Aldorský les

Za chvilku se objevila Dash. Je v pořádku...super... Hned na ně začala vykřikovat. Nechápal co se děje, no za chvilku došel další muž. Hned se dozvěděli, že Viat Nuo...místo, kde žil Nartial s Vitoriem, místo kde strávily hodně času bylo zničené. Nartial je mrtev?...Jak se to stalo? Kdo to udělal?! Zavrčel na ně, no na Elizabeth byla vyřčena jiná věta, nebo spíše otázka. Zatvářila se celkem překvapeně, trochu se i začervenala. No...já...to asi ne...to by nešlo...vždyť vás nepoznám...Tenkým hláskem odpověděla Heranovi. Své jméno jim zatím neprozrazoval. Mokuto se zamračil. Co jste zač? Odpovězte mi na otázku...proč je Viat Nuo zničené?!… Dash řekla, že čekala Nartialovu smrt. Zrovna jsem si na něho zvykl...docela mi přirost k srdci..a je mrtev? Je to tím, že nemá schopnosti? Co se sakra stalo?! Vystoupil lehce dopředu, aby stál hned vedle Dash. Tato společnost se mu moc nelíbila, zvlášť když měli nějaký úkol a zrovna muselo přijít zdržení a to to šlo celkem rychle. Pomaličku mu začalo připadat, že musí mít nějakou smůlu, jelikož si před chvilkou myslel, jak cesta utíká bez problémů a najednou tito tři divní "lidé"

Dash...
Herano sa pousmial: ,,Och, prekrásna žena... neodmietli ste, tak sa lepšie spoznáme a potom sa môžme spolu zabaviť, ale dopredu vás upozorňujem, že žiadne záväzky, som totiž muž, ktorý má rád slobodu." Luna sa zamračila: ,,Herano, prosím prestaň." Pristúpil k nej a milo sa na ňu usmial: ,,Luna... žiarliš?" otočil sa na veľkého vlka: ,,A ty čo chlpáč, čo keby si sa tiež ukázal v celej svojej kráse. Dovolím ti sa pohrať s hentou krpatou, ale pozor je divoká. presne ako ty." a cmukol na neho. Vlk zatriasol hlavou. Ale premenil sa. Jeho tvár ale nestratila nepríjemný výraz. ,,Prestaňte!" vyštekla Luna. Herano ale neprestával zapárať: ,,Sa netvár, že sa ti to nepáčilo." Ako to dopovedal Yuuto sa po ňom rozbehol, ale medzi nich skočila žena: ,,Pokoj..." Ako to povedala Yuuto sa upokojil a znova sa vzdialil. ,,Ospravedlňujem sa za nich, pred niekoľkými dňami sme sa dostali do tohto sveta portálom. Sme z rasy vlkolakov. Prenasledovali sme jednu veľmi silnú bytosť, prastarý, ktorá sa ukryla v tomto svete. V krátkosti. Stretli sme vášho priateľa Vitoria, a poslal nás aby sme sa k vám pripojili, vraj tiež bojujete proti tým bytostiam a teda sme mali odovzdať aj tento odkaz. A zomrel..." 
,,Ďalej nepokračuj, Viem prečo zomrel. Stratil svoje schopnosti a keďže Viat Nuo bola vytvorená hlavne vďaka tejto moci tak sa rozpadla." povedala som otočená na Mokuta. ,,Áno presne..." dala mi Luna za pravdu. ,,Ale asi ste ho moc nepoznali, že ani slzu si nevyronila. Ukáž svoju tvár aj ty... Už aj Yuuto sa odhalil, tak sa ukáž, keď o sebe tvrdíš že si tá najkrajšia." zasmial sa Herano. ,,Týmto šperkom si zakrývam moje jazvy." so sklonenou hlavou a smutným hlasom som odpovedala. ,,Och jazvy... Jazvy mám rád. Je to veľmi vzrušujúce vidieť aj na žene, že niečo prežila..." usmial sa Herano a jazykom si prešiel pery. ,,Drž hubu ty idiot a chod si radšej ..." okríkol ho Yuuto ale radšej nedopovedal vetu.

Mokuto pozoroval kecy toho Herana. Jen bez řečí nadvihl pravé obočí a zakroutil hlavou. Jste divní...Po chvilce promluvil a koukal na ně jako mu mozek nebral vůbec žádné informace. Pak se zarazil. Náš přítel Vitorio? On je člověk, který nemůže mít přátele. Vždyť je to kus....nevím jak to slušně napsat. Podíval se na toho Herana. Stejný jako on... Zašeptal pro sebe a znova zavrtěl hlavou. Nechaj Dash na pokoji...prosím... Zavrčel ale nezvyšoval moc hlas. Nelíbily se mu jeho narážky na Elizabeth a zvláštně na Dash. To je snad vesmír posetý takovými úchyly? Sice si pak vzpoměl na to co si o Dash a Elizabeth představoval ale přeci to bylo úplně něco jiného. Pak se Dash chopila slova a začala vést rozhovor s tím úchylem. Ta žena...Luna...byla jedina co mu přišla inteligentna. Je fajn potkat dalších ...tvorů...co jsou proti Prastarým...ale moc velký dojem jste na mě neudělali...tedy..hlavně on...Ukázal prstem na Herana. Připomínáš mi člověka kterého moc nemusím...

