Osada Hammoth

First topic message reminder :

Osada o počtu obyvatel něco kolem 80-100 lidí. Je převážně chudá, lidé zde žijí v dřevěných domcích se slaměnými střechami, mají zde dvě malé pole, kde pěstují obilniny a zeleninu. Jsou zde i zvířata, jako například krávy, ale ty jsou využivány převážně jen jako zdroj mléka, ze kterého vyrábějí další produkty. 
Osada je stavěna do kruhu, kde uprostřed je velký travnatý plac, kde se pořádají oslavy apod. Vůdce si zde říká Stařešina. Tento název se k němu i hodí, jelikož je už velmi starý. Tato osada nemá moc návštěv a dějí se zde zvláštní věci...zvláště tak jedna a to v poledne.

Elizabeth

Já...já nevím...Umím bariéru jen zrušit...Po tváři ji stekla slza. Věděla co to znamená pro to dítě. Je mi to líto... Polednice pohlédla na pláčící ženu. Pustit mě musíš, jinak tvé dítě zemře...Pevně svírala triko toho chlapce. Polednice otočila svůj skažený pohled na ni. Odvolej svá kouzla, nech mě jít...  Jen zavrtěla hlavou. To ne! Mohu tě pustit, ale vrátíš zpět všechny děti, které si unesla! Odpověděla ji. Polednice zavrčela. Pusti mě!... Nařídila ji znova a přitáhla si dítě blíž k tělu. Ne...dokud nevrátíš ty děti! Jsi zrůda, která terorizuje tyto nevinné lidi. Vrať vše co jsi neprávem vzala, odejdi odsud, nechám tě žít...ale sem už nepáchneš. Polednice se zasmála. Smích střídal kašel. Jak myslíš...Položila druhou ruku na chlapcovu hlavu a ten hned padl na kolena. Potom pustila jeho hlavu i triko a chlapec bezvládně padl k zemi. Právě jsi ho zabila...jsi na sebe hrdá? Smála se polednice Elizabeth. Chcete zpět své milované parchanty? Pohlédla k domům kde se pomalu sházeli vesničané. Už se nebáli, když zjistily že je uzavřená v pasti. Zde je máte!...Bouchla svou holí o zem a všude kolem ní se začali objevovat mrtvá dětská těla. Někteří byli už jen kostry, další už pomalu nahnívající a poslední, který byl unesen naposledy byl cca jeden den mrtvý. Znova zakašlala. Odcházím...pro další zlo se vrátím!... Znova bouchla holí o zem a na bariéře se začali objevovat praskliny. Nevěříčně koukala na to co se právě během té minuty stalo.

Dash...

Niečo sa muselo dobre pokaziť... zistila som v momente keď sa okolo začali objavovať telá detí všade okolo a hlavne to posledné ktoré padlo v bariere bezvládne na zem. Sklonila som hlavu. Nepodarilo sa nám to, ale deti sa vrátili. Mávla som krídlami a priletela som na lúku, kde som sa postavila hneď k bariere. ,,Elizabeth, zruš barieru..." Moju tvár som mala obrátenú priamo k poludnici: ,,Počkaj Poludnica, už asi chápem čo je tvojou úlohou... ale žiadam ťa... daj čas dedinčanom na to aby prevychovali svoje deti... Vráť sa do svojho spánku... Myslím si, že toto ponaučenie bude pre nich dostačujúce... zlo bude uhasené..." pokojným hlasom som k nej prehovárala. Luna stála napriamená. Jej telo bolo napnuté a čakala na okamih kedy sa má premeniť. Ale môj hlas jej naznačoval, že žiadny boj už nebude.

Elizabeth


Podívala se na Dash, která se zde objevila. Jak to myslíš? Máš něco v plánu? O co ji jde? Zlo bude uhasené? Co tím myslíš? Pomyslela si v hlavě. Udělala však o co ji požádala a bariéra zmizela. Polednice zůstala stát na místě. Moudrá slova...Polednice si začala prohlížet všechny utrápené vesničany, kteří se dívaly na mrtvoly dětí. Z dálky byl slyšet vzlykot. Matka šikanovaného chlapce zkolabovala a padla do bezvědomí. Zlo se rodí, zlo se vrací...zlo tady bylo, zlo tady bude...zlo je lidské...zlo je věčné...Pomaličku se začala otáčet se všem zády a rozhodla se jít zpět "domů". To ji necháme jen tak odejít? Po tom všem co udělala? To přeci ne? Nechápala rozhodnutí Dash. Polednice začala mizet. Vesničanům se to však nelíbilo a začali vinu házet na ně. Zrádci! Zabily jste naše děti! Vypadněte!...Ozývalo se z davu lidí. Vypadněte nebo vás vyženeme násilím!

