se mracila nekam na východ. Asi se vám to jen zdalo...ja vubec nikoho ďalšieho zde necítim.. Elizabeth pohledla na oblohu a pak zakričala na Dash .Mohla by jsi prosimte skontrolovať úsek mezi nami a 200 metry na východ? Sama vedela že by prípadnému sledovateli prozradila že o nem vi ale presto pokud by tam opravdu nekdo byl tak by se musel pohnout a to by znamenalo udelat zvuk cimz by ho dostala. Pokud by Dash se tou cestou vydala nikoho by tam nenašla.

Dash...
Prestala som hlas vnímať. Klesla som nižšie, aby som mala nadohlad Mokuta aj Elizabeth. Nechala som sa uniesť a ani som si neuvedomila, že som bola až priveľmi vysoko. Zrovna v momente, keď som zlietla, počula som ženský hlas ako na mňa kričí. Rýchlo som mávla krídlami a preskúmala som daný úsek. Presvišťala som lesom bezproblémov vyhýbajúc ako sokol každej haluze stromov. Vrátila som sa k nim naspäť. ,,Nič zvláštne som si nevšimla. Čo sa stalo? Videli ste niekoho? Alebo Mokuto cítil si niekoho?"

Mokuto


Ja jsem nič necítil...ale Elizabeth mela zlý pocit ..Odpovedal ale Elizabeth ho hneď prerusila. Zvlastne...opravdu bych rekla že tam nekdo byl...skoro jsem cítila jeho dech na svem krku. Rozhlizela se po okolí ale nikdo opravdu nikde nebyl. Asi se mi to jen zdalo...omlouvam se...muzem jit dal. Mokuto si vsiml že Elizabeth se tvárila veľmi nejiste. Kdyby se ji to jen snivalo tak by nebola taká vyplasena. V hlave si rikal že tam určite nekdo musel byť. Nekdo kdo je pouze sleduje a nechce byť vyzrazen. Cesta pokračovala dal. Slunce už bylo nejvyse na oblohe. Slunecni paprsky svietili priamo Dash do očí. Dash pak zaslechla že spoda že se má jit najist. Dole Elizabeth ze sveho batohu vytiahla nekolik chlebu, salámu a spousta ovocie a zeleniny. Presto nikdo z tych troch netušil že su stále sledovaní.

Dash ...
,,No nevadí... istota je istota." odpovedala som a znova som vyletela. Letela som však tesne nad stromami aby som na nich dobre videa. Nastal čas obeda a tak som zlietla k nim. Hneď som si zobrala jablko a začala som ho prežúvať. Bola som ticho a nenápadne som pohľadom prechádzala na Mokuta a potom na Elizabeth. ,,Nebojíte sa nás? Tak trocha obdivujem, dá sa povedať vašu odvahu možno hlúposť. poslať na výpravu k elfom dvoch cudzincov, dokonca ste nás chceli poslať samých. Čo ak by sme spravili niečo čo by vyvolalo možno nepokoje, možno vojnu medzi vami a elfami. Čo vás ubezpečuje, že sme tá správna voľba? Ja vám napríklad vôbec neverím, a zavolala som vás na túto výpravu s nami, len aby som mala istotu, že nič na nás nehodíte, alebo tak nejako. Ľudia sú už taký... No chápete..." prehovorila som na Elizabeth chladným hlasom, prerušovaný hryzmi do jablka.

Elizabeth dojedla kousek salámu a podivala se na Dash. Chápu vas...ale ne, ja se vás nebojím. Možná jste jini a mocnejši než jsem ja, ale to že jste proti Prastarym mi dodáva odvahu vám veriť. Pousmala se na ni a hodila do úst kus peciva. A mimo to...pokud by jste chtely vyvolať nepokoje, lide by se proti elfum nikdy nepostavili a pokud si vzpomenete tak elfove se nenechajú obalamutiť. Mám to trošku poriadne.Mokuto zatim do sebe hazel kusy salámu. Nechci vypadať že jsem zlá...to opravdu ne. Docela by me ale potešil aspoň kúsok dovery

Dash...
Rukami som si prehrabala vlasy a trocha ich našuchorila. ,,No pozrite sa. Ja nedvôverujem, len tak každému. Dosť čo dôverujem Mokutovi. A to sa na neho pozrite, kto by mu dôveroval. Dva a pol metrový chlap. A keď som ho videla, nosil špinavé a roztrhané oblečenie, a ten jeho jeho roztrhaný záves, čo sa hral na plášť. No fuj, ale našťastie je to už za ním..." dojedla som... ,,Kde som to ale skončila, ach ... Myslím, že len tak rýchlo vám nebudem dôverovať, nemám dôvod, ale viem vám zaručiť jedno, Ak bude treba, bojujem na vašej strane. To snáď postačí." stroho som jej odpovedala. 
-Veď nie si sama...
-Som viac sama ako kedy predtým...
-Nechceš to prijať, preto si sama...
Mala som sklopený zrak a stíchla som.