Dash...
Herano sa usmial na Mokuta: ,,Och chápem, chceš si ich nechať pre seba. Ale máš dve, jednu požičaj prosím." Luna zavrela oči a zhlboka sa nadýchla: ,,Dobre Herano, prosím, skonči, a prestaň myslieť na tie veci, už na to nemám silu to ignorovať. A áno, chápem. Moc príjemne sme sa nepredstavili. Ale..."
,,Ale aby som to doplnil, Dashtar sama povie aká je naša moc." Ako som počula svoje meno naklonila som sa k Mokutovi: ,,Ignoroval moju moc. Kosa zo svetla sa ho ani nedotkla..." ,,Áno presne tak, sme odolný voči mágii. Tam je naša moc." Bolo počuť plesknutie dlane o čelo. ,,Jasne Herano, a ešte im povedz svoju skrytú silu, ukrytú vo vajci, ktoré je v kačici... A keď zjedia tvoje vajce..." Luna už si držala tvár v dlani: ,,Prosím... chodte radsej uloviť nejaké zajace, nech sa najeme a nech ponúkneme aj ich..." ako to povedala muži sa zmenila a vlkov a zmizli.  ,,Tak ešte raz sa ospravedlňujem za nich. Proti prastarím bojujeme už asi 5 rokov, a zažili sme toho až príliš veľa. Život je príliš krátky na to aby sme boli stále vážny."

Další...další co řekl tuhle větu...Znova zakroutil očima. Proč? Proč to všichni říkají...jo fajn...je to jediný přítel...jediná osoba kterou mám...ale....nechápu je...Vůbec mu neodpovídal, spíše tam jen tak stál. Elizabeth byla na tom podobně, jen tam tak stála a moc nechápala o čem se to baví. Neznala Nartiala ani Vitoria, takže byla trošku mimo děj. Dash mu prozradila jejich schopnost, no nakonec to hned řekl i ten Herano. Takže na vás platí jen fyzická síla...fajn...dobré vědět. Usmál se. Konečně nějaká dobrá věc, co z něj vypadla. Jsou tak hloupí...tito opravdu bojují proti prastarým? A jsou ještě naživu? Ježiši...musí mít buď hodně štěstí...anebo jejich protivníci byli hloupější než oni...Říkal si v hlavě. Fajn...já jsem Mokuto… Představil se jim a nakonec i Elizabeth řekla své jméno. Potom se otočil na Dash. Nic zatím neříkal, chtěl počkat až budou sami, aby ji mohl říci, že s touhle trojkou přeci nemohou jít k elfům...však by je hned vyhnali. Jídlo by se ale opravdu hodilo...Dodal, když dva vlci odběhli.

Dash...
Keď dvaja vlkolaci odyšli pristúpila k nám Luna. ,,Cítim z vás,že pochybujete v našu moc. Ale nevadí. Je to tak lepšie. Moment prekvapenia." Šibalsky sa usmiala kútikom úst. ,,Dúfam že neočakávate, že sa k nám pridáte." Chladné som dodala. Luna sa zhlboka nadýchla a zavŕšila ramená: ,,No pravdu povediac som v to dúfala. Neviem čo je toto za svet, aké sú tu pravidlá, na čo si máme dávať pozor a na čo nie. Aj keď je podobný tomu nášmu, vonia úplne ináč. Podarilo sa nám vyhnať prastarého. Dlhé storočia okupoval náš svet. Vládol pod zásterkou dobrá. Každým dňom ako bol silnejší svet umieral. My traja sme boli samy proti nemu. Dokázal ovládnuť mysle našich klanov aby proti nám bojovali, no mi sme sa nevzdali. Neviem či si viete predstaviť naozajstnú vojnu. Kde muži a ženy bojujú proti sebe a ani nevedia prečo. Najhoršie na Tom všetkom boli oddiele detí. Ani nevedeli čo sa deje, ich telo im nepatrilo a slepo útočili. Bolo to hrozné. A najhoršie na Tom je, že prastaré ho sme mali na dosah. Mohli sme ho zabiť, ale ten portál. Všetko sa to pokazilo. A tak keď sme stretli Victoria a povedal nám o vás, dostali sme nádej, že konečne dokážeme tú vojnu ukončí raz a navždy. A áno možno za zdá že sme iný. Divný. No myslela som si, že vy to pochopíte... Vo vojne nikdy nemôžte odhaliť svoju pravú tvár. Potom strácate moment prekvapenia. Pretvárka, nám pomohla dosiahnuť výťaztvo, teda skoro." Luna dohovorila. Jej fialové oči boli naraz tak veľmi chladné. Usmiala sa a ukázala na mňa: ,,Jediný kto z vašej skupiny kto pretvárky pochopil je ona." Kukla som sa keď ukázala na mňa. Čo je zač tá žena, a ako to myslela. V tom prišli aj Herano z Yuuto. V ruke držali niekoľko zajacov, už očistených. Len ich položiť nad oheň. ,,Tak teda nájeme sa a pôjdeme." Bezstarostné prehovoril Herano. ,,Tak presne." Luna sa potom pozrela priamo do očí Mokuta: ,,Vojny nevyhrávajú jedinci, ale aliancie." Posadila sa k ohňu a Herano pripravil provizórny gril na opečenie zajacov. Ja som drgľa do Mokuta : ,,Mám taký pocit že má pravdu. Čo na to hovoríš. Všimla som si Yuutq, ktorý stál ďalej od nás ako má pozoroval.

