Aldorský les

Císař si Dash nevšiml, avšak spousta lidí v místě, odkud vyletěla ji pozorovalo. Sice věděli, že v městě jsou lidé odjinud, ale stále měli v očích strach. Nechápali, proč je cizincům povoleno porušovat zákony, přesně stanovené předchozími císaři. Toto chování zdaleka snižuje autoritu císaře.
Dash seděla na střeše. Chvíli se nic nedělo. I ohňostroj se zdál, že se blíží ke konci. Když znova velký výbuch osvětlil celé město, v ten moment si toho mohla všimnout. Nad celým městem stál stín postavy. Velké černé křídla objímali město z každé strany. Nebylo vidět žádné rysi, jen pouhý tmavý stín. Nikdo jiný to zřejmě neviděl.

Dash...
Bola som rada, že som mimo ľudí, že som bola mimo všetkých. V uliciach sa vírili ako mravci okolo kvapky medu. Stále mi prídu odporný. Aj keď sa snažím si spríjemniť moje vyhnanstvo, nechcem podľahnúť ľudskému učeniu, žitiu, im samotným. Sú len prázdne schránky, ktoré nemajú ciel života. A že vraj ja som tá ktorá je prázdna. Neviem aké má so mnou Boh prány, ale Nartial zrejme vede viac... Dal mi radu, aby som sa snažila tváriť, že podlieham citom. Ale nechápem na čo ... Zase ďalšie záblesky, a ten odporný smrad, tu na streche je ho ešte viac cítiť. Zo zamyslenia ma vytrhol tieň, objímajúci mesto. Postavila som sa rýchlo na nohy a rozprestrela krídla, pripravená vzlietnuť. Mravenisko podo mnou bolo slepé a hluché nič nevideli. ,,Vidím to snáď iba ja?"

Další záblesk a stín už nad městem nebyl. Možná to mělo být jen znamení, že město je v moci vyšších bytostí. Anebo si někdo z Dash dělal srandu? Ohňostroj skončil. Lidé hulákaly radostí a město se znova začalo rozsvěcovat a oslavy pokračovali. Hudba hrála hlasitěji a znova lidé začali pít, tancovat, zpívat, jíst a padat na zem. Nikde už zase nikoho neviděla. Žádné záhadné postavy, či stíny. Avšak vzdech se nesl divný zvuk. Přes hudbu ho nešlo moc dobře slyšet, pouze útržky v době kdy hudba byla nejtišší. Chvíli soustředění stačilo ktomu, aby aspoň šlo rozeznat co je to za zvuky. Byl to šeptavý hlas. Slovům rozumět nešlo, ale určitě to byl něčí hlas.

Dash...
Šepot, rozpínajúci za džavotom. Rozpustila som si vlasy. Znova som im dala voľnosť. Našuchorila som ich rukou. Zlaté kučeravé vlasy mi opäť lemovali tvár. Aj keď záblesky na oblohe už zmizli, naďalej mi do nosa udieral odporný zápach. Nemá zmysel na nič čakať, nemá zmysel hľadať, niečo čo sa nechce ukázať... Mávla som krídlami a odletela som zo strechy. Nevrátila som sa ale znova do ulíc. Preletela som k miestu ďalej od hluku mesta. Bližšie k lesu. Na tomto mieste som bola sama. Dobre som sa pozrela, či nikoho nieje okolo. Vyzliekla som si svoje šaty i som sa vyzula. Šatstvo som si položila na vytŕčajúci kameň z trávy. Ja som potom kúsok ďalej kľakla do trávi a tvár som upriamila k nebu. Začala som hovoriť rečou môjho sveta.
,,Ty samotný, ktorého nosím v srdci, oddávam sa tebe..." zlatá žiara začala vystupovať z mojich očí. postupne sa svetlo začala akoby rozpínať okolo celého môjho tela až ma zahalilo. Cítila som vo svojom vnútri veľký pocit šťastia a lásky, ktorú môže dať len Boh. Naraz sa moje oči zavreli, telo ochablo a ja som spadla do trávy. 
Okolo mňa bolo číre svetlo... nič nebolo a zároveň bolo všetko.