Dash...
,,Áno necháme... Nutné zlo..." s kľudným hlasom som odpovedala Elizabeth a otočila som sa k blížiacim sa dedinčanom, ktorý začali na nás kričať a dávať nám to všetkým za vinu, čo sa dialo a čo sa stalo u nich v osade. Otočila som sa k nim prudko a bez pochybností, bez žiadneho citu v hlasom som im odpovedala. ,,Poludnicu ste si sem privolali sami! Za hriechy rodičov, ktoré nevedia svoje deti vychovať ste zaplatili. A za hriech si s touto bytosťou a pomstou zahrávať sa tiež platí." pohľad som na pár chvíľ venovala matke šikanovaného chlapca. ,,Máte teraz šancu sa zmeniť! Učte svoje deti pokore a lásky... Takže vážte svoje slova a pozrite sa na svoje hriechy skôr ako obviníte iných!"

Někteří z vesničanů jakžtakž pochopily co jim Dash pověděla. Ale bylo jich jen pár. Ostatní dál bučeli a hulákali a vyhrožovali. Dokud jste sem nepřišli, bylo to docela v pohodě. Semtam jsme přišli o jedno dítě...ale žily jsme...teď jsem přišli o všechno...všechna naděje na záchranu je zmařena...a to kvůli vám! Kolem Dash proletěl šutr, který vzlétl odněkud z davu. V ten moment se před Dash objevil Mokuto. Jste moc hluční...a napadli jste mou Dash… Vypadal stále dost rozbitý...ale hned na to se ukázalo, že se i on rozhodl přidat se k dění jejich skupiny. Celé okolí zaplnil ohromný tlak. Všichni přítomní mohli pocítit ohromnou sílu. Byl naštvaný a vždy když byl naštvaný tak do své síly přidal více zla. Spousta z vesničanů to nedokázali ustát, většinou ženy a děti. Zem pod Mokutovýma nohama popraskala. Po chvilce síla zmizela. Konečně ticho....jdeme odsud pryč...Pomalu se vydal směrem pryč z osady. Je mi tady zle...Počkat...je mi fakt zle... Rychle doběhnul k prvnímu vhodnému místu které bylo nejblíže a to byla studna. Nahnul se nad ní a vyzvracel se.

Dash...
Dedinčania ma nepochopili, veď čo som čakala. Keď po mne hodili kameň, Mokuto sa nahneval. Dedinčanov jeho moc vystrašila a zároveň utíšila. Keď sa otočil, že odchádza, tiež som sa vydala na odchod. No zastavila som sa. Vedela som, že niečo by som mala pre nich spraviť, aby si všetci zapamätali tento deň. Zavrela som oči a z môjho tela sa na všetky strany rozprestreli zlaté paprsky, ktoré hľadali telo mŕtvych detí. Nežne zobrali ich pozostatky a všetky preniesli na lúku. Následne sa okolo nich objavilo zlaté svetlo ktoré ich pohltilo do seba. Vnikla kupola, ktorá sa začala zmršťovať a čím ďalej tým viac hriala až tavila zem naokolo. Svetlo sa zväčšovalo až nastal výbuch a na niekoľko sekúnd sa všetko zahalilo do biela. Trvalo kým ľudské oko znova videlo a odhalilo čo naveky bude ľuďom pripomínať ich stratené deti. Uprostred lúky stála mohyla pripomínajúca dve postavy v objatí, ale len vtedy ak si sa na to dobre pozeral. A na mieste kde sa hrude opierali, kde srdca tĺkli ako jedno bol diamant v tvare srdca z popola detí. Nič nieje trvácnejšie ako diamant. A aj keď osada zanikne navždy tu ostane pripomienka na tieto deti... 
,,Budem vás čakať." šepla som potichu Lune. Vzlietla som a odletela som ďaleko od osady. Už viac slov nebolo treba. Keď som zosadla, cítila som že ma to vyčerpalo. Toľko energie som musela spotrebovať a v duchu som ďakovala dušiam, že mi poskytli toľko energie, aby som dokázala vytvoriť toľké teplo a tlak aby som z popola tiel dokázala spraviť diamant.