Mokuto se na Dash jen podival, div že mu kus salámu nevypadol z úst. Za čo jsem si zaslúžil tieto kruté slová? "Dosť čo dôverujem Mokutovi"? To myslí vážne? Nebo to rekla jen tak? Hmm..jasné určite jen tak ti povedala aby zmenila tému...Chmm...Polkl sousto a sledoval Dash a Elizabeth. Tá se jen pousmala. V pohode. Zmirim se s tím...Zbalila zbitek jidla a znova si dala batoh na chrbát. Tak môžeme znova vyraziť na cestu.

Dash...
Postavila som sa tiež zo zeme a oprášila som si šaty. Už som chcela mávnuť krídlami keď v tom som si uvedomila, že hoc ja budem letieť oni stále budú len pomaly kráčať. Nikam sa poriadne nedostaneme. Spomenula som si na prenádherné zviera z môjho bývalého sveta. Stavbou tela sa dalo prirovnať k lani, ale trocha s dlhšími nohami. Hlavu mu zdobili nádherné rohy ktoré sa stáčali okolo jeho tela a na konci sa rozdvojovali. Jeho jemná hriva ktorá začínala od nosu pokračovala cez celé telo a končila dlhým chvostom. Bolo to ušľachtilé zviera. Okolo mňa sa objavilo zlaté svetlo. Roztancovalo sa a sformovalo sa do dvoch podobenstiev týchto zvierat. Boli vysoké, zatriasli hlavou, akoby naozaj žili. ,,Vaša chôdza je pomalá, takto sa budeme pohybovať rýchlejšie. Len sa pevne držte, bude to zábava." zvieratá boli vysoké, akoby priamo na Mokutovú výšku. Pri Elizabeth sa zviera sklonilo aby sa jej lahšie nasadlo.

Elizabeth se posadila na zvire vytvorené zo svetla. To je super...tedy veľmi uzitocne. Usmiala se a koukla na Mokuta. Ten se vyškriabal na zvire. Jo to veľmi pomôže...si úžasná. Mrkl na Dash a pak se usmial. Pak se znova vydali na cestu. Cesta lesom ted probihala veľmi rýchle. Určite to skrati čas o polovicu. Les je ohromne velky a ted se zdalo že nebudú musieť v lese prespávať a na konci lesa budou zacatkem noci.

Dash...
Teraz už cesta išla omnoho rýchlejšie. Letela som nad nimi a dávala som na nich zhora pozor. Slnko sa blížilo ku koncu svojho putovania. Objavovali sa prvé hviezdy na žiariacej oranžovej oblohy. Stromy začali rednúť. Prišli sme na koniec lesa. Už bola tma ale mesiac osvetľoval okolie. Preletela som pred Mokuta. ,,Mohli by sme sa tu utáboriť." Zvieratá zastavili. Ešte kde tu bolo pár stromov. Ďalej pokračovala obrovská lúka. No tma nám zabraňovali vidieť čo ďalej pokračuje. Počkala som kým Elizabeth a Mokuto zoskocia zo zvierat. Tie hneď zmysli. ,,Dúfam že cesta bola pre vás príjemná ."usmiala som sa a sadla si do trávi.

Oba dva seskočily ze svých světelných zvířat a ty hned zmizeli. Když se Dash posadila do trávy Elizabeth se je na chvilku zamyslela a pak zavřela oči. Udělám trochu pohodlí. Dash pak ucítila, jak tráva pod ní začíná houstnout a za chvilku se ji už sedělo mnohem pohodlněji. Lepší? Pousmála se a otevřela oči. I tráva kolem se zvětšila a zhustla tak aby se mohli posadit i ona a Mokuto. Ten pohledal několik kusů suchých větví a naskládal je na sebe. Pak se pár krát zhluboka nadechl a položil na dřevo ruku. Chvilku se nic nedělo, ale nakonec se objevil dým, až dřevo chytlo a začalo pomalu hořet. Ještě že umíš vyvolat takové věci, hned cesta utíká lépe. Usmál se na Dash a přiložil do ohně větší kus dřeva, aby měli oheň na dlouho. Zítra ráno bychom mohli vymyslet další místo kam půjdeme...Dodala Elizabeth. Jestli máte hlad...ve svých batozích by jste měli mít taky nějaké to občerstvení a láhev s vodou. Posadila se naproti Dash, zatímco Mokuto si sedl skoro vedle Dash a hned začal lovit něco v batohu. Vytáhl jablko, zadíval se na něj a pak ho podal Dash. Tobě bude chutnat více než mě...Usmál se na ni a čekal či si ho veme. Dřevo v ohništi praskalo a po chvilce tam přiložil další větší kus dřeva. To by mělo stačit na nějaký čas... Oheň jim dodával jak světlo tak i příjemné teplo.