Mokuto

Je to už nějaký čas co si všiml, že ho tu Dash nechala. Nebyl na ni naštvaný, prostě si řekl, že asi měla něco vlastního na práci. Procházel ulicemi, pokukoval po stánkách. Semtam mu někdo dal kus masa či pití, jen tak zadarmo. Viděl na nich, že ví kdo on je a jsou spokojeni s jeho prací pro zemi. Trošku omámený alkoholem, i přesto že si řekl, že už nikdy nebude pít, se posadil na lavičku. Koukal na noční oblohu. Lidí kolem stále ubývalo a i pár stánků už zavřelo. Cítil se dobře, že je zpět v Aldore. Cítil se zde v bezpečí a to i přesto, že nebezpečí číhá na každém rohu. Zavřel unavené oči a začal si v hlavě vyobrazovat vzpomínky. Divné bylo, že se mu jako první začala v myšlenkách objevovat Dash. No spíše obraz nahé Dash, která sa koupe ve vodě, která se před ním převlíká a která je sním ve vani. Opravdu je to, na co jsem chtěl myslet?...Hmm...to určitě ten alkohol...ikdyž...Pokračoval dál v myšlenkách. Na tváři se mu objevil úsměv. Je to pěknéé...  V tom ho něco z myšlenek vytrhnulo a otevřel oči. Město bylo v plamenech. Cítil to ohromné teplo na své kůži. Jak je to možné?...Z plamenů vystoupil stín postavy. Šel pomalu k němu a šeptal něco. Slovům nerozuměl... Cukl sebou a znova se probudil. Rozhlédl se kolem sebe a vše bylo v pořádku. Hmm...divné...

Dash...

Vzývala som Boha vo svetle, ale jeho odpovede som sa nedočkala. Moje slová zanikali v priestore- nepriestore, všade aj nikde.
Pred očami sa mi objavilo malé semiačko, ktoré mi spadlo k nohám. Skôr ako som žmurkla, zo semiačka vyrástla lúka posiata nádhernými kvetmi a uprostred nej? Sedelo medzi poskakujúcimi zajačikmi malé zlatovlasé dievčatko. Zdvihlo svoje modré oči a upriamene na mňa hľadela. Tie modré oči sú tie najkrajšie aké som kedy videla. Nemohla som od nich odtrhnúť môj zrak, bola taká krásna, predurčená k veľkým veciam. Rukou na mňa mávla. Volala ma k sebe. Bola som pri nej. Sedela som vedľa nej. Držala v ruke malé zrkadielko. Videli sme sa tam obe. ,,Sme najkrajšie." povedala a usmiala sa. Naraz mi jeden zo zajacov skočil do lona. Pohladila som ho.
Dievčatko sa mi dotkla vlasov: ,,Ty si krásna, ale to je na tebe asi to jediné."
,,Ako to myslíš?"
,,Máš rovnako krásne srdce?"
,,Moje srdce je čisté..."
,,Tvoje srdce je prázdne..."
,,Nerozumieš slovám ktoré hovoríš!" zvýšila som na dievča hlas. Zajac uskočil preč.
,,Rozumiem všetkému viac ako si myslíš..."
,,Kto si?"
Dievča dlhú chvíľu mlčalo, akoby hľadalo vhodnú odpoveď. Lúka sa začala vytrácať a ja som cítila chlad vlhkej trávi na ktorej som ležala. Vracala som sa do svojho tela.
,,Som len tvoj sen..."

Zobudila som sa. Bola mi zima, bola stále tma. Rýchlo som sa obliekla do svojich šiat. Prečo mi Boh ukazuje to dievča. Čo je zač, a prečo i hovorí také veci. Moje srdce je prázdne? Nechcem pochybovať. Otočila som sa k mestu, je čas sa znova vrátiť, je čas si vybrať cestu. Asi už tomu rozumiem.

