Aldorský les

Dash...
Cítila som chlad z vetra ktorý mi počas letu narážal o tvár, akoby mi vzdoroval, aby som nešla ďalej. Odmietla som sa mu podvoliť a prerážala som ho svojou silou v krídlach. Nevšímala som si nič okolo seba, mala som cieľ pred sebou. Vtom som ucítila pichľavú bolesť na nohe. Okamžite som zastavila a pozrela sa na svoju nohu. Mala som v nej zapichnutú šípku. Vytrhla som ju z môjho tela, a začala som sa obzerať z ktorej strany bola vystrelená a kto ju vystrelil. Chcela som zakričať na nepriateľa, ktorý sa ma opovážil poraniť, no v tom sa mu zatmelo pred očami, ucítila som ako mi z tela uniká Božia sila. Moje krídla sa rozpadli v prach, moje oči sa zavreli, celé moje telo zmeravelo a padlo k zemi.

Když se Dash probudila, byla celá pevně přivázána k dřevěné tyči, kterou někdo nesl. Byla otočena čelem k zemi. Kolem mohla slyšet divnou řeč které moc nerozuměla. Nesli ji dva chlapi. První stál v předu a tyč měl položenou na rameni a rukou ji přidržoval. Druhý stál vzadu, taktéž měl tyč na rameni a přidržoval ji rukou. Další šli v předu a v zadu. Byli tmavší pleti, takoví nahnědlí. Nebyli moc dobře oděni. Spíše to vypadalo jako kůže z nějakých zvířat a jelikož už nebylo nejtepleji tak měli přes sebe hozené kožešiny. Někteří, měli kolem krku náhrdelníky vytvořené malými kostmi. Někteří je měli větší, někteří zase menší. V rukou drželi dřevěná kopí, jejichž hroty byli buď přímo osekané dřevo do špice, nebo kamenné a jeden měl dokonce kopí železné. Asi každý dostal podle hodnosti, jelikož ten samý měl i největší náhrdelník. Kráčeli lesem, až se dostali do velkého stavění, které bylo postavené na těch největších a nejmohutnějších stromech. Avšak některá obydlí, byla i na zemi kolem těch stromů. Tam i hořel velký oheň, kolem kterého běhali děti. Bylo zde spousta lidí. Každý něco dělal, ale většinu upoutala pozornost příchod skupiny s přivázanou a ještě lehce omámenou Dash. 
Tu vynesli až na samotný vrchol po cestě ze dřeva, která se táhla kolem dokola stromů. Tam odvázali nohy a tyč zapíchli do podstavce, takže mohla v klidu stát na nohou, ale zbytek těla byl stále přivázán. 
Všichni, kteří ji sem donesli se postavily kolem ní do půlkruhu a pevně svíraly svá kopí. Nakonec došel další. Taktéž držel dřevěnou hůl, ale vrch byl tvořen lebkami a úplný vrch tvořila kostra menšího ptáka. Muthaa...hura ataraa...Vyšlo z něj a slova mířila na Dash.

Spoiler:

Dash...
Cítila som sa veľmi zvláštny, telo sa mi hompálalo, ale nedokázala som zistiť, čo sa dialo okolo mňa. V hlave som mala hmlu, ktorá mi bránila normálnemu premýšľaniu. Všetko okolo mňa bolo rozmazané. Cítila som prítomnosť iných ľudí, počula som ich kroky, ich dych. Ale dlho mi trvalo, kým som si zrovnala myšlienky, čo sa to vlastne okolo mňa deje. Naraz sme zastali a ucítila som zem pod nohami. Stála som. Ruky som mala ale stále zviazané okolo niečoho. Zazneli podivné slová. Začala som rozpoznávať postavy pred sebou. Veľmi podivný ľudia to boli, a mierili na mňa zbraňami. Začala som si ich do jedného obzerať. Ty chudáci nevedia, čo to spravili, že chytili pre seba príliš veľkú korisť. ,,Nehovorím Vašou rečou, ale ak nechcete mať problémy pustite ma..." hovorila som kľudným hlasom, aby vedeli, že sa ich nebojím. Nezabíjam zbytočne...

