Osada Hammoth

Osada o počtu obyvatel něco kolem 80-100 lidí. Je převážně chudá, lidé zde žijí v dřevěných domcích se slaměnými střechami, mají zde dvě malé pole, kde pěstují obilniny a zeleninu. Jsou zde i zvířata, jako například krávy, ale ty jsou využivány převážně jen jako zdroj mléka, ze kterého vyrábějí další produkty. 
Osada je stavěna do kruhu, kde uprostřed je velký travnatý plac, kde se pořádají oslavy apod. Vůdce si zde říká Stařešina. Tento název se k němu i hodí, jelikož je už velmi starý. Tato osada nemá moc návštěv a dějí se zde zvláštní věci...zvláště tak jedna a to v poledne.

Mokuto

Všech šest členů výpravy se zastavilo před vstupem do osady. Neměla bránu, vstup ohraničovaly dva sloupy které byli od sebe asi 4 metry. Od každého sloupu pak bylo oplocení ze dřeva, které obklopovalo osadu. Cesta byla hlíněná, semtam kus trávy. Velká travnatá plocha byla až uprostřed osady, kde taktéž stála kamenná studna. Po zemi běhaly slepice, které naháněl kohout. U prvních domů, byli ženy, oděny do prostých šat a právě věšeli čisté prádlo. No nevypadalo tak, ale asi bylo. Dále od nich byla skupinka dětí, které si zřejmě dobíraly mladšího chlapce, jelikož sedělo na zemi a brečelo a všichni se kolem něj radovali a smáli se mu. Partička mužů je pak však napomenula, ale když odešli tak děti pokračovali v tom co dělali. Na kopci stál mlýn, jehož kolo se právě začalo točit. Nikde nebyla žádná stráž, nikdo tu nehlídal, ani hlídkové věže. Osada působila velmi chudobně. Kam teď? Optal se Mokuto. Po chvilce si jich všimli místní obyvatelé, ale nevypadali zrovna nadšeně z návštěvy, nebo spíše byli překvapeni že zde někdo došel. Byli dost opatrní. Nakonec všichni nechali svých prací a sešli se v hromadě uprostřed osady.

Dedinčania

Keď si dedinčania všimli podivnú skupinu ľudí, vystrašene sa pozreli na seba. Vedeli, že to nebudú len obyčajný pocestný. Bojovníci, možno lúpežníci. ,,Deti chodte sa schovať!" okríkla jedna žena deti, ktoré hneď bežali domov. Začali si medzi sebou šepkať. Naraz sa dedinčania rozostúpili a vyšiel spoza nich starší muž: ,,Kto ste?" prehovoril na skupinu...

Dash, luna, herano, Yuuto

Prišli sme do dediny. Mohli sme predpokladať, že z našej prítomnosti nebudú mať dobrý pocit. Chcela som nim prehovoriť, ale Luna ma predbehla: ,,Nemusite sa nás báť, nechceme vám robiť problémy. Len putujeme zanaším cielom, a chceme len v pokoji prejsť a teda dúfali sme, že by ste nám dovolili si tu na chvíľu oddýchnuť. Vieme sa veľmi dobre odvďačiť." znela pokojne...
Ten dedinčan ktorý sa k nám prihovoril zdvihol obočie: ,,Takže pútnici, veľmi podivný pútnici." 
,,Prosím pane, putujeme už niekoľko dní. Potrebujeme si len oddýchnuť načerpať sily, naša priateľka je slepá, hlavne ona potrebuje odpočinok." pokračovala Luna. So mnou len cuklo. Čo to o mne povedala?
,,A ako môžte byť nápomocný?" pokračoval dedinčan.
,,Moji priatelia sú dobrý lovci, môžu vam doniesť takého diviaka, že si to ani neviete predstaviť."
,,Diviaci tu nežijú. Už dávno nie..."
,,Pane, ja neklamem, naozaj vám ho donesú. Dajte im hodinku a prinesú ho."
,,Dovoľ, aby som sa zasmial. Dobre dám vám hodinu, ak to teda splnia, ponúkneme vám aj noclah a pitia čo vám hrdlo ráči."
,,A zatiaľ tú hodinu?"
,,Môžte počkať pred dedinou. Mali sme dočinenie s pár lupičmi, ktorý sa ulakomili aj na to málo čo sme mali..."
,,Áno pane. " 
Dedinčania sa vrátili k svojim prácam. 
Nič sa nedalo robiť a tak kým yuuto s Heranom rýchlo odyšli, keď si boli istý, že ich nikto nevidí premenili na na vlkov a išli loviť. Veľmi dobre vedeli, že diviaci tu sú, len sadobre ukrývajú, vystopovať ich nebolo ťažké. A tak po necelej hodine sa vrátili s dvomi veľkými diviakmi. Muž skoro padol na zadok keď ich videl. ,,Neskutočné. Tak teda, ďakujeme veľmi ste nám pomohli a my vám za to dáme strechu nad hlavou, aj keď to žiadny luxus nebude."