Mokuto

Vstal a protáhl se. Asi se mi to jen zdálo...měl bych si odpočinout... Koukl směrem k hradbám města. Kdepak je asi Dash? Copak dělá?  Pak se mu na tváři objevil menší úsměv. Nemusím se o ni bát...ona se o sebe umí postarat...Otočil se a zamířil více do centra města. 
Nakonec ho ale něco vyrušilo a zastavil se. Podíval se do leva, do temné, úzké uličky. Měl velice špatný pocit. Instinktivně ustoupil pár kroků dozadu. Podíval se kolem sebe, ale nikde nikdo nebyl. Většina města už bylo ve spánku. Nasucho polkl. Velice dlouho neměl takový pocit. Něco tak zlého musel cítit už dříve, proč to cítí až teď. Že by, se to sem dostalo až teď ? A co to tam vlastně dělá? Meč u pasu zavibroval. Pomalým krokem se přiblížil k uličce. Když byl na okraji, v ten moment se z uličky vynořil ohromně silný vítr, který ho odsunul dál od uličky. Byl neskutečně silný, vůbec se nemohl pohnout kupředu. Měl co dělat, aby ho to neodfouklo dozadu. Sakra...co je to zač? Potom to spatřil. Ohnivá koule úplně vzadu v uličce. Uprostřed něj černý stín ve tvaru člověka. Bylo to daleko, ale cítil to teplo. Okolní domy zmizeli a znova se ocitl v temnotě. Oheň se mnohonásobně zvětšil a vítr zmizel. Podíval se pod sebe, ale žádnou zem tam neviděl. Pak zaslechl hlas. Vidím tě... Zašeptalo to. Cítil na těle neskutečný tlak. K..Kd...o .....j..si? Zeptal se ho, ale mluvilo se mu dost těžce. Natáhl před sebe ruku, ale ta se začala měnit prach, který mizel ve vánu větru. Co TO?!  Jeho tělo se začalo rozpadávat. Co se to děje? NE! To NEEE!  Jeho tělo se rozpadlo v prach. Jeho mysl zalila temnota....Pak ucítil možnost se znovu nadechnout...

Dash...
Mala som bosé nohy. Čižmičky som si držala v ruke, v druhej som zvierala zvitok. Mala som namierené do mesta, ale nedokázala som sa tam vrátiť. Hlavu som mala v oblohe. Mala som ju slobodnu teraz po rozhovore so snom. Mala som chuť roztiahnuť krídla a odletieť preč. Čo najďalej od ľudí a objavovať svet v ktorom som sa ocitla. Ale... ale ten pocit, že by som opustila ľudí bol zvláštny. Nebol to strach, ale niečo zvláštne. Pozrela som sa k nebu na hviezdy. Usmievala som sa. Môj úsmev patril jemu. V očiach sa mi objavilo zlaté svetlo. Už som to nevydržala... hodila som čižmy. Roztiahla som zvitok. Nikto iný by ho nedokázal prečítať iba Seraf. Iba vďaka Božieho svetla som dokázala prečítať slová, ktoré boli napísané na zvitku. Zostala som celkom prekvapená, nad obsahom zvitku. Znova som ho zrolovala. Zobrala si čižmy a rozbehla sa k mestu... ,,Budem potrebovať niečo blišťavé..."

Mokuto

Nadechl se. Otevřel oči a ocitl se úplně jinde než byl. Ležel v krásně zelené trávě, na obloze svítilo slunce. Kde to jsem? Pomalu se postavil a rozhlédl se. Nevypadalo to tu jako v Aldore. Toto místo mu něco připomínalo. To nemůže být... Rozběhl se k blízkému kopci. Vyběhl na něj a zastavil se. Jak je to...možné? Před ním stál obrovská komplex budov v hnědé barvě. Jsem zase tady...ale vždyť vše bylo zničené... Stál znovu ve svém světě. Ale věděl, že to není skutečné, protože na vlastní oči viděl jak byl zničen. Proč jsem tady? Pak spatřil, jak se v budově otevírají dveře. Pomalu se vydal k budově. Chce mi snad něco ukázat?... Vstoupil do budovy. Velmi dobře znal chodby a místnosti. Žil zde už od mala. Věděl, kde se co nachází. Prošel několika chodbami a pak se zastavil před velkými dvojitými dveřmi. Zatáhl za kliku, ale neotevřeli se. Zamknuté? Hmm...Otočil se jim zády. Zvláštní... Zavřel oči a zaposlouchal se. Chápu...Zaslyšel známý zvuk. Každá věc v tomto komplexu vydávala specifický zvuk. Co mi chce ukázat... Rozběhl se tedy k tomu místu.