Mokuto


Poslouchal příběh, který jim Luna vyprávěla. Na chvilku se zamyslel. I nám, Prastarý, udělali velké problémy. Já přišel o všechny, o rasu, o rodinu i o svět. Zůstal jsem sám. Zadíval se do ohně. Možná naše střetnutí nebylo v dobrém...ale možná...Na chvíli utichl a podíval se na Dash. Možná by bylo dobré...možná to tak má být...aby jste se přidaly k nám. Je nás málo, ale vím že v dalších světech jsou další takový jako jsme my a vy...ti co chtějí ukončit vládu Prastarých...ukončit dobu zla. Lehce přikývl Dash. Myslím, že takový spojenci by se nám hodily, zvlášť pokud jsou imunní na sílu magie apod. V tom se do řeči pustila Elizabeth. Pokud k tomu mohu něco říci, ještě nedávno jsme vytvořily nový řád, který má za úkol oslabit a následně zničit moc Prastarých. Jak řekl Mokuto..je nás málo a proto považuji za dobré, abychom vás k nám přijaly. Zvýšila by se tak naše moc. A to my potřebujeme. Sami to totiž nezvládneme... Elizabeth se pak posadila na zem a natáhla ruce k ohni. Potichu zapískla a čelo se ji orosilo potem. Potom kolem ohniště se začalo vytvářet něco co připomínalo gril. nebo spíše jen rošt. Nebylo to ze dřeva, a nebylo to ani z kovu...zvláštní materiál, který byl odolný vůči ohni. Když to dokončila trochu se zamotala a hned se chytila za hlavu. Omlouvám se, musím si odpočinout...A lehla si do trávy a lehce oddechovala. Mokuto koukal na to co vytvořila. Co je to? Jaká je její moc? Co vše dokáže vytvořit? Následně se na rošt položilo maso a přiložil do ohně další menší kus dřeva. Oslavit nové spojenectví při jídle...skvělé... Usmál se a koukl na Dash, a potom zpět k vlkům. Ale nechci už slyšet jméno...Vitorio! Zamračil se.

Dash...
Tiež som sa posadila k ohňu a bez vírazu som sa pozerala do ohňa. Mala som nepríjemný pocit že ma stále pozoruje. Bolo mi to nepríjemné. Luna sa tiež usadila k ohňu a doširoka sa usmiala: ,,Som rada, že sme teda naše spojenectvo vyriešili. Privoňala k opekajúcim zajacom: ,,Och nádherne to vonia už sa neviem dočkať. Z pravej strany si k nej sadol Herano: ,,Och ani mi nehovor tiež už umieram od hladu, skoro ani nevidím." a žmurkol na mňa. ,,To čo malo znamenať?" spýtala som sa ho podráždene. Len sa zasmial a tváril sa že sa nič nestalo. Yuuto sa posadil o niečo ďalej od nás, akoby nám nedôveroval a skákal pohľadom po všetkých. ,,Vitoria si asi moc nemusel čo kamarát? Prečo? Máš averziu voči starým ľuďom? Radšej sa obklopuješ mladšími a hlavne opačným pohlavím však." rozhovoril sa Herano na Mokuta so širokým úsmevom. Luna do neho drgla lakťom. ,,Au čo robíš!" zamračil sa na ňu. ,,Povedala som ti niečo, prestaň. Nezapáraj." Herano si oprel hlavu o jej rameno: ,,No dobre, veď vieš že som len tvoj...Au!" hneď ako dokončil vetu Luna mu hneď dala frčku do čela. Prešla si dlaňou po tvary a otočila sa na nás: ,,Naša rasa má ešte jednu schopnosť. Akonáhle sa vytvorí svorka, ako napríklad tá naša, naše mysle sa prepletú. Takže si vieme navzájom čítať myšlienky. Vieme o všetkom na čo myslí ten druhý. No pri ňom sú tie myšlienky veľmi veľmi nevhodné. Ale tak je to náš druh komunikácie. Ale aj tak, je to veľmi otravné..." Pri jej slovách som spozornela.  Ich myseľ sa preplietla? to je ako u mňa, nás... ,,Akú veľkú svorku môžte mať?" zaujímala som sa. ,,Fúu... Veľkú, aj niekoľko tisícovú.." Zbudila vo mne záujem: ,,A to sa všetci počujete?" Luna sa usmiala: ,,Áno, ale ak sa chceš pýtať či sa z toho nezbláznime, tak sa nestrachuj. Po istom čase to ani nevnímame. Ignorujeme to. Lebo nikomu sa stále neche odpočúvať jeden druhého je to zbytočné. Ale keď bojujeme, dokážeme si jeden druhému kryť chrbát, sme neporaziteľný." Herano si uchmatol jedného zajaca a začal ho hltať aj keď bol ešte horúci. Luna keď sa na neho pozrela rozosmiala sa. Chvíľu som ich sledovala ako sa jeden na druhom zabávajú. Herano dokonca chcel nanútiť jeden horúci kus aj Lune, ktorá ho ešte nechcela. Na malý moment mi naozaj začali pripadať ako hrajúce psy. ,,Mokuto... Keď sa na nich pozerám, naozaj mi prídu ako z iného sveta. A hlavne ten Yuuto. je zvláštny. Taký veľký chlad z neho srší." šepla som Mokutovi kým sa tí dvaja hrali. Naraz Yuuto na mňa upriamene pozrel.