Mokuto/Elizabeth


Pohlédl na výtvor Dash, otočil se ještě jednou na vesničany a následně zamířil pryč z osady. Dash hned roztáhla křídla a odletěla. Ostatní šli pěšky. Museli pokračovat dál a dostat se co nejrychleji k elfům. Čím déle jim bude cesta trvat tím více Prastaří naberou sil. Tušil, že se blíží něco velkého v blízké budoucnosti. Velká bitva, možná poslední kde se rozhodne o vítězi a celkové budoucnosti celého vesmíru. Jich je hodně, nás je jen hrstka. Musejí najít dalších silných spojenců. Elfové se osvědčily jako zdatní bojovníci, ale ani oni nemusejí stačit na velkou moc temné strany. Kdo další by se k nim přidal? A proč ho to tak velmi láká jít na sever? Co tam najde dalšího? Co je to místo vůbec zač? A je opravdu opuštěné? Hlavou se mu honilo spousta otázek bez odpovědí. 
Vyšli na kopec, a před nimi se objevila zelená krajina. Bylo tam hodně stromů, ale nebyl to les. V dálce se tyčily mohutné hory, jenž pokrýval sníh. Tudy teď vedla jejich cesta. Budou muset překročit tuto horu. Dash slétla k zemi, bylo na ni vidět že je unavená. Elizabeth se jen tak tak držela probuzená. Celou noc nespala a ještě musela vytvořit silnou bariéru, bylo jasné, že dlouho to už nevydrží. Odpočinťe si obě dvě...naberte sílu...čeká nás ještě dlouhá cesta... Jemu už bylo lépe. To zvracení mu celkem pomohlo, ale cítil se teď velmi hladový. Otočil se k nim zády a zadíval se na hory v dálce. Co nás bude čekat tam?

Luna, Herano , Yuuto
Skôr ako opustili dedinu fascinovane pozerali na pomník ktorý Dash vytvorila. Potom sa vydali preč. Svorne kráčali vedľa seba potichu bez žiadnych slov, teda sa to tak mohlo zdať, ale v ich mysli prebiehal rozhovor...
- Nechcem sa pri nich dlho zdržiavať.- začal rozhovor Yuuto.
- niečo nás spojilo, musíme byť trpezliví, možno nás privedú k Shironovy. - hovorila Luna
- nevieme čo sú zač. Pach jej a toho veľkého sa mi od začiatku nepáčili. Ja súhlasím s yuutom , mali by sme odýsť od nich. Alebo ich všetkých zožrať.-
- Herano prosím , nehovor také veci. Ani mne sa moc nepozdávajú. Najviac ma ale desií Dash... Ako je možné, že je Cellestian. Samozrejme, ich životy boli dlhšie ako tie naše, ale že by žila tak dlho? A povedzte mi jedno. Existujú také veľké náhody že zo všetkých božích bytostí stretneme práve túto.
- som zvedavý čo mi predvedie pri súboji...
- a čo ak nie je Cellestian? Neviem či ste si to uvedomili, ale jej pach poznám... Teda aspoň časť z neho... A to ma celkom desí... V živote som žiadneho Cellestian nestretol...

Dash...
Odychovala som a čakala na ostatných kým prídu. Na moje prekvapenie som pociťovala ako do mňa prúdi nová energia. Stačilo by mi oddychovať ešte päť minút a mohla by som bojovať. No Elizabeth bola unavená a tak som sa teda nikam neponáhľala , veď nech si oddýchne.
,,Ďalšia cesta bude cez tie hory... Potrvá nám to niekoľko dní. Snáď bude cesta bezstarostná..."

Mokuto


Mokuto...cítíš to samé co já...Už brzy nastane čas, kdy budeš muset udělat důležité rozhodnutí. Nepřítel je v pohybu. Jejich přípravy jsou ukonce...on ví kde je. Ví kde je ukrytý a půjde si pro něj. Cítíš to...Mnoho světů uhaslo. Miliony duší křičí v nicotě. Jeho síla je navrácena. Velká válka začala. Je jen otázkou času než přijde i sem. Tento svět je slabý...neubrání se. Ty znáš svůj osud...ukázal jsem ti ho. Čas už skončil. Poslední z Nemeth...tvá cesta je u konce... Hlas v jeho hlavě utichl. Seděl dál od ostatních. Jeho pohled byl upřený na hory v dálce. Proč já? Proč jsem se musel narodit do tak temných časů? Ztratil jsem rodinu, domov...mám jednoho přítele, za kterého položím život. Je to tak těžké se rozloučit. Ale těší mě, že s tebou budu bojovat po boku. Boj je předen prohraný...nemáme sílu je všechny porazit. Je nás málo...Dash...brzy se rozloučíme... Po tváři mu stekla slza. Byl všem otočený zády, tak to nikdo nemohl vidět. 