Mokuto/Elizabeth


Elizabeth byla poněkud znechucena pohledem na děti, které šikanovali malého chlapce. Nakonec ale všechny děti vyhnali do domů. Zavřela oči. Vzduch zde je zvláštní...něco tuhle oblast obklopuje...není to skoro cítit...není to moc silné...zvláštní aura...počkat...je to pryč...Pohlédla k obloze. Muselo být pár hodin do oběda. Koukla pak na Mokuta, který se stále tvářil dost zvláštně. Že by něco taky cítil? Jeho schopnosti neznám...neznám jeho sílu...ale je velmi spjatý s přírodou. Její oči se zatřpytily a u všech přítomných teď mohla vidět jejich auru. Vesničané měli velmi slabou, typicky lidskou auru. Vlci měli zvláštní, divně tvarovanou, čistou, ale lehce poskvrněnou. U Dash viděla krásně bílé světlo. Neoslepovalo, ale příjemně hřálo. Avšak bylo jakoby utrhnuté od celku. Následně si všimla, že odněkud přilétají částečky světla a naopak z ní zase někam odlétají. Nakonec pohlédla na Mokuta. Trochu se zarazila, když ho viděla. Nebyla to aura, ale síla byla přímo v jeho těle. Byla zelená, velmi jasně zelená, jako nejčerstvější tráva a velmi rychle v něm vibrovala, procházela ním jako krev v lidském těle. Zvláštní na tom byli pouze dvě věci. Stejná síla byla i v jeho meči. Jakoby to bylo součástí jeho těla. Když se podívala na jeho nohy, z těch síla vystupovala do země a ze země zase šla do něj. Souzvuk s přírodou? Jak je to možné? Něco takového neexistuje...Pak ji ale něco vyrušilo. Přeci měl i auru, ale byla obrovská, temná, mocná, skoro jako by nad ním stál někdo další. Pohlédla vzhůru. Měla pravdu. Nebyla to jeho. Někdo...nebo něco je v něm...jakto že jsem si toho nevšimla předtím... Aura měla ohromné rozměry a tvar měla jako postava. Párkrát zamrkala a pak si všimla, že postava se na ni podívala. Ihned svou schopnost zrušila a dělala jakoby nic. Ale bylo vidět že trochu odstoupila od Mokuta dál, ten si toho naštěstí nevšiml. 
Mokuto nic zatím neříkal, když už se slova chytla Luna tak ji nechal. On není moc dobrý v řečnění. Děkujeme... Lehce kývl hlavou. Nakonec ti tři budou v pohodě...její řečnické schopnosti se možno budou hodit i u elfů.

,,Tak teda vitajte u nás, diviakov si zoberieme a spracujeme, veľmi sme vďačný, to budú klobásy, a hurky a toľko mäsa. Neverí že ste to len vy dvaja zvládli a tak rýchlo. Ale podivnú zbraň máte, ale to je jedno. Ak pôjdete do stredu osady tak tam narazíte na jednu veľkú budovu, tam si vypýtajte čo si dáte na pitie. Je to skromné, dva dlhé stoly , ja bývam na poschodí, a moja žena výborne varí skvelé pivo. Ale ospravedlňte ma, idem pomôcť porcovať."muž bol celý bez seba, šťastný. Diviaky prisli zobrať 4 švárny muži, ale aj tý mali čo robiť aby ich odvliekli. 
,,Tak teda môžme asi ísť, dala by som si niečo na pitie a snáď nás ponúknu aj nejakým jedlom." usmiala sa Luna a vyrazila vpred, Herano a Yuuto ju nasledovali. ,,No celkom to dobre vyšlo, aj keď ja sa mám teraz hrať na slepú alebo čo?" šepla som mokutovi: ,,Tak ma chyť za ruku akože ma sprevádzaš aby som vedela kade ísť, ale nie je mi to povôli takto sa pretvarovať. Ale asi bude dobré ak neodhalíme schopnosti, možno by ich to len zbytočne rozrušilo."