Mokuto


Zamračil se při Heranových slovách. Laskavě tě prosím...nech toho...je mi to velmi nepříjemné...Chladnokrevnýma očima se na něj podíval. Vůbec se mu nelíbily jeho narážky na něj a Dash apod. Přeci vůbec nenaznačuje to, že by měl o Dash zájem. Ano, je to jeho jediný přítel, jediná osoba kterou má a o kterou má starost, ale proč všichni musí narážet na takové věci. Dobře, měl jisté představy o Dash, trošku intimní, ale je to přeci normální, je to jen v jeho hlavě. Ano, viděl ji nahou, byli spolu ve vani, kde to trošku podělal, ale nikdy nic mezi nimi nebylo. Celý se začal plnit negativními emocemi a dech se mu zrychlil. Naštěstí na něj Dash promluvila a to ho vyrušilo. Jeho pohled skončil na Yuutovi. Všichni tři jsou rozdílní...úchyl, tvrďák a rozumná žena...děsivá kombinace. Pošeptal nazpět Dash. Pak se na ni trošku zahleděl. Proč si myslí, že bych chtěl aby mezi náma něco bylo? Jen ji chci chránit před takovými bytostmi jako je on a Vitorio...na tom přeci není nic špatného....nebo snad ano? Poškrábal se na hlavě a hlasitě vydechl. Koukl na pečené maso a jedno si vzal. Hned se dal do jídla aby zajedl tyto nemístní myšlenky.

Dash...
Jedlo už bolo hotové. Ja som nemala hlad. A mäso aj tak nebolo pre mňa. ,,No ja idem spať tak teda dobrú noc." pozdravila som ich a ľahla som si ďalej od ohňa do trávy. Spánok už na mňa sadal. Pár krát som sa otočila, schúlila do klbka a zaspala som. Začal sa z temnoty vynárať sen. Dievčatko ku mne pristúpilo. Sedela som na skale a podo mnou bola len hmla. 
,,Čo si mi prišla povedať tentokrát?" prehovorila som ako prvá.
,,Nepáči sa nám nad čím premýšľaš."
,,Tak to nepočúvajte." 
,,To sa nedá..."
,,Dá sa všetko..."
,,Si stále nahnevaná..."
,,Som..."
,,Iba zbytočne sa týraš. Nemysli na to, spravila si správnu vec..."
,,Začínam o tom pochybovať... Bol naozaj tak krutý?"
,,Veď nás uväznil..."
,,Ale z jednej strany každému z nás doprial život."
,,Mne nie... pozri..."
,,Ty si tá zlá... ty žiarliš na nás, na mňa, že sme mali dlhšie životy ako ty..."
 Nastalo ráno a ja som sa prebudila ešte skôr. Všetci ešte spali. Vyletela som na ten najvyšší strom a sadla si na konár, odtiaľ som pozorovala východ slnka. 


Luna, Herano, Yuuto
Dosýta najedli a keď uvideli Dashtar, že si šla ľahnúť vybrali sa tiež. Boli už unavený, veď niekoľko dní len bežali, aby dopravili správu. Luna s Heranom sa pobrali za Yuutom, ten sa zmenil na vlka a ľahol si na zem. Tí dvaja sa opreli o jeho telo a ihneď zaspali. Aj Yuuto vyzeral, že spal, občas však zastrihal ušami a pootvoril oči. Celý čas na nich dával pozor.