Elizabeth


Na chvilku zaspala. Ještě předtím však přemýšlela nad silou kterou pocítila z Mokuta. Jen tam tak stál a všichni padli na kolena. Jak mocný on je? Je silnější než nepřítel? A Dash...Co ještě v sobě ukrýváš? to co dokázala vytvořit...To bych nedokázala ani kdybych byla v nejlepší formě. Jsou tak mocní...Jak se mají lidé ubránit takovým tvorům jako jsou oni? Nemáme sebemenší šanci. Doufám, že boj nepřijde v tak brzkou dobu. Musíme vycvičit stovky dalších bojovníků. Pomaličku vstala z trávy. Měli bychom pokračovat. Ta cesta bude těžká, zatím můžeme dojít k horám, tam se uvidí jak na tom jsme. Tuto oblast moc neznám. Možná najdeme zkratku, která nám postup usnadní. Vytáhla mapu. Pokud jsme někde tady...a ty hory jsou tyto hory...Začala prstem přejíždět po mapě. Za těmi hory jsou hranice lidského území. Potom následuje zona ničeho...tedy...místa která nepatří nikomu. Tam nevím na co můžeme narazit..

Dash...
Vypočula som si čo hovorila elizabeth. ,,Takže sa môžem spolahnúť, že nič nebude bez prekážok hej..." Usmiala som sa. ,,Tak to aby sme vyrazili.." prehovorila Luna a premenila sa na čierneho vlka. ,,Počkaj Luna, mám taký pocit že sme na niečo zabudli. " Vyškrtol sa Herano a pozrel sa na mňa. Vedela som na čo narážal. ,,Nevieš sa dočkať svojej porážky?" Chlad som mu odpovedala. Veľmi nahlas sa zasmial. ,,Tak skôr ako sa vydáme cez hory." Usmial sa a premenil sa do vlčej podoby. Skočil ku mne a čakal kým na neho vysadnem. ,,Asi sme si vymenili naše kone zasmiala som sa smerom k Elizabeth a vyskočila som na vlčí chrbát. K nej pristúpila Luna a k mokutovy ten najväčší z vlkov. Pred tým ako na neho vyskočil stihol zavrčať.

Mokuto


Všichni se vydali na cestu. Díky rychlosti vlků cesta ubíhala rychleji. Proběhli cez pole, menší lesy, různé kamenné stezky, starobylé monumenty, rozpadlé domy. Celou cestu nic neřekl, jen sledoval okolí. Byl spíše zahleděn do svých myšlenek. Nebyli to podstatné myšlenky. Jeho vlk doběhl Herana, na kterém seděla Dash. Otočil na ni pohled, pár sekund se na ni díval a pak se jen mile usmál. Pak tiše otočil pohled zpět kupředu. Elizabeth s Lunou byli za nimi a držela mapu. Silně tlačila nohami do těla vlka a tím se přidržovala aby nespadla. Podle mapy, by někde pod horou mělo být velké jezero...podle mě dobré místo na utáboření se. Co vy na to? Hlasitě se zeptala Dash a Mokuta. Ten jen otočil pohled dozadu a lehce přikývl hlavou. Bylo mu to jedno kde se utáboří, nechal ženy, nech se rozhodnou. Voda tam však bude určitě ledová, takže na koupání to nebude, ale chytit pár ryb by nebylo špatné. Mohlo teď být tak půl třetí odpoledne, cesta k hoře může ještě trvat takové dvě hodinky, což bude akorát začínat večer. Určitě budou všichni potřebovat odpočinek na další den, kdy budou muset přelézt hory.

Dash...
,,Znie to dobre..." Odpovedala som Elizabeth a ďalej som pozorovala okolitú prírodu cez ktorú sme cestovali. Herano občas nečakane zabočil, alebo skočil, len preto aby som sa viac zachytila jeho vlčieho tela. Keď som už mala toho dosť silne som ho zatiahla za srsť. Zaknučal a ďalej už pokračoval slušne a pokojne. Po dvoch hodinách sme prišli k jazeru, obkolesenú štvrkovou plážou. Voda v ňom bola čıstá a azurovo modrá. Keď sme si našli vhodné miesto na utáborenie a zoskočili z vlkov tí sa rozbehli priamo do tej ľadovej vody a začali sa blázniť. Pristúpila som k Mokutovi a s tvárou natočenou na šantiacich vlkodlakov som povedala: ,,keď sa tak na nich pozerám , neverím že sú to tí istý ako keď sú v ľudskej podobe. Normálne by som si jedného z nich ochočila ako domáceho miláčika." Zasmiala som sa ..