Haak' tah... Zamumlal a došel k ní blíž aby si ji mohl prohlédnout. Huuta...Nemha?  Zeptal se ji a podíval se jí přímo do očí. Hii...Nimtoru? Pozvedl jedno obočí a podíval se na provazy. Narovnal se a bouchl holí do země. Ukázal prstem na ni a vydal zvuk podobný zvuku, když někdo kýchne, ale má přitom zavřená ústa. Jeden z okolních se hned rozběhl k Dash a rozvázal ji z provazů. Pak od ní rychle odstoupil. Ten muž s holí ukázal rukou, aby šla za ním. Nimha..Nimha...Hiturei....Dále ukazoval Dash následně ukázal na jeden větší domek, aby tam sním šla.

Dash...
Pošúchala som si ruky, keď ma jeden z mužov rozviazal. ,,Ja vám nerozumiem, darmo sa snažíte..." usmiala som sa. Gestikulácia ale postaví všetky jazykové mosty. Pochopila som, že muž chce, aby som ho nasledovala. Poslúchla som ho a išla za ním. Tí ľudia sa ma všetci boja? Asi nevideli ešte nikoho ako som ja. Alebo skôr to vyzerá tak, že tým že tu žijú takto hlboko v lese, tak nevideli toho asi veľa. Vstúpila som bez obáv do domčeka, na ktorý ukázal ten muž... Ale čo odo mňa chcú?

V domě bylo příjemné teplo. Nejspíš za to mohli divné, žlutě svítící koule, přivázané k dřevěným kůlům. Při bližším prozkoumání se v kouli pohybovala nějaká hustá tekutina. Uprostřed byli dvě postele vytvořené z hromady svázané slámy a na nich leželi dvě mladé ženy. Byli celé zpocené a přikryté kožešinou. Sem tam zasténaly a muž na ně ukázal. Hitaa...Lehce se uklonil a stále svou dlaní ukazoval na děvčata. Hita hita...Zopakoval. Ženy vypadali, že na tom nejsou moc dobře a byli celé zesláblé. Nejspíše trpěli nějakou nemocí.

Dash...
Nechápavo som ostala stáť na mieste. Aké Hita? Hita - hita? Pozrela som sa na dievčatá, znova na vchod, teda teraz už východ z domu? Otočila som sa chrbtom k ženám a chcela som ísť preč... Kútikom oka som sa ale pozrela k nim. Vyzerali zúbožene. A asi aj dosť trpeli. Povzdychla som si a pristúpila som k nim. ,,Boh si vás volá..." Čupla som si k jednej a pozrela sa jej do tváre: ,,Ale asi nemáš v srdci boha, tvoja smrť by v tom prípade znamenala len temnotu." usmiala som sa na ňu. ,,A ty ešte nie si pripravená ísť do temnoty? Tak asi ten odchod môžme ešte odložiť..." ako som to dopovedala, začala som zisťovať aké mali dievčatá príznaky choroby, alebo zranenia... Nebola som dobrý lekár ale možno im budem vedieť pomôcť...

Muž ji velice zvědavě prohlížel. Její slova mu přišla velice zvláštní, ale doufal, že to jsou nějaká zaklínadla, díky kterým je ta čarodějnice vyléčí. Ženy jevily známky obyčejné horečky, možná chřipky. Nemuu...tuharu? Potichu se zeptal muž, který se pro jistotu postavil do východu, aby Dash nemohla utéct. Ženy na slova Dash moc nereagovali, jen zasténali.

Dash...
Prezrela som si ich. Obyčajná horúčka? To ju nevedia liečiť? Usmiala som sa. Dúfam, že keď im pomôžem, nechajú ma odísť bez problémov. Odokryla som dievčatá spopod kožušín. V horúčke nemôžu byť v úplnom teple. Otočila som sa na muža, ktorý stále vo dverách. ,,Potrebujem vodu... chápeš? V-O-D-A..." snažila som sa mu rukami naznačiť tečúcu vodu a k tomu znak veľa, aby mi doniesol vela vody v nejakých miskách. Potom som sa zamyslela, poškrabala sa na. Ako mu vysvetlím že potrebujeme ovocie. ,,A ešte Ovocie..." snažila som sa mu ukázať, napríklad černice, maliny, trnky...  Snáď ma pochopí...