Mokuto


Chvilku přemýšlel, co myslel tou zvláštní zbraní. Pak mu to došlo. Všiml si kousanců na divočácích. Tak...aspoň ho mohli někde říznout...ale nevadí...nemají zbytečné otázky, takže je to v pohodě. Měl i docela chuť na dobré pití a hladový už celkem byl a vůbec by mu nevadilo, kdyby to bylo jen nějaké pečivo. Otočil se na Dash. No asi ano...ale neboj, bude to jen na chvilku. Zašeptal ji nazpět. Jak vyrazíme dál tak už budeš moct vidět...Trochu se zachichotal a pak ji něžně chytil za ruku. Máš pravdu, nevíme přesně co jsou zač a jak by reagovali...Došeptal a pomaličku se vydali do budovy kam nás navedli.

Elizabeth
Šla jako poslední a celou cestu koukala na Mokuta. Co je zač? Odkud je? Je to ďábel? Nebo je ďáblem posednutý? Z toho zase nebudu moct spát...ono se to na mě podívalo...jak je to možné? To nebyla aura...to bylo něco víc...něco co sama neznám...Ale vím kdo by to vědět mohl... Pomyslela si a pomalu kráčela za nimi. Když procházeli kolem domů, všimla si v okně jak na ně kouká to šikanované dítě se slzy v očích. Hned však od okna uteklo, když si všimlo že si ho všimla.

Prišli sme k domu kam nás poslali. Ako jediný bol poschodový. Na poschodí bol balkón ktorý sa ťahal okolo celého domu. Vyzdobený bo kvitnúcimi kvetmi. Vstupom do domu boli veľké dvojkrídlové dvere. Okolo zárubní boli namaľované kvety vápnom. Rovnako to poli aj okolo okien. Vošli sme dovnútra. Bolo skromné. Steny boli ovešané kukuričnými šúlcami a na druhej strane miestnosti, naproti dverám bola veľká pec nad ktorou bol zavesený starý poškodený štíť a zlomená hrdzavá kopia. Na ľavo od pece sa nachádzali skromné dvere, spoza ktorých sa niesla vôňa jedla. NA ľavo od pece sa nachádzali drevené chatrné schody. Uprostred miestnosti sa nachádzali dva dlhé stoly s bielymi ľanovými obrusmi zájdených šeďou. Stoly lemovali dlhé drevené lavice.
Zo dverí, z ktorých sa šírila vôňa vyšla žena, trocha objemnejšia. Na tvári už mala vrásky. Vlasy mala ukryté pod šatkou, ale na čele jej vykúkal jeden šedivý prameň. Mala obyčajné šaty, opásané zásterou. Skôr ako nás pozdravila utrela si ruky do nej: ,,Vitajte, kľudne si posadajte. Varím polievku, za chvíľu bude hotová." otočila sa a znova vošla do kuchyne. Kým sme sa všetci usadili, už bola naspäť. Niesla obrovskú tácku naloženú hlinenými taniermi a pohármi, košíkom nakrájaného chleba, lyžičkami a džbánom čistej vody. Tácku položila pred nás a poprosila, aby sme si všetko zobrali. Keď sa po druhýkrát vrátila z kuchyne niesla veľkú misu, z ktorej stúpali obláčiky pary. ,,Dobrú chuť vám prajem. Nech vám chutí." usmiala sa a odišla. Keď Herano zistil, že je to zeleninová polievka ohrnul nosom: ,,Zelenina... Ja nechcem... Ja chcem mäso." Luna do neho drgla lakťom: ,,Prestaň frflať a zjec to. Majú toho málo a aj tak nás ponúkli. Keď odídeme odtiaľto pôjdeme na lov. Už aj mne to chýba." usmiala sa a pustila sa do jedla.  ,,Dobre, beriem ťa za slovo." začal jesť aj on. Žena vyšla z kuchyni, aby sa presvedčila, či im chutí. ,,Pani, chcel som sa spýtať, predpokladám že to bol váš muž nám spomínal, že varíte výborné pivo, neprinesiete nám?" opýtal sa Herano. Žena vyzerala byť polichotená: ,,Och môj muž teda preháňa. Donesiem, ale u nás je zvykom, že alkohol sa podáva až keď začne zapadať slnko a ľudia skončia svoju prácu. Tak keď počkáte do večera, tak vám potom s radosťou prinesiem." ,,Ďakujeme, budeme sa tešiť." že sa vrátila do kuchyne. ,,Ach dúfal som, že nám ho donesie už teraz."
Ja som pomaly dojedala polievku. Nabralo som si málo, mne to stačilo. Pri jedení som nerozprávala. Bola som zabratá do vlastných myšlienok. Počúvala som ten nekonečný hluk. Ten boj. Stále v mojej mysli prebiehal boj. Nekončiaci. Hluk, búšenie. Nesúhlas, hádky... syčanie, plazenie. Nádej, plač... všetky emócie. Strácala som sa v tom. Vyčerpávalo ma to. Nekonečné urážanie...