Mokuto/Elizabeth

Pohlédl na vodu. Hned skontroloval všechny směry a ujistil se, že tu nikdo další není. Bylo mu celkem zvláštní, že za celou dobu nepotkali nikoho, žádného člověka nebo jiného tvora. Pouze na nebi letělo několik ptáků a podle typických bublin na vodě bylo jasné, že zde žijí ryby. Elizabeth položila obě ruce na zem a něco si potichu mumlala. Za chvilku se štěrk proměnil na jemný písek. Na tom se bude lepé sedět...Pousmála se a utřela si pot z čela. 
Když Dash přistoupila k němu, pohlédl na ni a pak na vlky ve vodě. To ano...přivázat na dvůr, kde by hlídal pozemek...Lehce se zasmál. Myslel to jen ze srandy. Pohlédl na vodu. Máš chuť na rybu? Zeptal se Dash. Na tváři měl široký úsměv. Chtěl těm vlkům ukázat že i on je dobrý lovec.

Dash...
Usmiala som sa na Mokuta: ,,samozrejme, ale chcelo by to aj citrón. Tak teda ukáž čo v tebe je." Vtom z vody vybehol Herano. Jeho biela srsť bola celá mokrá a cícerkom z nej tiekla voda. Dobehol k nám a celý sa otriasol. Zvískla som od chladu studenej vody. ,,Ty jedno nepodarené psisko!" Vykríkla som po ňom a hodila som do neho hrsť piesku. Všetky som veľmi zabanovala že Elizabeth neponechala tie kamene. Herano radostné zaštekal a vrátil sa naspäť do vody kde skočil na yuutovú hlavu.

Mokuto/Elizabeth


Elizabeth se chichotala a sledovala dovádění vlků ve vodě. Byla štastná. Teď mohla dát všechny starosti a myšlenky pryč. Hodit je za hlavu a plně si odpočinout. 
Usmál se a shodil ze sebe vrchní část oblečení. Nechal si jen kalhoty. Bylo zde chladněji než v osadě, ale dalo se to v pohodě vydržet. Jeho tělo se za celý čas hodně změnilo. Byl mnohem vypracovanější a pevnější. Jeho hruď byla poseta pár jizvami a škrábanci, a to díky bojům, které za ten čas prožil. Nebylo to nic vážné, až na jednu ránu. Jediná, která se nechcela pořádně zacelit. Stále ho pálila, jakoby tam stále meč prastarého byl zabodnut. Rána byla stále lehce skrvavená a věděl, že ji bude mít až do konce života. Citrony bohužel nemám...ale rybu mít budeš. Mrkl na ni a rozběhl se k vodě. Jeho více jak dvoumetrové tělo plnou rychlostí vletělo do jezera. Voda vyšplíchla, pokropila vlky a zmizel pod hladinou. Ve vodě otevřel oči a rozhlédl se. Nikde žádnou rybu neviděl. Trvalo to asi 15 vteřin než nějakou uviděl a rychle se vydal za ní. Byla celkem velká, určitě by se z ní najedla celá skupina. Jenže problém byl v tom, že ryba se ve vodě pohybuje mnohem lépe než on a taky ona zde může dýchat. On ne. 
Pomaličku se k ní přibližoval, byl od ní asi půl metru a stále si ho nevšimla. Začal mu docházet kyslík a musel se rychle nadechnout vzduchu, jinak se může utopit. Velmi rychle se přiblížil k rybě, jenže ta hned cukla a rychle plavala k hladině. Vydal se za ní. Pomáhal si dávkami energie, které jakoby vystřeloval za sebe, aby ho to zrychlilo. Ti co byli venku mohli vten moment vidět, jak z vody vyskočila velká, asi 2 metrová ryba. Vyskočila vysoko nad hladinu, udělala oblouk a zamířila zpět pod vodu. Hned za ní to samé udělal i on. Vynořil se hned za rybou a držel se její trajektorie a taktéž zamířil pod vodu. Ve vzduchu nabral co nejvíce vzduchu do plic a když už byl znova pod vodou, rychle vidal ze svých noh plnou dávku energie, takže to na hladině udělalo výbuch vody do okolí. Jako když vybuchne podmořská mina. To ho dostalo k rybě. Jednou rukou se chytil svého meče, ten se zableskl a tělem mu prošla další dávka energie, která vytryskla z druhé ruky, kterou se dotkl ryby. Ani netušil, že vůbec něco takového dokáže, ani jak vůbec na tohle přišel. Ale věděl, že při boji mu to bude stejně houby platné. Chvíli se nic nedělo, až po chvilce z vody vyšel a přes rameno měl hozenou mrtvou rybu. Koutkem oka se podíval k vlkům a zamířil si to přímo k Dash. Menší neměli...