Muž ji sledoval, trochu se mu nelíbilo, že je odkryla, ale asi to mělo nějaký význam. Proto nezasahoval. Přivřel oči a doufal, že jim Dash pomůže. Když se už konečně na něj otočila, myslel si že už je konec, no Dash začala vydávat nějaké divné zvuky. Prv jen přikyvoval hlavou, že rozumí, ale byl z toho úplně mimo. Pozoroval její ruce, no pak mu to doplo. VODA...Otočil se ven z domku a něco zakřičel. Pak se znova otočil na Dash, která zase něco potřebovala. Vůbec ji nerozuměl. Taktéž se poškrábal na hlavě a znova se otočil a znova něco zakřičel. Po chvíly došly tři ženy s velkými mísami s vodou, které položily na zem před Dash. Pak odešli. Za nedlouho začali do domku vcházet lidé. Vždy donesli nějakou mísu, položily a odešli. Za chvíly se celá podlaha zaplnila mísami. V jedné bylo pečené maso, v dalším různé druhy zeleniny, sýrů, hodně druhů ovoce, ořechů, dokonce i mísa s kamením. Muž se usmál a rukou ukázal na mísi. Hutaaa....

Dash...
Len som sa uškrnula nad tým naším rozhovorom. Keď mi doniesli vodu, rozhliadla som sa po miestnosti. Našla som tam akúsi látku tú som začala trhať na kusy, aby som ich mohla použiť ako obklady. Vtom som si všimla ako prinášajú rôzne misy so všeličím... Pleskla som si po čele. Musela som sa zasmiať. Vybrala som si tú misu s ovocím a zobrala som si ju k sebe bližšie a ešte nejakú malú misu som našla, z ktorej som vysypala obsah. Na ostatné som ukázala, že ich môžu odniesť. Látku som namočila do jednej z misy s vodou. Zatial som nabrala malou miskou vodu z druhej misy a dala som dievčatám aby sa napili, potrebovali veľa tekutín. Potom som na nich priložila studené obklady. Prebudila som v sebe Božie svetlo a svojimi krídlami som prikryla ženy... Chvíľu som počkala a potom som ich pomaly začala kŕmiť ovocím. Božie svetlo dokázalo udržiavať dokonalú teplotu, aby dievčatám prešla horúčka pomerne rýchlo.

Nechal tedy ostatní misky odnést. Docela to nechápal, myslel si, že ona chce jíst. Pokrčil však rameny a dál sledoval co se děje. Zlekl se, když spatřil její křídla. Neemha...Řekl potichu. Trvalo ještě dlouho, dokud se ženy nezačali probírat. Jedna se probudila dříve a prohlížela si Dash. V očích měla strach, ale když pak spatřila i toho muže, tak se ji ulevilo. Když se probudila i druhá, muž povyskočil radostí. Utaa...nemte kirua... Několikrát za sebou se uklonil a znovu se otočil z domu a zase tam něco zakřičel. Začali se ozývat bubny a radostné povyky, až se nakonec spustila hudba.

Dash...
Usmiala som sa na ženy, ktoré sa prebrali. Bolo vidieť, že sa z toho všetci tešia, a po chvíli to bolo aj počuť, keďže sa ozvala tá radostná hudba. Otočila som sa na muža: ,,Chcem odísť, pomohla som vám, tak odchádzam." snažila som sa mu to napodobniť aj v gestikulácii. Musela som odísť z tohoto miesta. Mala som namierené do Aldory, niečo sa tam stalo, musela som tam ísť, a hlavne Mukuto tam tiež mal namierené a ja tu takto strácam čas, že pomáham nejakým divochom vyliečiť horúčku...

Muž pochopil co po něm chce, vylezl z budovy jako první a počkal až přijde i Dash. Když i ona vylezla z domku, tak se ukázalo, že ji vůbec nepochopil. Hned tam stali tři muži. Jeden mal v ruce pohár s červenou tekutinou, druhý tác s ovocem a třetí tác s pečeným masem. Muž ji ukázal rukou, nech si nabídne co chce. Po chvíli se na místo dostavili další radující se lidé a děti, kteří začali tancovat kolem Dash. Nemahataraaaa.... Zavolal jeden do davu a ozval se radostné zaječení. Celá osada byla na nohou, každý odložil svou práci a šli se radovat, že jsou ženy vyléčené. Všechno se seběhlo velice rychle, a než si vůbec mohla všimnout, tak už seděla na ramenách dvou můžů, kteří ji ukazovali všem okolo aby ju mohli vidět. Oslavovali ji, skoro jako bohyni.