Dash...
Rýchlim krokom sme prišli až k lesu. Okolie som si nevšímala, ulice, ľudí a tak... Tešila som sa na boj. ,,Hm.. napríklad, ja neviem, nemáš pre mňa nič cenné čo by si mi mohol dať. A čo sa tíka mňa, ty vieš o niečom čo by som ti mohla dať? Lebo mňa nič nenapadá." zasmiala som sa a vlasy som si vypla do dvoch copíkov, aby som mala väčšie pohodlie pri boji.

Mokuto

Hmm...no... Její nabídka možnosti volby ho celkem nadchla a hned věděl, co by si vybral. Sice ho trochu sklamalo, že ji nemůže nic nabídnout, že je bezcenný. No, ja bych věděl, ale ne...to by nebylo správné...prostě...tak pojď... Postavil se do bojového postoje. Svůj meč měl stále přivázaný k tělu. Ani já tě nebudu šetřit...sama si chtěla boj...tak tě budu brát jako svého nepřítele. Usmál se na ni a vyplázl jazyk.

Dash...
Nečakala som na Mokutov prvý výpad. Rozhodla som sa, že zaútočím ako prvá. Svetlo sa začalo okolo mňa formovať. Cítila som sa byť silná. ,,Je so mnou..." šepla som. Odrazila som sa a vyletela som do slnka. Ak sa na mňa Mokuto sbažil pozerať, tak sa pozeral priamo do slnka. Rýchlo som vyriekla modlitbu a v ruke som držala božiu. Mávla som krídla a rýchlo som zamierila na Mokuta...

Mokuto

Díval se blížící se Dash. Hmm... Záře ho sice oslnila, ale nemělo to vliv na jeho speciální bílé oko. Pomalu si už na tu bolest, které prožíval při používání této schopnosti. Usmál se na ni. Okolí zaplnil obrovský tlak, který rozdrtil zem kolem něj. Ta začala praskat a bortit se všude možně, což mohlo způsobit, že zastavil její postup k něj.

Dash...
Má v sebe obrovskú silu, ale tá vie len ničiť. Prešlo mi v mysli, keď sa zem znetvorila. Kusy jej zničeného tela sa rozleteli a mnoho kusov sa rútili oproti mne. Nič však čoho by som nevedela využiť. Ako sokol v húštine, tak i ja som sa poľahky uhýbala okolitým nástrahám. Kosu som si chytila do ľavej ruky a pri úhybe pred masívnym kameňom som ho zachytila ostrím. Urobila som krásnu otočku, aby som zmenila jeho dráhu letu. Roztiahla som krídla ja som zastavila, ale balvan som vymrštilo pred seba priamo na Mokuta. V tieni kamenného nebezpečenstva som sa ďalej približovala na Mokuta.

Mokuto

To bylo dobré... zamumlal pod nosem a úskokem do prava se vyhl letícímu kameni. To zapříčinilo konec toho ohromného tlaku a zem se přestala otřásat a ničit. Podíval se směrem k Dash, ale ta už byla velmi blízko něj. Neviděl jsem ji kvůli tomu kamenu...chytrá holka... Hned udělal několik úskoků směrem dozadu, aby od ní zvětšil vzdálenost. Svou levou nohu dal více před sebe a tou pravou trošku za sebe a pořádně se zapřel o zem. Levou ruku měl v úrovni hrudě a pravou nataženou před sebe v úrovni ramen. Budu se chvíli jen bránit...aspoň zjistím co dokáže... Pomyslel si a zůstal dál stát v obranném postoji.