Mokuto/Elizabeth

Usadil se vedle Dash, Elizabeth zase na opačné straně, dál od něj. Přesto, si vůbec neuvědomil, že si drží od něj velký odstup. Zatím co žena donášela talíře, příbor a polévku, zahleděl se do výzdoby domu. Bylo to jiné než v Aldore. Už od samého začátku to zde bylo jiné, i jiní lidé. Větší klid a více přátelštější prostředí. Potom si nabral pořádnou porci polévky a dal se do jídla. Polévka byla chutná, sice bez masa, což mu stejně jako Heranovi vadilo, ale snědl vše co si nabral. Elizabeth si nabrala jen o trošku více než Dash a taktéž se dala do jídla. Byla teď poněkud tichá a bez úsměvu. Všiml si toho, ale nechal to tak být. Vlci se bavily o lovu. Napadlo ho, že by se taktéž mohl ukázat že je dobrý jako oni. Možná trochu pomalejší, přeci jen má dvě nohy a svou kořist nezakousne. Nakonec by z toho mohla být kvalitní večeře nebo oběd. Nabídka piva se mu zamlouvala, nebyl si jistý, zda ten nápoj už pil. Pamatoval si medovinu, ale pivo asi ještě nezkoušel. Zase pro něj nová věc. Otočil pohled na Dash. Neměli bychom se zde dlouho zdržovat, přeci jen, čeká nás ještě velký kus cesty.

Dash...
Mokuto na mňa prehovoril, ale nič som mu nepovedala. Až po chvíli som sa ozvala: ,,Áno mali by sme čím skôr pokračovať. Preč... Preč... Ticho... Chcem ticho!" vykríkla som. Vlkolaci sa na mňa nechápavo pozreli. ,,Si v poriadku?" spýtala sa Luna. Zhlboka som sa nadýchla. Yuuto vydal podivný zvuk na človeka, skôr ako vlčie zavrčanie. Tvár som si ukryla do dlane: ,,Len ma trocha bolí hlava, všetko je v poriadku. Všetko je tak ako má byť."Počujete! a usmiala som sa kŕčovitým úsmevom. ,,Si nejaká nesvoja." usmial sa Herano, ,,Dúfam, že sa čím skôr upokojíš, nikto nemá rád hysterické ženy." Zlostne som sa postavila: ,,Ja nie som hysterická!" skríkla som na neho. ,,Nie? A aká si teraz?" tiež sa postavil od stola. ,,A čo, aj keby som bola hysterická, nezaujímama, či by ma mal niekto rád!" Herano sa zasmial a posadil: ,,S takýmto prístupom, budeš navždy sama." Tiež som si sadla už pokojne. Zas som sa nechala ovládnuť pocitmi: ,,Si len hlupák, nerozumieš mi." ,,A ty si hlúpa, lebo nechceš aby ti niekto rozumel..." ,,Dobre nechajte to tak, a v pokoji sa najedzme. Prosím...." vstúpila medzi nás Luna.