Mokuto


Všichni se vydali do světa snů. Stále v sobě cítil jistou nedůvěru vůči té trojici, proto se rozhodl, že si lehne tak, aby byl tváří k nim. Chvilku je pozoroval, semtam koukl na Dash a Elizabeth. Jelikož byl blízko ohniště, tak ještě rukou přiložil kus dřeva do ohně, aby zde bylo nějaké to teplo. Co jsou zač...z jakého světa pocházejí? Říkaly nám pravdu? Či se nás snaží obelhat? Musím to zjistit...pouze tehdy budu mít jistotu...Pomyslel si a pomalu se mu zavíraly oči. Ze všech sil se je snažil nechat otevřené, ale nakonec únava na něj dolehla a usnul. Začal se mu snít sen, který nebyl zrovna z těch nejlepších. Mohli za to určitě poslední momenty, které se staly. 
Byla tma, jediné světlo které tam bylo, bylo několik ohnivých loučí. Pomalu šel. Kolem sebe slyšet chůzi. Ta po chvilce utichla. Nakonec ticho přerušilo vlčí zavití. Před ním se objevila Dash...celá zkrvavená a z utrhnuté ruky ji stoupaly zrnky světla. Je to tvoje vina...Vydala zesláblým hlasem a slova mířila přímo na něj. Ty jsi ho nechal jít...Ty jsi se nad ním slitoval...Jen kvůli tobě je vše zničené...Věděla jsem to...ta tvá síla...Ty jsi Prastarý...jen jsi mě tahal za nos...Na zem padaly velké kapky krve. Měl jsi umřít...jinak by se to nestalo...celý vesmír je mrtvý...jen kvůli tobě...Já ti věřila a ty jsi mi lhal...měla jsem tě zabít když jsem mohla...měla jsem tolik příležitostí...Mo Ku To …Obraz zmizel ale stále zůstala ozvěna jeho jména, která se stále opakovala. Nedokázal to utichnout...stále v hlavě slyšel opakující se "Mo Ku To". V tu ránu se probudil. Co to bylo...Bylo už ráno. Dál ležel na zemi a pozoroval oblohu. Ještě že to byl jen sen....doufám...

Dash...
Slnko bolo krásne. Jasné žiarivé a teplé. Musím začať trénovať... Aj vy... Musíme zosilnieť spoločne, to nás zocelí. Rozhodla som sa. Síce som silná, ako ako som zistila včera, nič nezmôžem proti vlkolakom. Akonáhle je niekto ignoruje mágiu som bezbranná. Ved by som umrela do jednej minúty. Som slabá. Spomenula som si na boj s prastarým. Premenila som sa na Hada. Všetci sme sa spojili, teda aspoň väčšina sa spojila. Dokázali by sme to znova... 
Zletela som naspäť k táborisku... ,,Tak čo vyrážame?"

Luna, Yuuto , Herano

Nastalo ráno a všetci sa naraz prebudili. ,,Joj, dobre som sa vyspal, ďakujem ti chlpáč, si skvelý madrac." Pohladkal Yuuta po boku, ten na neho zlostne zavrčal. ,,No presne mali by sme vyraziť. Navrhujem aby ste si na nás vysadli. Sme veľmi rýchli... A nič v zlom Luna, ale tvoje cestovanie nie je veľmi bezpečné, vidieť ťa na kilometre... Tak nasadajte a pevne sa držte, trocha to hádže. Yuuto zober Mokuta, Ja zoberiem Dash a ty Herano zober Elizabeth... A bez poznámok." Povedela Luna a zmenila sa na vlka. Herano sa usmial a tiež sa premenil.