Dash...
Sledovala som ako Mokuto chytal rybu. Keď z vody vyšiel s rybou tak som mu zatlieskala. Vlkolaci tiež vybehli z vody na breh otriasli sa a spoločne zavili. Následne sa hneď premenili. Ich vlasy boli mokré ale ich oblečenie bolo suché. ,,No výborný je z tepla lovec..." Zatlieskal Herano: ,,Keby si chcel môžme ťa zobrať do svorky a mohli by sme si občas zaloviť." Svoj pohľad potom obrátil naňa a prisadol si. ,,Tak čo kedy si dáme náš súboj, noc sa pomaly blíži." Usmiala som sa na neho kútikom úst. ,,Mali by sme to spraviť ešte pred jedlom aby si sa nepozvracal." Zasmial sa: ,,tak čo teda mládeš, chcete nejaké to divadlo počas toho ako sa pripraví ryba?"

Mokuto


Takové dávkování energie mu docela ubralo na síle. Zlehka vydechoval, ani ta ryba nebyla zrovna nejlehčí. Zhodil ji z ramen na zem. Bude ji třeba vykuchat...hlásí se někdo? Jeho otázku však přehlušil Herano s Dash. Tak a je to tu...jejich souboj....Tak tu rybu teda udělám ja...Promluvil jen tak do vzduchu. Pak pohlédl na Dash. Nakopej mu zadek...Mrkl na ni. Potom svůj pohled věnoval Heranovi. Z pohledu se dalo vyčíst, že si ho pak podá, pokud jej moc ublíží. Ale přesto však Dash věřil, že se jen tak porazit nenechá. Ona je silná, sice je proti nim trošku v oslabení, ale přesto šanci má. 
Elizabeth se vybídla, že mu s rybou pomůže. Z rukávu jej vyběhlo několik lístků bylinek, které dodají pořádnou chuť rybě. Kývl jí hlavou na poděkování.

Dash...
,,Neboj sa, porazíme ho raz dva.." počula som ako sa Herano zasmial, ale nevenoval a som mu pozornosť. Vyrazila som si na miesto ďalej od Táboriska, aby sme náhodou im niekomu inému neublížili. Herano má následoval. ,,Počkajte zabudli ste na pravidlá..." Otočila som sa na lunu: ,,Aké pravidlá?" Usmiala sa:,, no u nás je zvykom, že keď sa má uskutočniť priateľský súboj určia sa pravidlá. Tak napríklad,že sa bojuje kým sa druhá strana nevzdá. A potom... Spozornieť by mali pozorovatelia. V žiadnom prípade nesmie nikto zasiahnuť do súboja... Je vám to jasné?" Ja som len mykla pleciami a ďalej som pokračovala v ceste. Na mieste kde sme mali bojovať som zastala. Herano sa mi uklonil hlboko ako na divadelnom predstavení... ,,Tak začíname." Povedal a premenil sa vo vlka.

Mokuto


Jak nachvál dala takové pravidlo...nejspíš tuší, že bych ho zabil pokud by něco zkusil...nevadí...počkám si na konec zápasu... Smál se v duchu. Otočil se společně s rybou směrem k místu kde se měl konat souboj. Začal rybu rozřezávat opatrně nožem, který mu zapůjčila Elizabeth. Odkud ho vzala, to fakt netušil, ale rukojeť byla poněkud vlhká. Pokrčil nad tím rameny a rozřezal rybě břicho. Opatrně vybral všechny orgány, a dával bacha aby se ani jeden nepoškodil, nechtěl celou rybu vyhodit a jit chytat novou. Elizabeth mezi tím, připravila něco jako gril, ale docela větší. Ugriljujeme ji celou? Nebo nakrájíme na kusy? Optal se Elizabeth. Hmm...v celku bude lepší, ikdyž se to bude déle grilovat. Více to nasákne vůni bylinek. Ukázala na celé kusy bylin. Přikývl hlavou a když už dokončil s čištěním vnitřku, začali do ryby dávat bylinky. Škoda že nemáme máslo...nebyla by pak taková suchá...ale nevadí. Usmívala se Elizabeth. Nakonec vytvořil menší oheň pod celou dlžkou grilu, tak aby tam nebyl prudký oheň, a dali rybu grilovat. Popritom sledoval dění mezi Dash a Heranem. Držím ti palce...