Mokuto


Potom co mu Dash odpověděla a pak vyjekla, vytvořila se mezi ní a Heranem hádka. Věděl, že by se Dash nelíbilo, kdyby se teď před ní postavil a začal ji bránit. Ona je silná a chce tyto situace zvládat sama. Jen by si pak o něm myslela, že ju urazil, udělal ji slabou a že se nepotřebuje za nikoho schovávat atd. Přesto se mu chování Herana značně znechutilo. Otočil na něj pohled. Z jeho očí šel jen chlad. Pohled, který měl, když vstoupil do tohoto světa. Pohled který už na svém obličeji dlouho neměl. Pohled člověka, který si jde za svým cílem...cílem kterého bez milosti zabije. Dech se mu trochu zachvěl. Měl strašnou chuť vytrhnout tomu vlku páteř. Nakonec se mezi ně dostala Luna. Přesto jeho pohled zůstal stejný.

,,Ja by som sa aj v pokoji najedol, Ale niekto na mňa čumí." Herano opätoval pohľad Mokutovi ale s veľkým úsmevom: ,,Myslel som to v dobrom. Obdivujem ťa, že sa vôbec zahadzuješ s takou namyslenou harpiou..." Nahnevane som buchla päsť o stôl a postavila som sa: ,,Tak dosť nebudeš ma urážať. Vyzývam ťa na súboj. Nebudeš ma viac urážať a keď vyhrám, hlboko sa pokloníš a poprosíš a aby som ti všetko odpustila!" Nenávistne som sa na neho pozrela. Počula som ako Yuuto začal tlieskať: ,,Och neviem sa dočkať." Povedal. Herano sa zasmial hurónskym smiechom: ,,Ty chceš proti mne bojovať? Naozaj? Nestačilo ti pred tým?...Ale... Dobre, platí... Ale keď vyhrám ja tak so mnou stráviš celú noc. Samozrejme ak sa ti to bude páčiť môžme si to kedykoľvek zopakovať." dopovedal a cmukol na mňa. Zhlboka som sa nadýchla: No fuj... Ale dobre platí... Hneď ako odídeme z tejto osady, budeme bojovať." 
Luna zdvihla pravé obočie: ,,Prišlo to skôr ako som očakávala." Yuuto sa na ňu obrátil: ,,Aj ja som to predpoklada, uvidíme aspoň čo je v nich... teda v nej..." šepol.

Mokuto


Když se dohodli na souboji a na podmínkách trochu ho to znepokojilo. Věděla, že její moc nad ním neměla žádnou šanci. Má snad něco v plánu? Nebo snad ví, že pokud se ji dotkne těma úchylnýma rukama tak ho zabiju? Nikdy bych nedopustil, aby se ji někdo takový jako on dotkl...Nikdy! I kdyby mě to mělo znepřátelit s Dash...on se ji nedotkne... Jeho pohled se trošku změnil, uklidnil. Ale tvářil se stále stejně. Jeho meč se zachvěl. Dlouho už nebojovali. Ale nejraději by mu rozdrtil tu jeho posranou psí lebku holýma rukama.Zavřel oči a lehce vydechl. Elizabeth si všimla jeho pohledu. Ona se začala tvářit dost znepokojeně, vystrašeně. Mrtvý pes....dobrý pes...Pomyslel si a pak zase otevřel oči a zahleděl se na stěnu naproti němu.