Dash...
Vyhol sa, predpokladala som to. Veď až tak zlý predsa nemôže byť. Pri jeho odskoku som zmenila smer letu a vyšvihla som sa znova k nebesám. Vyletela som vysoko nad stromy. Tvárová som sa obrátila k modrej oblote. Kosa sa rozplynula. Prestala som sa udržiavať vo vzduchu a nechala som sa unášať voľným pádom, mieria priamo na Mokuta. Telo som mala ukryté v kukly mojich krídel. Začala som sa krútiť okolo svojej osi a rozrážala som vzduch navôkol mňa. Mierila som to na neho, celé telo sa stalo mojou zbraňou.

Mokuto

Podíval se vzhůru a sledoval Dash. Koukal na ni svým bílím okem, které začínalo více a více bolet. Pomalu se obrátila k němu a nabírala rychlost. Více se zapřel nohama o zem a ruce namířil na Dash. Po tváři mu z oka stekla krvavá slza. Dash už byla u něj. Ruce dal více k sobě a Dash do nich narazila. Ruce se snažil stále mít napnuté, no náraz způsobil, že zem pod jeho nohy praskla a do vzduchu se vznesl oblak prachu. Bylo to velmi rychlé a nevšiml si, že tím jak se ona otáčela kolem své osy tak mu levá ruka sklouzla, neudržel ji a praštila ho do čela. Celkem to byl tvrdý náraz. Pravačkou, kterou měl stále položenou na ni, na ni zatlačil a odhodil ji od sebe.

Dash...
Náraz bol silný, ale krídla má chránili. Nesklamaly ma. Keď ma Nikto odhodil, rýchlo som zamávala krídlami a odletela som o niečo ďalej. Pozrela som sa na popraskanú zem. ,,Nebojuješ! Keby ti išlo o život, by si umrel! Uráža má tvoj postoj k nášmu súboju." Zakričala som na neho. Prečo sa len bráni a nezaútočí ešte. Chce zistiť čo viem? Ja mu dám... Znova sa mi v ruke objavila kosa, ktorú som rozkrútila nad hlavou a zaútočila som priamo.

Mokuto

Jen se usmál. Opravdu si to myslíš? To mě docela zklamalo.... Sklonil hlavu a pak když ji znova zvedl a podíval se na ni tak měl už jiný výraz ve tváři. Už nebyl tak milý a přátelský. Odrazil se od země a jedním velkým skokem se velkou rychlostí blížil k Dash. Tlak v okolí se zase zvětšil. Když ona zaútočila svou kosou, dopadl jednou nohou na zem, přičemž stále po zemi jakoby klouzal. Pravou ruku sevřel v pěst a udeřil sní přímo proti její kose.

Dash...
Kosa tupou stranou narazila na Mokutovú päsť. Nemienila som sa s ním sa pretláčať. Odrazila som sa od jeho ruky a znova som od neho odletela ďalej. Kosu som nechala rozpadnúť v zlatý prach. ,,Výborne..." usmiala som sa. Mávla som krídlami a znova som na neho zaútočila celým svojím telom, obalená v kokonu krídel. Svetlo žiarilo a oslepovalo...

Mokuto

Na nic nečekal a když Dash znova od něj odletěla, ihned se za ní vydal. Musím si pospíšit... Jeho rychlost se začala zvyšovat. Bohužel, i bolest která byla způsobena jeho oční technikou se stále zvětšovala. Bylo to jako kdyby ho do hlavy někdo bodal nožem. Na zem dopadla kapka krve a v momentě kdy se Dash otočila znovu k němu a švihla svými křídly a zabalila se do nich tak už byl u ní. Jeho pěst a ona se střetli. Jemu dávalo velkou výhodu to, že byl v mnohem větší rychlosti. Síla jeho úderu způsobila velkou tlakovou vlnu, která se rozletěla do všech směrů.