Dash...
,,Ďakujem." Usmiala som sa na Elizabeth. Sledovala som Mokuta ako založil oheň. Začína to ovládať. Pousmiala som sa. Keď mi podal jablko, zobrala som si ho a schuťpu som sa do neho zahryzla. ,,Začínaš ovládať tú silu ako som si všimla. Výborne. Len tak ďalej. Dojedla som jablko a ohryzok som hodila ďaleko za seba. Nech sa stane potravou pre iné tvory. Ľahla som si na chrbát a pozerala som na nebo. Bolo čisté. Hviezdy blkotali ako náš oheň. Aj vôňa vzduchu sa zmenila. Zdvihla som prst k nebu a začala som svetielkujúce body spájať do rôznych obrázkov. Kam som presunula prst, za ním ostal zlatý pruh až sa nadomnou objavili kliky háky, ktorým som len ja rozumela.

Mokuto se usmál. Jo, pomaličku ale jistě se do toho dostávám. Odpověděl ji. Elizabeth se protáhla a lehla si taktéž do měkké trávy. Jdu už spát...přeji vám dobrou noc...Otočila se zády k nim, aby ji nesvítilo do očí světlo z ohně. Mokuto se najedl kusu pečiva a sušeného masa. Chutnalo to velmi dobře. Popřál Elizabeth dobrou noc a otočil pohled na Dash. Ta už taky ležela a kreslila si něco ve vzduchu. Vůbec netušil co to je. Přihodil poslední velký kus dřeva, který tu zbyl a taky si lehl. Nešel ještě spát, jen pozoroval co dělá Dash. Trochu se k ní přisunul. Nebyl na ni nalepený, jen aby lépe viděl, co dělá. Bylo to zajímavé, ale nic neřekl. Nechtěl ji v tom vyrušovat. Nastalo ticho, které přerušovalo občasné zapraskání dřeva. Nikde v okolí neslyšel žádné zvířata, takže mohli být v klidu.

Dash....
Po chvíli kreslenia som sa unavila. Všetci sa už uložili spať. Mávla som rukou cez obrazce a všetko to zmizlo. Tiež som sa uložila k spánku. ,,ráno je múdrejšie večera. Dobrú noc." Noc bola pokojná, ničím nerušená. Ráno som vstala skoro, akurát na východ slnka, krotý som si veľmi užila. Nádherná scenéria. Najedla som sa, počkala som na ostatných a znova som vytvorila zvieratá aby cesta bola rýchlejšia. 

Následujúce dni boli jednotvárne. Prechádzanie teréna, odpočinok na obed, ďalšie putovanie a nočné táborenie. Prešli veľkou stepou a znova sme prišli do malého lesíka. 

Putovali sme už 4 dni. Začalo sa zvečerať a tak sme sa rozhodli, že sa utáboríme. Poprosila som Mokuta, nech pripraví oheň. ,,Idem si pozrieť ešte okolie, mala som pocit, že som vdiaľke niečo zazrela. Asi nejakú osadu, zajtra by sme tam mali prísť. Ale mám chuť si ešte zalietať." usmiala som sa, mávla som krídlami a vyletela som na oblohu.

Cestovali už několik dní, semtam se o něčem bavily, pozorovali zajímavé scenérie, ale jinak nic zvláštního. Počasí jim přálo, zásoby jídla se zmenšovali, vše zatím pokračovalo bez problémů. Netušil jak daleko jsou od Aldory, ale metr po metru se blížily do říše elfů. 
Když ho Dash poprosila o vytvoření ohně, udělal tak. Každý večer kdy vytvářel oheň mu to šlo lépe a lépe. Dnešní večer vytvořil oheň velmi rychle. Dash mezi tím řekla, že půjde ještě se proletět. Jasně, dávej ale na sebe pozor...Pousmál se a Dash odletěla. Elizabeth už byla bez jídla, jelikož se vždy podělila. Proto ji ze svých zásob nadělil poslední kus pečiva. Víc toho už neměl. Za chvíly si už budeme muset lovit...a nebo...Pokud Dash říkala pravdu, a ta osada tam opravdu je...tak by nás možná mohli občerstvit...Řekl a Elizabeth pokývala hlavou. Tuším, že vím kde jsme...pokud je to tá osada tak by s lidmi tam neměl být problém...jsou sice chudí, ale jsou milý...Odpověděla Elizabeth. Chvilku se o nečem bavily, když Mokuto zpozorněl. Ohlédl se směrem kam měli zítra jit. Co je to? Kdo je to? ...Zdálo se mi to nebo ? 