,,Ale som sa dobre najedol, ale musím nabrať sily na nočné hry, neviem sa už dočkať." pocapkal si brucho Herano. ,,Svojou výhrou si si veľmi istý..." hladne som mu odpovedala. ,,Som, proti mne nemáš žiadnu moc, vykúšem ti krk." zasmial sa. ,,No vidím to tak, že o zábavu bude postarané, nepôjdeme? Pozrieť okolie." navrhla Luna. Yuuto kývol hlavou: ,,Dobrý nápad." 
Ja som sa pozrela na Mokuta: ,,Ja ho zabijem! Ani poprosiť o odpustenie nestihne." Herano ma počul a našpúlil na na pery. Poslal mi vzdušnú pusu. ,,Si odporný..." Zasmial sa: ,,Nie viac ako ty. Pekný obal, zhnité vnútro. Poznám také ako si ty. Viac by som teda prijal večer strávený s Elizabeth. To je žena podla mojej chuti, ale no musím sa uspokojiť aj s tebou." Radšej som mu nič neodpovedala.

Mokuto

Věřím ti, že to zvládneš...Pohlédl na Dash. Měl v očích jen chlad, ani se neusmál. Doufám, že to zvládne...pokud ho neporazí...vytrhám mu všechny chlupy...odtrhnu mu maso od kostí...spřelámem mu všechny kosti v těle... Znovu se podíval na Herana. 
Elizabeth se začervenala, když se o ní Herano zmínil. Cítila se poctěná. Hodně chlapů se dvořilo, ale vždy všechny odháněla.

Mohlo být teď něco kolem poledne, v tom se z venku ozval ženský výkřik a pláč dítěte. Všichni hned vyběhli ven z budovy. Uprostřed klečela žena na zemi a plakala. Neberte mi mé dítě...prosím...prosím...neber mi ho... Před ní stála ženská postava. Shrbená, v hnědých hadrech. Dlouhé, mastné tmavěhnědé, místy šedivé, vlasy ji zakrývali tvář. V jedné ruce držela palici, o kterou se opírala. V druhé ruce držela chlapce. Byl to jeden z těch co šikanovali toho mladšího. Prosím...ne...on je hodný chlapec...nesmíte mi ho vzít...co si jen počnu? Kolem dokola stáli lidé a přihlíželi. Skoro všichni byli vystrašení, někteří schovávali své tváře svýma rukama. Kolem Dash, Mokuta, Elizabeth a ostatních proběhli další děti s křikem Pozor...Polednice...běžte se schovat!

Čo je zač? pomyslela som si, keď som uvidela podivnú starú postavu. Deti zakričali slovo Polednice. Polednice? čo to je? Prečo chce zobrať to dieťa. Čo sa tu deje? Herano, Yuuto ani Luna nič nerobili. Len sa pozerali na plačúcu ženu. Chladne. Akoby sa ich to ani netýkalo. Musím niečo spraviť. Môj pohľad sa stretol s Lunou, ktorá mi pokývaním hlavy naznačila aby som nič nerobila. Neposlúchla som ju. ,,Pusti to dieťa!" vykríkla som na ňu a v ruke sa mi objavila zlatá kosa ihneď som sa proti nej rozbehla, mieriac na je starú ruku, aby som jej ju oddelila od tela.

Polednice luskla prstmi a ze země se vynořily větve, které se bleskurychle omotaly Dash kolem noh a znemožnilo ji se pohnout. Sevření bylo nesmírně silné. Ošklivým, hrubým hlasem řekla pouze. Dítě je mé. Za své hříchy u mě bude, temnými myšlenkami ovlivněné, bude uzamčené v truhle. Dítě je mé...Pevně stiskla ruku chlapce, které neskutečně vzlykalo. Kdo? Kdo? Kdo na mé dítě povolal Polednici? Kdo je tak zkažený, že mé dítě odtrhl z mého náručí? Vzlykala žena, avšak nikdo z místních ji nešel na pomoc. Všichni znali její dítě. Rozmazlený fracek, který si dobíral jejich děti a dělal vandalismy. Za chvilku se objevil šikanový mladý chlapec, který přihlížel. Bylo na něm vidět, že něco takového nechtěl způsobit. Hned na to ho kolem ramen objala další žena, zřejmě jeho matka a něco mu šeptala. Polednice se už pomalu odebírala k ochodu. Každého hříšníka čeká proklétí...Promluvila směrem k Dash.
Mokuto jen přihlížel. Nevěděl co měl dělat. Nakonec ale došel k Dash a odtrhl větve, které ji drželi na místě.

Dash...