Mokuto


Stále ležel a přemýšlel o tom co se mu zdálo. Pak se posadil. Dost ho to trápilo, jelikož neví rozlišovat pouhé sny od předzvěstí něčeho. V tom se čas zastavil. Rozhlédl se po okolí. Všichni co už byli na nohách se přestali hýbat. Co je to? Pak se před ním objevila postava, kterou už moc dobře znal. Rád tě zase vidím...Usmál se na postavu. Byl to Prastarý, ale ten z jeho nitra. Ale netvářil se moc spokojeně. Přemýšlíš o tom, co se ti zdálo? Zeptal se ho. Ty vídíš mé sny? Odpověděl mu na otázku otázkou. Já jsem součástí tebe...vidím vše co si zdá, nad čím přemýšlíš....Pak se zarazil a pohlédl směrem k Dash. Úchyle... Pohlédl na zpět na Mokuta ale znělo to spíše úsměvně než urážlivě. Máš dobrý vkus... Mokuto se zamračil. Ještě ty stím začínej...Odbyl ho. Docela si odbočil od tématu... Postava pokývala hlavou. Co myslíš? Je to skutečnost? Jen pouhá hra tvých myšlenek? Předzvěst budoucna? Začal celkem vážným tónem. Já nevím...bylo to jak skutečné...Prozraď mi prosím...viděl jsem budoucnost? Zeptal se Mokuto. Ano i ne...Něco takového se může stát...tvá hlava ale nedokáže vyobrazit postavy, které neznáš...proto je možné, že se ti vyobrazila v podobě, která je pro tebe nejbližší...Bohužel, je tu i možnost, že to bylo vyobrazení pravé skutečnosti...nahlížení do budoucna je vždy pod podkrývkou neznáma...někdy se však vyobrazí v skutečnosti, která je tomu nejblíže...Mokuto moc nechápal o čem to mluví. Dej si však bacha...může to znamenat i jiné věci...nakonec se však dozvíš jak to doopravdy bude...Osud je dán...je jen na tobě jakou cestou se k němu vydáš...Měj na paměti, že osud měnit nelze...co je dáno, to se splní...Možná se ti podaří tu událost oddálit, nebo pozastavit...nakonec tě ale však doběhne...Musím už jít... Pak obraz prebliknul a vše zas bylo v normálu. Pomalu se postavil. Vlci nabídly, že nás svezou. Bylo to trošku pro něj divné, ale nakonec si na Yuuta vylezl.

Elizhabet spala velmi tvrdě a probudila se jeho posledná. Popřála všem krásné dobré ráno. Moc si ze včerejška nepamatovala, její schopnost ji totiž celou vyčerpala. Tak si ani nevychutnala pečené maso. Nakonec se postavila, chvilku si upravovala vlasy a tvář ji stále zdobil milý úsměv. Měla jet na Heranovi, tom úchylovi. Byla si tím dosti nejistá...ale nakonec opatrně na vylezla na jeho záda.

Dash...
,,Ach... zas mi ostal ten najmenší, to za to že som mala..." Luna na mňa vycerila zuby. ,,No dobre, prepáč..." ospravedlnila som sa jej a pohladkala som ju za ušami keď som na ňu vysadla. Až potom čo som to spravila, som si uvedomila, že vlastne ju hladkám za ušami. Keby bola v ľudskej podobe tak by som to nikdy nespravila. Ale ako zmeria. Počula som ako Herano štekol s pobaveným výrazom. ,,Hopla, prepáč je to divné..." ďalej som ž radšej nič nehovorila. Vlci sa rozbehli. Hodilo to so mnou a ežte pevnejšie som sa chytila a viac sa naklonila dopredu. Bežali veľmi rýchlo, skákali, a zadalo sa, že navzájom pretekajú. Saozrejme Yuuto aj s Mokutom boli na čele. Výška všetko rozhodla. Ale herano nezaváhal a začal šprintovať, keď ich predbiehal bokom vrazil do Yuuta. Trocha odskočil a pokračoval ďalej Luna bežala asi najopatrnejšie. Pred nami sa objavila dedina... Naraz zastavili a ľahli si na zem. Ja som zoskočila z vlčieho chrbta. ,,ďalej asi pôjdeme ako ľudia nech ich nevyplašíme. " zasznel súhlastný štek.

Mokuto/Elizabeth


Oba dva už seděli na vlčích zádech a hned se všichni tři daly do běhu. Bylo to pro něj celkem nepříjemné, zvlášť když si pomyslel, že sedí na chlapovi. Raději své představy uzamknul...kdyby náhodou. Jejich rychlost byla znepokojeně obrovská. Když Herano vrazil Yuuta, pohledy Mokuta a Elizhabeth se střetli. Ona se na něj jen usmála a než on nebo ona stačily něco říci, už zase byli od sebe a běželi dál. Nakonec se zastavily. Před nima se objevila nějaká menší vesnička. Mokuto slezl z vlka. Jízda na nich nebyla vůbec příjemná a docela ho bolelo v rozkroku. Elizabeth byla potěšena jízdou na živém zvířeti a její úsměv byl víc zářivější. Ano...tuhle osadu znám...Začala Elizabeth. To je Hammoth...docela příjemné místo..jen se o ni vykládá že je proklété...Zachichotala se.