Dash...
Hneď ako sa Herano premenil kábla som krídlami a vyrazila som proti nemu. Kosu zo svetla som pevne zvierala v ruke a tesne pred vlkom, ktorý sa doteraz ani nepohol som sekla. Kosa cez jeho telo prešla akoby tam ani nestál. Počula som zvuk akoby sa mi zasmial. Ako som míňala jeho telo kosu som nechala rozpadnúť a rukov som zachytila jeho schvost. Nahromadili som božiu energiu do rúk, pevne uchopila a zatiahla som. Ozvalo sa psie zakňučanie. Vzduchom presvišťal vlk a tvrdo dopadol asi 50 metrov kde pre tým stál. Zvíril sa okolo neho prach. ,,Výborné!" Zatlieskala luna. Nebadane som sa usmiala. To ale už Herano sa rozbehol oproti mne s vycerenými zubami. Stihla som sa mu tesne pred ním vyhnúť . Vznášala som sa asi 5 metrov nad zemou a nahromažďovala som energiu do rúk. Herano prudko zabrzdil natočil sa na mňa a skočil. Vyletela som ešte vyššie. Ale hneď ako dopadol na zem znova sa odrazil a vysvyšťal do ohromnej výšky. Skôr ako som si uvedomila, že aj napriek tomu že je vlk, od skutočných vlkov sa neodlišuje len svojou veľkosťou ale aj schopnosťami. Schmatol má za nohu a stiahol ma. Snažila som sa vyprostiť z jeho zovretia. Držal ma pevne. Silné údery do jeho hlavy nezaberali. Začal so mnou mikať a viac mi prerastala bolesť v nohe. Musela som sa nejako oslobodiť a tak som zapojila špinavú techniku a keď som mala príležitosť pichla som mu do očí, čo najsilnejšie. Vlk zakňučal a odhodil má preč. Pomaly som sa postavila zo zeme. Krvácala mi noha ale snažila som si to nevšímať.

Mokuto


Ryba se pomaličku grilovala a tak měl čas sledovat dění zápasu. Byl v teď v ohromné výhodě. Uvidí všechny Heranovi pohyby, útoky, schopnosti a bude pak lehčí ho porazit, pokud by někdy došlo na souboj. I Elizabeth sledovala zápas, hlavně sledovala Dash. Dalo se i říci, že pro ni byla velkým vzorem, jelikož taktéž byla žena a byla mnohem odvážnější než kdy byla ona. I tehdy, když bojovala proti prastarému, to mohlo vypadat, že se ho nebojí a že je silnější než on, tak to nebyla pravda. Byla k smrti vyděšená, jen to nedala na sobě znát. Okolí grilu začínalo vonět pečenou rybou a nebude trvat dlouho a za chvilku bude jídlo hotové. Jsem zvědavý, co všechno ti vlci umí...Dash se vede zatím dobře, ikdyž mohla by trochu přitvrdit. Pomyslel si a všiml si krvácející rány na její noze. Vždyť říkam...přitvrdit...Je to jen vlk...