Zastavili ma korene. Ich zovretie ma bolelo, ale viac som nechápala ostatných, ako to, že nikto nič nerobí. Hriešnici?  pozerala som za postavou ako sa otáčala. Musím niečo spraviť! Mokuto prišiel ku mne a oslobodil ma z koreňov. V tom momente mi kosa zmizla a ja som nad hlavu zdvihla ruky. Okolo mňa sa objavil Zlatý prach z ktorého začali vylietavať Havrani, ktorý Sa rozleteli za ženskou kreatúrou. V tom som počula hlas v hlave:
-Teraz zistíš ako nás potrebuješ.-
Nastala tma a ja som stratila svoju moc. 
-Prečo teraz, musíme pomôcť!-
-Ty chceš pomôcť, nás sa to netíka, my nebudeme míňať svoju energiu za zbytočnosti.-
-Prosím...-

Polednice nadvihla hlavu a havrani se před ní roztříštily a zmizly. Nejspíše ji zarazila síla, kterou Dash vyvolala. Avšak nic se nestalo. Polednice se jim otočila zády a pomalým, kulhavým krokem mířila pryč z Osady. Mokuto se zadíval na Dash. Copak je? Proč si přestala? Zvedl hlavu a podíval se na pomalu odcházející Polednici. Stůj...Zavolal na ni. Polednice se zastavila. Hříšník, hříšník...kolik vás tu je? Všechny spočítám vás, do temnoty vás odvedu...trpět vaše duše bude, oklamat vás dovedu...žádné osvobození nebude. Mlela divná slova. Pusť toho chlapce...Polednice zaječela jak vychřice a i s dítětem zmizela. Bylo to velmi rychlé, ve stejnou chvíli začali znít zvony oznamující poledne. Mokuto se otočil na Dash. Zmizela...

Kľačala som na kolenách tme. Počula som Mokutov hlas. ,,Pripravili ma o zrak a silu. Kde je tá žena... Prečo nikto nič nerobil." Za mnou pribehol aj Herano a chytil ma za ruku aby som sa postavila: ,,Si v poriadku? Prečo si útočila. Nesmieš len tak ukázať čo v tebe je. A okrem toho nevieme čo to je zač... olo to hlúpe." povedal mi. Ja som sa postavila a ihneď som vytrhla ruku z tej jeho. ,,Ja viem, nemala som útočiť, ale ja za to nemôžem. Ale oni ma pripravili o silu. Vytiahli zo mňa všetko. Všetko." ,,O kom to hovoríš?" spýtal sa jej Herano, naraz sa otočil na Lunu. Odstúpil oddo mňa a vrátil sa k svojim druhom. ,,Prečo si nezasiahol !" vykríkla som na Mokuta.

Mokuto


Dash začala křičet na něj. Nechápal proč. Co? Vždyť jsem byl jediný kdo tu došel...vždyť...Pak přestal. Proč křičela jen na něj? Koukal na ni. Omlouvám se...ale zmizela rychleji než jsem stačil něco udělat...Koukl do země. Můžeme ji vystopovat...možná bude ještě někde blízko... Byl dost zaražený. Věděl co se děje, byla zase slepá. Natáhl k ní ruku a dotkl se její ruky, což mělo za podnět toho aby ho chytla. Určitě je tu možnost zachránit toho chlapce...nevšímej si keců těch vlků...Nebylo to hloupé...chtěla si pomoci...Pousmál se. 
Lidé kolem začali odcházet do svých domovů, jen žena, která přišla o svého chlapce dál plakala. Prosím...vraťte mi mého syna...prosím!

,,Ja ti nepomôžem... Bez zraku a svojej sily som na nič, Musíš ísť sam." smutne som povedala. Otočila som sa za hlasom plačúcej ženy. Pomaly som prišla k nej: ,,Neplač, to ti syna nevráti. Radšej nám pomôž a povedz nám čo to bolo zač." 
Luna zatiaľ pristúpila k Mokutovi: ,,Nevystopujeme ju... Zmizla, vytratila sa, jej pach sa vytratiľ, určite ju nevystopujeme. Teraz hneď určite nie..." povedala mu: ,,A my sme tí najlepší stopári, ale určite ju teraz nenájdeme."