Dash...
Nerozumeli mi... Začali ma oslavovať. Prečo? Tento kmeň, ktorý je ukrytí pred okolitým svetom si tu žije a nevie čo sa okolo neho deje. Ako je to možné? Oslavujú ma... Musím z tadeto odísť. Zajali ma, namiesto toho aby som na nich zaútočila, som im pomohla a teraz chcem odísť. Rozprestrela som svoje krídla, odrazila sa od mužov a vyletela som na hlavy všetkých. ,,Nemám čas, sa s vami zahadzovať... Mám dôležitejšie poslanie..." zvolala som. Stratila som tu už dosť času.

Lid docela zklamal její rychlý odchod, ale nic proti tomu nezmohli. Létat oni neuměli, ale věděli, že na hrdinský čin té ženy nezapomenou a budou tento příběh vyprávět dalším generacím.
Dash znova mířila k Aldore. Za dobu jejího letu se už nic divného nedělo. Žádné únosy, přepady ani změna počasí. No možná se trochu více ochladilo. Po nějaké době letu si však pod sebou něčeho všimla. Pohyb mezi stromy. Les v tom místě nebyl tak moc hustý a tudíž, mohla spatřit, kdo tam jde. Už ze vzduchu ho moc dobře poznala. Mokuto si to vykračoval velkými kroky a neměl ani tušení, že je někdo nad ním.

Dash...
Musela som ísť do mesta. Ponáhľala som sa. Dúfala som, že keď prídem do mesta nebude neskoro. V hlave som si predstavila tu spúšť mesta, ktorá mohla nastať. Obraz znova na tých divochov. Ako ma oslavovali, ako keby som bola ich božstvo. Akoby som bola boh. Pokrútila som hlavou. Ja nie som Boh, ak by som ich nechala, aby ma za neho považovali, bol by to hriech proti Bohu. Boh je len jeden... A nikto nie je viac... Les začínal byť čím ďalej redší a naraz som uvidela medzi stromami známu postavu. Pritlačila som si krídla k telu a ako sokol som sa pustila skrz les. Zastavila som tesne pred ním. ,,Si pomalý... kým si sa sem dostal, ja som vyriešila problém miestnemu obyvateľstvu..." podpichla som ho.

Mokuto

Dost se zlekl, když se před ním objevila Dash. Málem do ní vrazil, jelikož jen tak tak ubrzdil své nohy. Pozvedl pravé obočí. To se poví, když můžeš létat....Řekl po chvíly, když si uvědomil kdo to před ním stojí. Já jsem rád, že ještě vůbec zvládám...ani nevím jak daleko to ještě je... Zamumlal si pod nosem. Opravdu dost ho boleli nohy. V dálce byla slyšet hudba. Přicházela ze směru od Aldory. Nebyla to žádná smuteční hudba, spíše veselá či slavnostní. Slyšíš to taky? ....Optal se ji, aby se ubezpečil, že není blázen a tu hudbu opravdu slyší.

Dash...
Zasmiala som sa mu: ,,To je tvoj problém, že nevieš lietať, mal si sa to naučiť..." Bolo mi ho ľúto, že si nevie predstaviť o akú krásu prišiel, ale tiež si asi nezaslúži byť tak blízko boha. Nikto okrem nás. Spomenula som si na Nartiala a hlavne na to čo mi povedal. Pozrela som sa na zvitok na mojom boku. Už sa neviem dočkať. Naraz som počula hudbu... ,,Počujem... Znie to radostne... myslím si že nám niečo ušlo..." nadvihla som obočie.

Mokuto

Je to divné...Zadíval se směrem k městu. Snad to není další z těch iluzí...Vzpoměl si na jejich první výpravu na sever, kdy se ocitly v zničeném městě, které doopravdy zničené nebylo. Pojďme...Rozběhl se k městu. Nemělo by být daleko, možná pár minut cesty. Jak mě bolí nohy...V duchu zafňukal, ale přesto běžel dál. 

Když oba dva doběhli k městu a prošli branou, všude bylo živo. Hrála hudba, ulice byli plné lidí, někteří tancovali, další popíjeli anebo jedli. Všude po stranách ulic byli stánky s dobrotami, s pitím. Někteří se zde snažily prodát své ručně dělané věci. Například nádoby, mísy, příbor, láhve, oblečení s ručně vyšitými ozdobami, ozdoby do domů a stovky dalších věcí. 
Po výbuchu však nikde žádné stopy, ani žádní zranění. Všichni se radovali, zpívali, tancovali, některé zmohl alkohol tak spali atd atd. V tom hudba mírně utichla a změnila se na tajemnou. Všichni rychle pozhasínaly svíce aby zde byla větší tma. Lidé pozvedli hlavy k obloze. No konečně...toto trvalo...Ozývalo se ze všech stran. V tom oblohu zahalily záře doprovázené zvukem výbuchu. Lidé žasly nad tou krásou.