Dash...
Neodletela som ďaleko. Nechcela som na seba moc upozorňovať, aby ma náhodou dedinčania nespozorovali a nevyplašili sa. Otočila som sa a tamierila som si to znova za Mokutom a Elizabeth. Keď v tom sa niečo mihlo. Niečo podomnou. Bolo to rýchle a mierilo to kde sme sa utáborili. Rýchlo som zletela dole. Keď som sa priblížila, zmeravela som. Boli to obrovský vlci. Jeden musel mať aj dva metre. Jeden z nich, snehovo biely ma spozoroval, okamžite zastavil a rozbehol sa na moju stranu, odrazil sa od zeme a skočil priamo na mňa. Mávla som krídlami a vyletela som vyššie. Počula som si silné cvaknutie zubov a vlk spadol na zem na rovné nohy. Štekol niekoľko krát po mne. Zosadla som na zem pár metrov od vlka. Rozhodla som sa ho zastaviť a rýchlo by som sa vrátila za Mokutom. Verila som, že sa dokáže ubrániť útokom tých druhých vlkov. Vytvorila som okolo zvierať nepreniknuteľnú kupolu zo zlatého svetla. Skamenela som, keď vlk prešiel barierou akoby tam ani nebola. Zaútočila som na neho havranmi, ale vlka sa ani nedotkli. Pomaly ku mne prišiel. Cítila som jeho teplo, ktoré vyžaroval. Naraz sa zmenil a predo mnou stál muž s rovnako bielymi vlasmi ako srsť vlka. ,,Voláš sa Dashtar? Však áno?..." prehovoril...

Dvaja vlci sa vrhli k utáborenému Mokutovi a Elizabeth. Ten najväčší vlk sa pomaly približoval k Mokutovi.

Elizabeth už chtěla něco říci, ale Mokuto ji hned přerušil a pomalu se postavil. Otočil svůj pohled do tmy. Elizabeth chvilku nechápala, ale pak hned něco zacítila. Něco se přibližovalo. Bylo to velmi tiché, ale díky jejím schopnostem zjistila, že opravdu někdo jde a není sám. Pak se to objevilo. Světlo z ohně osvětlilo velké zvíře, které se přibližovalo k němu. Byla to ohromná psovitá šelma. Mokuto se moc nehýbal, hlavně se tvářil normálně. Neprojevoval strach, jelikož věděl, že to psi vycítí a nesnažil se tvářit agresivně, aby ho neprovokoval. Dva vlci...Zašeptala Elizabeth. Až později si všiml, že zde není sám a má společníka. Vlci? To je nějaký druh psa? Nebo...je obrovský... Pomyslel si, že je nejspíše přivolalo světlo z ohně. Doufám že je Dash v pořádku...nikde ji tu nevidím...Koukal se na vlka a čekal co udělá. Jen doufal, že brzy odejde když zjistí že žádné jídlo nemají...pokud se tedy nerozhodnou, že si jídlo udělají z nich.

Dash...
,,Ty si bol vlk..." vypadlo zo mňa na muža. Začal sa smiať a prehrabol si vlasy. ,,Áno, bol som. Viem sa Morfovať. To je ale nepodstatné. Voláš sa Dashtar?" ,,Nepodstatné? Veď si ma chcel zožrať!" vykríkla som po ňom. ,,Hej, ukľudni sa a neštekaj po mne. Nechcel som ťa zjesť, len som ťa chcel vyplašiť a ubezpečiť sa či si to ty." znova sa zasmial. ,,Tak prečo sa ma pýtaš či sa volám Dashtar..." Muž zagúľal očami: ,,Myslel som, že si milšia..." zabrblal, trocha ustúpil a prezrel si ma od hlavy až k nohám, ,,Hmm... a čakal som, že budeš krajšia..." Ako som počula tieto slová nahnevane som vybuchla: ,,Ja som najkrajšia Ako sa opovažuješ mi takéto niečo povedať! Ako si si to dovolil!" Muž sa zamračil: ,,A si pekne namyslená... A pre moje potešenie ti to zopakujem. Čakal som, že budeš krajšia." Viac mi nebolo treba. V ruke sa mi objavila zlatá kosa a sekla som. No zbraň prešla cez jeho telo, akoby tam ani nestál. Muž mu zdrapil za ruku, pritiahol si ma k sebe a zašepkal mi do ucha:,,Tvoja moc na mňa neplatí. Budem sa tváriť, že sa to nestalo a odpustím ti. Poď ideme za ostatnými." vytrhla som mu ruku zo zovretia. ,,Čo od nás chcete?" spýtala som sa ho potichu. Uvedomila som si, že som prehrala. ,,Nesieme vám správu..."