Dash...
Tlaková vlna ma odhodila po náraze o Mokutovu päsť. Narazila som o neďaleký strom. Bol to silný náraz, lebo strom praskol a pomaly sa jeho vrchná časť rútila k zemi priamo na mňa. Zakryla ma koruna zničeného stromu. Buď mi nablízku... Krídla ma ochraňovali, no aj tak ma bolelo telo po náraze. Pomôž mi pri boji, som tvoj výtvor, patrím tebe... Odriekala som v mysli modlitbu. Naraz som cítila ako ma napĺňalo teplo z prúdiaceho božieho svetla. Pri lepšom pohlade, bolo vidieť ako mi pod bielou pokožkou prúdi zlatý tok energie. Vyšvihla som sa z konárov. Bola som znova o niečo rýchlejšia. Začala som krúžiť okolo Mokuta, čakala som v hodný okamžik. Priletela som k nemu od zadu a chcela som ho zdrapnúť za jeho oblečenie. ( A ak sa mi to podarilo, dokázala som ho zdvihnúť a vyletieť nad stromy. Potom som sa obrátila s ním k zeme a zamierila si to priamo dolu. Tesne pred zemou som sa ukryla do krídel...)

Mokuto

Stál na místě a nehýbal se. Sledoval padnutý strom a moc dobře věděl, že ji to jen tak nezastaví. Vyletěla vzhůru. Pěkné... Začala kolem něj kroužit a její rychlost byla velmi velká. Jen tak tak ji stíhám sledovat... Musel i otáčet hlavou sem a tam aby ji stihal sledovat. V tom se Dash přiblížila k němu. Čekal, že dřív nebo později se něco takového stane. Už se chtěl otočit na ní, ale přesně v ten moment zacítil ohromnou bolest v hlavě a to zapříčinilo, že se útok Dash podařil. Už to oko nemůžu použít... Pomyslel si. Dash sním silně udeřila o zem. Jeho tělo se odkutálelo dalších několik metrů. 
Heh...to bylo celkem bolestivé... Řekl s menším zasmáním, když se znova postavil na nohy. Koukal na ni a dal si pravou ruku před tvář. Okolí se zaplnilo zlou aurou. Trochu to posuneme dál...Kolem dlaně se začala objevovat černá energie. Ruku si dal před čelo a pak přejel po obličeji směrem k bradě a celá tvář se zakryla tou energií. Když zmizela na jeho obličeji byla pro Dash velmi známá maska. Avšak teď byla úplně jiná. Byla celá bílá a od každého oka směrem dolů byl červený pásek. Oči už nezářily červenou barvou ale pouze bělmo zčernalo a duhovka byla oranžová. Zdá se mi to, nebo je nějaká moc těžká? Pomyslel si. Maska byl celkem podobná té jakou měl když se tehdy přeměnil do té formy. Posunul svou nohu dopředu a byl připraven vyrazit. Vtom však okolní tlak zmizel a maska praskla. Co...?

Dash...
Po dopade som okamžite odletela preč, skôr ako sa Mokuto pozviechal. ,,Iba slabí cítia bolesť." odpovedala som mu chladným tónom hlasu. Aj mňa bolelo telo, ale ignorovala som to. Vždy ma učili, aby som bojovala do posledného vyčerpania. Je to aj z toho dôvodu, lebo Serafi čím viac sa vysilovali, čím viac ničili svoje telo, tým viac sa približovali k Bohu. Cítila som pálenie na mojom krku a pohyb. Zas ten pohyb. Akoby sa tetovanie pohlo, ale to nie je možné. Pozorovala som Mokuta. Premieňal sa. Jeho maska, znova sa v ňom prebúdzal ten netvor. To čoho som sa bála poprvýkrát. Teraz však to bolo niečo iné. Ten tlak. Zvyšoval sa... Ale zrazu to zmizlo, maska praskla.

Mokuto

Proč zmizela? Co to bylo za divný pocit?  V tom zaslechl v hlavě nějaký hlas. Nerozuměl slovům, ale tak nějak to pochopil. Něco se muselo stát...zase je vůči mě silnější... Koukl na Dash a usmál se. Malá změna plánu... Ruku položil na meč. Černé obvazy, které byli kolem meče omotány se hned rozmotaly. Pevně svůj meč uchopil a jeho ostří se zablesklo. Postavil se do bojového postoje. Pak svůj meč protočil v ruce a rozběhl se proti Dash aby zaútočil na ni se svým ostrým mečem.