Dash...
V meste to vôbec nevyzeralo, že by naň niekto útočil. Bolo to tu živé, plné ľudí, smiechu zábavy, alkoholu, jedál, obchodov... A zrazu... Pozrela som sa na nebo, na tú scenériu, ktorá sa začala odohrávať na nebesiach. Nádherné farby... Obrazce zo svetla. Vari ľudia dokážu využívať tiež svetlo? A ako to robia, že je farebné, je to najkrajšia vec, ktorú som na tomto svete uvidela. Pokrčila som nosom. Odporný štipľavý zápach sa mi dostal do pľúc. To smrdí tak to svetlo? Všimla som si ako dym zapĺňa oblohu. To nemôže byť svetlo, to musí byť nejaký odporný ľudský vynález, ktorí sa má tváriť ako niečo krásne. Odtrhnúť oči som ale nedokázala od podivuhodných obrazcov nad nami.

Mokuto

Páni...Koukal na oblohu se stejným výrazem jako lidé kolem. Nikdy nic takového neviděl, netušil ani proč to vlastně na obloze je. Ale pochopil, že právě kvůli tomu se tady lidé sešli. Trvalo to velmi dlouho. Měl štěstí, že to bylo tak hlasité, že to přehlušilo jeho kručení v břiše. Byl zase hladový, a od stánků se sem linula vůně pečeného masa a dalších dobrot. 

Když Dash pozorovala nebe a ohňostroj, něco ji však od oblohy odtrhlo. Popadl ji zvláštní pocit. Byl to pocit nejistoty. Jakoby se nad městem pohybovalo něco dalšího. Neviditelného. Něco co není ani dobré, ale není to ani zlé. Když okolí zalila záře toho největšího výbuchu, někde dál před sebou spatřila postavu. Byla v černém hábitu, přes hlavu měl kapuci, která vytvářela na stín na jeho obličeji. Na zádech měl složené černé křídla a stál čelem k Dash. Záře zmizela a při dalším výbuchu a další záři už tam nikdo nestál.

Dash...

Zmrazilo mi celé telo. Nepríjemný pocit ma zahalil do svojho rúcha. Objavila sa predo mnou postava v čiernom, do tváre som nevidela... ale jeho temné krídla. Chcela som zistiť kto je to, chcela som na záhadnú postavu osloviť, ale hlas mi nevyšiel z hrdla. Naraz sa pominula. Nikto tu nebol, tak ako sa zjavila tak aj odišla. Začala som sa obzerať okolo seba. ,,Mokuto, videl si to čo ja?" ale ani som nečakala na jeho odpoveď a pustila som sa ulicou dopredu, dúfajúc že niekde tu možno bude. Ale bol to len prelud, v duchu som si opakovala, no zvedavosť, ktorú vo mne postava vyvolala ma celkom ovládla...

Mokuto si ani nevšiml, že Dash někam utekla. Přes ten rámus ani neslyšel její otázku. Hlavou mu teď stejně pobíhaly myšlenky na jídlo. Dash se prodírala mezi lidmi. Někteří pozorovali oblohu, další se mezi sebou pokřikovali. Další dál popíjeli. Do nosu ji vrazila pro ni velmi známá vůně. Ze stánku vedle ní podávaly horkou medovinu, která příjemně voněla. Mnohem lépe než v Dellarumii. Po postavě však ani vidu, ani slechu. Jediné, co spatřila, bylo několik lidí na koních a kolem nich strážní ve zbroji. Procházeli další ulicí, která se křižovala s tou ve které právě je. Po pár záblescích z nebe si mohla všimnout, že je to císař.

Dash...
Už tu nieje... Prelud možno nebol ani skutočný, ale keď bol... tak si ma sám nájde, tak ako si ma našiel teraz. Čo bol zač? Čo jeho čierne krídla lemujúce jeho telo?  Prebudila sa vo mne zvedavosť, nevšímala som si nikoho okolo mňa. Prebudila som božie svetlo, roztiahla svoje krídla a vzniesla som sa nad ľudí. Kútikom oko som si všimla snámu osobu, tú ktorá si tak veľmi o sebe myslí... Vyletela som na neďalekú budovu a sadla si na okraj jej strechy...