Veľký vlk ceril zuby. Uši mal stiahnuté a v očiach sa mu nič dobré neblišťalo. Len túžbu po krvi. Prišiel k Mokutovi celkom blízko. Až sa mu skoro nosom opieral o tvár. Pár krát sa mi roztiahli nozdry a naraz sa stiahol. Otočil sa na menšieho, čierneho vlka. Ten pristúpil bližšie. Obzrel sa akoby niekoho hľadal. Zavil. Zvuk sa niesol krajinou. Naraz sa na mieste kde bol čierny vlk objavila krásna mladá žena s dlhými vlasmi, čiernymi ako havran. Veľký vlk sa postavil za ňu, akoby ju chcel ochraňovať. ,,Prepáčte ak sme vás vyľakali. Hľadali sme vás podla tohto. Z vrecka krátkych obtiahnutých kožených nohavíc vytiahla Mokutovi dobre známi medailón. Prinášame vám správu od Nartiala..."

Mokuto se díval vlkovi do očí. Docela byl nejistý tím, zda tohoto vlka, který byl moc blízko dokáže rychle zastavit a zda na to bude mít sílu, ale jen tak se nenechal rozhodit...Je to jen zvíře... Zatvářil se dost vážně a naznačil svým pohledem dominanci. Skoro vycenil své zuby. Já se zvířetem zastrašit nenechám... Nakonec vlk odešel a zničeho nic tu stála žena. Poměrně pěkná žena. Už třetí krásná žena v mé společnosti? Co se to tu děje? Žena něco řekla a pak vytáhla medailon, který znal a měl na něj zlé vzpomínky. Vitorio...Zamrmlal zhnuseně...Jakou správu? Měl velmi zlý pocit. Kde je sakra Dash?! Díval se na ně, Elizabeth se tvářila celkem vystrašeně. Zvláštní, když se postavila prastarému a zde je taková jiná.

Dash...
,,Akú správu?" hneď som sa spýtala muža.  ,,Poďme za priateľmi, tam sa to dozvieš." pokojne odpovedal. ,,Odpovedaj!" znova som na neho vykríkla. Znova sa ku mne priblížil: ,,Prečo tak rada kričíš? To bude asi tvojou výškou." pokojne povedal a usmial sa. Rukou si prirovnal moju výšku k jeho. Odstrčila som ho od seba. Roztiahla som krídla a rýchlo som vyletela na oblohu. Ziamierila som si to rovno k nášmu táboru. Pristála som hneď vedľa Mokuta. Videla som už len jedného vlka a nejakú mladú ženu. Domyslela som si že ona je asi ten čierny najmenší vlk, keďže ten najväčší stál za ňou. ,,Tak odpovedzte! Akú správu ste nám doniesli!" ,,Neviem ako to povedať, ale máme odovzdať vám správu že Viat Nuo padla aj s jej pánom." NA chvíľu som prestala dýchať. Mlčala som, potom som chladne prehovorila: ,,Čakala som to..." Na mladej žene bolo vidieť jej prekvapenie, ako som prijala tú správu: ,,Je nám ľúto vašej straty?" zmätene povedala. V tom momente prišiel aj ten muž, ktorého som stretla. ,,Zdravím vás. Zdá sa že sa tu chystá večera..." pomedlil si ruky. Uvidel Elizabeth a doširoka sa usmial: ,,Och konečne nejaká sexy žena. Moje meno je Herano. Čo keby sme sa na chvíľu vzdialili." Veľký vlk priskočil za ním a štekol mu do tváre a vyceril zuby. Herano ho len jednoducho pohladkal. Mladá žena sa chytila za hlavu: ,,Ospravedlňujem sa sa neho... je trocha .... iný... Moje meno Je Luna. Herana poznáte a toto je Yuuto..."