Mokuto


Pozoroval Dash a pak se znova zadíval na zem. Nakonec mu vlci potvrdily, že už je pozdě. Proč ti tři nezasáhly? Proč jsem jediný já ten špatný?  Pomyslel si. Žena, která stále vzlykala pohlédla na Dash. Polednice....čarodějnice...nestvůra...Objevuje se jen v poledne. Chodí a bere zlé děti..ale...ale mé dítě...Hlasitě zavzlykala. Nebyl zlý...vyrůstal bez otce, je možná trochu živější, ale přeci...nebyl zlý. Prosím, pomůžete mi? Prosím... Pak se ale slova ujmula Elizabeth. Já jsem tvého syna viděla..šikanoval chlapce a to není dobré chování. Je mi líto vaší ztráty, ale pokud to tady tak funguje...je mi to líto. Pak ustoupila dozadu, jelikož si uvědomila, že byla blízko Mokuta. Nelíbil se jí jeho pohled. Stále se tvářil tak chladně.

,,Každý má právo na to aby sa zmenil." povedala som Elizabeth. ,,Pani, nič vám nesľubujem, ale ak by sa nám podarilo vášho syna zachrániť, tak musíte dať sľub, že z neho vychováte dobrého človeka, čo bude ochraňovať slabších. Nikto nie je bez viny." povedala som a otočila som sa na Elizabeth: ,,Je mi jedno či bol zlý, ale deti si neuvedomujú svojich činov. Musíme ho zachrániť... A keď sa tak stane, vyrastie z neho veľmi dobrý človek..." povedala som jej a pokračovala som: ,,Povedala, že sa objavuje na poludnie, počkaj me do poludnia a dobre sa pripravme. Mám taký pocit, že ak prišla kvôli tomu, že ten chlapec šikanoval toho menšieho, príde si aj pre ďalšie deti."

Mokuto


Elizabeth jen pokývala hlavou. Uznala slova Dash a dál se držela dál. To zní jako plán...Třeba se ti vrátí i síla...Znova se otočil na Dash. Určitě se nám podaří ho zachránit...vždyť jsem ještě nikdy neselhaly...Žena se pousmála. Děkuji, děkuji mnohokrát...Žena se jim poklonila. Chápala, že jsou jiní než ona, ale to nebylo pro ni důležité. Nabídli ji pomoc získat zpět jejího syna a to ji stačilo. Dál děkovala. Slibuji vám, že vychovám toho nejlepšího muže na celém světě! Přísahám, že ho naučím dobrotě. V očích měla stále slzy, ale věřila v naději, že se zase shledá se svým dítětem. Opatrně zase došel k Dash, ale už ji nenabízel ruku. Co si o to myslíš? Proč ti vzali tu sílu? Zkouší tě nějak?

,,Trestajú ma... Neposlúcham ich... A preto mi berú moc, ale nesmú zabúdať, že nie sú to ony čo môžu rozkazovať. Mokuto... Musím sa od nich odtrhnúť. Musím sa ich zbaviť. Musím ich zničiť. Je v nich toľké zlo..." šepla som Mokutovi, len aby on ma počul. V mojom hlase zaznelo šialenstvo: ,,A musím to spraviť čím skôr lebo ma ovládnu a už to nebudem ja." trocha sa mi podlomili kolená: ,,Potrebujem spať, zobrali si viac ako mali..." 
Vlkolaci odstúpili ďalej od nás. ,,Chcete sa do toho zapojiť? Máme dôležitejšiu úlohu." povedal ako prvý Herano. ,,Má pravdu," dodal Yuuto, ,,Nie je to náš boj, a nemali by sme sa do toho miešať." Luna chvíľu mlčala no napokon sa usmiala: ,,Zabudli ste aké to bolo pred tím? Pomáhali sme, aj s úplnými blbosťami. Yuuto pamätáš si ako si oberal jablká... A ty Herano si mlel múku. Vtedy sme pomohli, tak pomôžeme aj teraz, únos dieťaťa nieje nič príjemné, hlavne pre matku. Pomôžeme jej ho nájsť. Súhlasíte." Kývli hlavou a Luna prišla za Mokutom: ,,Bude v poriadku?"