Luna, Herano, Yuuto, Dash...
Keď z nich zliezli ich jazdci premenili sa. Herano sa milu pozrel na Elizabeth: ,,Som rád, že si si jazdu užila. Môžeš si na mne zajazdiť kedy budeš chcieť." jeho široký úsmev bol až neprirodzený. ,,Prepáš že som ťa hladkala ako psa." sklopila som hlavu pred Lunou. ,,Nič si z toho nerob, nebolo to nepríjemné, naopak, bolo to milé. Pohladenie je vždy dobré." milo mi povedala a pohladila ma po líci, trocha som cukla. ,,Teraz sme si kvit." povedala milo. ,,Och, aké ste rozkošné..." ozval sa Herano s tónom ako keby videl malé mačiatko. Pozreli sme sa na dedinu o ktorej povedala Elizabeth. ,,Tak je čas aby sme tam išli, možno by tam mali nejakú prekliatu krčmu v ktorej si vypijeme. Pozývam ťa na pohárik!" drgol Herano do Yuuta a potom aj do Mokuta: ,,Aj teba pozývam, aspoň sa lepšie spoznáme. A naše ženy necháme osamote nech si spolu štrikujú alebo no... neviem čo robia spolu ženy keď sú samé." zasmial sa a vyrazil dopredu.

Mokuto


Podíval se na osadu, která ležela před nimi. Prokletá? Čím může být prokletá? Nevšímal si Heranových pitomých řečí. Byl asi jediný, který to bral vážně. Nakonec se otočil na ostatní. Dobrá tedy...něco k pití by se hodilo...Pokrčil rameny a pomalým krokem se vydal směrem k osadě. Slunce už bylo nad obzorem. Vypadalo to na krásný den. V hlavě měl ale pořád myšlenky na rozhovor, který před pár chvilami zažil. Nechci aby to dopadlo zle...chápu...snaží se mě to přinutit abych ovládl Im? Tím bych osud změnit mohl...Pokud je ta vize pravdivá...nechci abych ji ublížil...aby Prastaří vyhráli...taková budoucnost se mi nelíbí...ne...teď se tím nesmím zabývat...bude na to čas...
Elizabeth koukala na odcházejícího Mokuta a vydala se za ním. Kráčela přímo za ním. Všimla si, že je na něm něco zvláštní, že je nějaký utrápený. Doufala, že si sním pak bude moci promluvit.

Dash, Luna, Herano, Yuuto...

,,Och som šťastný, že si prijal moje pozvanie..." usmial sa na Mokuta Herano, ,,A netráp sa toľko, všetko sa na dobré obráti..." Ja som kráčala vedľa Luny. Bola milá a veľmi priateľská, taká iná ako tí dvaja. Správala sa k nik akoby to boli jej synovia. Hlavne voči Heranovi, keď ho krotila svojimi poznámkami. ,,Aj ja by som si vypila medovinu..." zamrmla som si popod nos. Herano ma ale začul: ,,Ženy potria do kuchyne a nie do krčmy!" odvrkol mi. ,,A psy patria do búdy!" odpovedala som mu naspäť. ,,Ja nie som pes, ale vlk, ale na to asi nemáš dostatočné znalosti aby si to rozlíšila." ,,Och tak prepáč, tak vlci patria na kabát, ich kožuch krásne hreje. Ale ten tvoj kožuch sa ani na to nehodí..." Nahnevane sa na mňa pozrel ckol a viac sa na mňa ani nepozrel. Luna sa zamračila: ,,Si zlá..." prekvapene som sa na ňu pozrela: ,,Ja on si začal... Ja som sa len bránila." Yuuto k nám pristúpil: ,,Mám taký pocit, že sa nám tu stretli dva rovnaké póly. Bude to ešte sranda." prehovoril pokojným hlasom, Luna sa zasmiala. Nechápavo som prechádzala pohľadom raz na jedného raz na druhého: ,,Chceš povedať že som ako on! To odvoláš." Yuuto sa zasmial a predbehol nás. Dedina bola už veľmi blízko.

Dash a Tarun...

Trvalo nám kým sme prišli na toto miesto. Spomínala som si ako cez tento les sme kráčali s Mokutom na našej prvej misií. Akoby sa tu nič ani nezmenilo. ,,Tu budeme trénovať? Je tu pekne a pokoj." povedal a prezrel si les. Boli sme hneď na okraji. Na malej lúke. ,,Áno, tu nás nebude nikto rušiť." ,,A v čom bude spočívať môj tréning?" hneď sa vypytoval. ,,Sadni si na zem, na chvíľu sa porozprávame. Dobre?" Tarun ma hneď poslúchol a ja som si sadla oproti nemu. ,,Najskôr mi povedz čo si vćera spravil zle... čo bol tvoj najväčší prešľap." začala som. Tarun naklonil hlavu, takúto otázku nečakal: ,,Narážaš na boj s Mokutom."
,,No to bola veľká blbosť. Ale chcem vedieť či si vieš vybaviť všetky chyby ktorý si spravil. Menuj od začiatku."
,,Zobral som si bez dovolenia, čo mi nepatrilo a tým som ťa ohrozil..."
,,Pokračuj..."
,,Zobral som si príliš veľa..." 
,,Ďalej?"
,,Ohrozil som teba a aj seba aj Mokuta..."
,,Ohrozil si všetkých. Ohrozil si aj ľudí v meste, ktorý za nič nemohli. To keď ťa premôže hnev, musíš sa vedieť ovládať. Nesmieš to dať najavo. Stane sa to tvojím slabim miestom. Preto chcem aby si si uvedomil, že hoc som ti dovolila využívať moju silu, nesmieš ma ohroziť. Nesmieš si zobrať príliš veľa. Lebo ja som vtedy zraniteľná a nedokážem ju obnovovať. A ďalšia chyba bola to, že ty si mňa pripravil o silu a vsápätí si sa sám o ňu tiež pripravil, tvojimi prudkými útokmi. Nevedel si čo dokáže mokuto a ty si dovolil, aby z teba čítal ako otvorenej knihy. Chápeš to?"
,,Samozrejme, že chápem..."
,,A ďalšia vec, chcem aby si ku mne zaujal iný postoj. Nie som niekto, koho treba ochraňovať. Nepotrebujem aby si na mňa dával pozor. Spravila som niekoľko chýb, rovnako ako ty, som si ich vedomá a viem, že nič také nespravím. Preto ma ber ako rovnocennú..."
,,Ale Dashtar... Veď ty si naše svetlo, teba musím ochraňovať..."
,,Ochraňujeme sa navzájom. Ak by sa niekedy niečo stalo, čo nás rozdelí, zapamätaj si, že sa každý musíme postarať o seba sami."
,,Dobre chápem to..."

Dash a Tarun...
,,Dobre som rada, že sme si to takto vyjasnili." usmiala som sa Tarun sa ihneď postavil: ,,Tak ideme už trénovať?" posúril ma. Povzdychla som si: ,,Tak si sadni znova..." rozkázala som mu. Poslúchol ma a v jeho pohľade bolo jasné, že si uvedomil ďalšiu vec. Že tento môj tréning nebude o boji. ,,Prečo tak veľmi chceš bojovať?" spýtala som sa ho
,,Lebo chcem byť silný."
,,A prečo chceš byť silný?"
,,Aby som ..." odmlčal sa.
,,Je dôležité aby si mal aj cieľ. Nestačí len túžba po moci. Lebo tá túžba nikdy neutíchne a nakoniec ťa sama ovládne a už to nebudeš ty. Keď som bola v tele Celesstiana tiež som chcela byť silná. Ale moja túžba po moci, bola spojená s tým, že som sa chcela vrátiť domov. No Celesstovia vždy túžili po moci, len z jedného dôvodu... a ten bola ich smrť a návrat k počiatku, teda k ich ponímaní boha. Bohužiaľ pre nich to bolo úplne ináč. Ale ty máš aký dôvod byť silný?" Do Tarunovej mysli som nevidela, ale na jeho tvári bolo znať, že nenachádza odpoveď.  
,,Asi som ti položila ťažkú otázku, však..."
,,Ja som vždy chcel ťa len chrániť... Chcel som aby som bol natoľko silný, aby si sa pri mne nemusela ničoho báť."
,,Ja sa bojím len o jedno a to o teba a bojím sa tvojho nevyspytateľného správania...  To sú dve veci. Ktoré nás môžu zničiť oboch..."
,,Ja sa zmením... Sľubujem..."
Povzdych som si a pokrútila hlavou: ,,Na to sa nemôžem spoľahnúť, mala som to spraviť už dávno..." priložila som mu prsty na spánky a dýchla som na neho. Z úst mi vyšiel zlatý prah, ktorý vdýchol: ,,Aj keď mi je to ľúto, ale musíš zažiť moju bolesť, len vtedy to všetko pochopíš..."

Dash a Tarun...

Pozerala som sa na neho ako sa krčí a trasie v tráve. Oči neprirodzene otvorené a lapal po dychu. Snažila som sa ho dotknúť a upokojiť. Najskôr sa strhol. ,,Tarun pokoj, som tu... nič ti nehrozí..." tíšila som ho. Prešlo pár hodín...
,,Už ťa v mnohých prípadoch chápem. Chápem prečo si taká. Je mi ťa ľúto, je mi ľúto toho čo si všetko prežila. Sklamania, bolesť , smrť, zrada... Začínam aj chápať prečo si to všetko chcela ukončiť..." potichu šepkal Tarun. Bez najmenšej emócii som sa na neho pozerala, potom som odpovedala: ,,Neľutuj ma, to všetko sa muselo stať. Teraz si uvedom to, že keď použiješ moju moc, využívaš mňa... moje nehmotné telo. To čo ti prúdi v žilách, čo ti rozbúcha srdce som ja. Je jedno akú to ma podobu. A každé to zrnko svetla si toto prežilo. Má v sebe tieto spomienky. Každé rovnako trpí, rovnako sa raduje."
,,Prečo si mi to takto nevysvetlila pred tým? Prečo až teraz, keď som ťa zradil... Bol som hlúpy..."
,,Nechcela som ti ublížiť."
,,Krst ohňom je potrebný..."
,,Poď musíš sa najesť..."