Dash...Herano
,,No dobre... Skúsila som" pousmiala som sa. Herano si sadol. Mal pocit, že Boj je už v konečnej fáze. Myslel si, že som dostatočne múdra na to, aby som sa vzdala, keď je jasné že moja moc je voči nemu nepoužiteľná a moja fyzická moc sa s tou jehou nedá vôbec porovnať. Keby vtedy chcel, silná čeľusť by rozdrvila moju nohu a oddelil by ju od tela. ,,Je na čase zmeniť taktiku, snáď ťa nevystraším havko." Naklonil hlavu po mojich slovách a čakal čo mám v pláne. Aké zdesenie sa objavilo v jeho očiach keď som sa začala meniť. Moje telo sa začalo naťahovať a pokožka spod ktorou prežarovalo zlaté svetlo a odhaľovali tak každú cievu pod nou, sa začala meniť na šupiny. Biely had zasičal. Herano sa napriamil a bezmyslienkovito sa rozbehol. Snažil sa zahryznúť do hladkého tela, ale šupiny boli príliž pevné. Jeho zuby nezanechalo ani najmenší škrabanec. Ďalšie a ďalšie márne pokusy. Biely had upriamil svoj pohľad na vysoké štíty hôr zabalených snehom.
,,Yuuto... Nesmieš..." Zachytila Luna Yuuta na časť oblečenia a snažila sa ho udržať. Telo sa mu triaslo od hnevu. ,,Yuuto!" Vykríkla keď sa jej vyšmikol a v skoku sa premenil na vlka upalujúc rovno za bielym hadom. Do cesty sa mu postavil čierny vlk s vycerenými zubami. Chvíľu na seba hľadali a včali a naraz skočili do seba. Ich tlamy sa zafarbili krvou. Ozývalo sa vlčie zakňučanie.
Biely had sklonil hlavu. Jeho pohľad sa spojil s Heranovím. Jeho oči sa zaleskli strachom a smútkom zároveň. Jedno žmurknutie. A hadová hláva sa zaborila do zeme na mieste kde stál Herano. Zdvihol sa prach. Vlčí boj tiež náhle skončil a pozrel sa na miesto zahalené prachom. Keď sa oblak pomynul had zdvihol svoju hlavu. Herana nebolo. Luna a Yuuto sa premenili a telá zmačané krvou stáli bez pohnutia. ,,On ho zožral! Vykríkla Luna...

Mokuto


Vše klidné se po chvíli změnilo na úplný opak. Dash...to jsi musela zajít tak daleko? Pomyslel si a všiml si jak se za ní rozběhli zbylí dva vlci, kteří se nakonec porvali mezi sebou. Nezasahovat do souboje?...Stále seděl na zemi. Všiml si, že na něj Elizabeth otočila hlavu, ale nevěnoval tomu pozornost. Cítil zachvění jeho meče. Ten musel vycítit zvýšeného adrenalinu v jeho těle. Průtok krve v jeho žilách se zrychlil. Co pejsi...co uděláte? Bílý had zřejmě sežral Herana. Zacítil palčivou bolest v jeho bílém oku, které hledělo na tělo hada. Jen se pohni...zaútoč vlku...Pomaličku se postavil ze země. Pohlídej jídlo...Prosím...Řekl Elizabeth a ta se trošku zlekla jeho pohledu, který směřoval směrem k bojišti. Tušila, že pokud se vše hned neskončí, může to dopadnout zle.

Herano
,,Kde to som?" Ostré biele svetlo mi svietilo do očí. Naraz sa zo svetla vynorila postava. Bola to Dash, usúdil som to zo silvety jej tela a dlhých kuceravých vlasov ktoré viali ako pri jemnom vánku. ,,Zjedli sme ťa." Usmiala sa a hlavu naklonila jemne na bok. ,,Čože? To akože si ma zjedla... Počkaj... Čo?!" Znova sa zasmiala a pristúpila ku mne. Videl som ako sa na mňa pozerá z veľkými modrími očami. Prvý krát som videl jej celú tvár. ,,Čo sa stalo?" Spýtal som sa jej a chytil som sa za čelo. ,,Bojovali sme... A potom sme ťa zjedli." V hlave sa mi myhol obraz bieleho hada. ,,Počkaj počkaj... Ty si Shironovl... Ty si ten had. Mal by som ťa zabiť hneď a teraz." Zaťal som päsť a udrel som jej do tváre. Moja ruka cez ňu prešla a v časti kde som ju trafil sa objavili zrniečka zlatého prachu. Nechápavo som na ňu pozrel. ,,O čo sa snažíš, myslíš si, že tu máš nejakú moc? Je to môj svet a moje pravidlá, tu má nemôžeš zraniť." ,,Si Shirono? Ako je možné že som ťa nespoznal, ako je možné že si nás tak dokázala oklamať?" ,,Nie som Shirono, nepoznám ho, ja som Dash a my všetci sme..." ,,Počkaj počkaj, prečo by som ti mal veriť." Prerušil som ju. ,,Prečo by som ti klamala, momentálne sa nachádzaš v tráviacom trakte bieleho hada, ale namiesto toho aby som tvoje telo svetlom roaztavila, strávila, roztrhala na kúsky, výber si čo chceš, som ťa priviedla sem... Nechcem ťa zabiť." Nechápal som ju, nevedel som si čo si o nej myslieť. ,,Ako to že som tu? Ani neviem kde tu..." No momentálne tvojím telom prúdi božia energia, tá istá ktorá prúdi v mojom tele a v tele hada. Nadýchol si sa jej a dostala sa ti všade, vďaka tomu si tu." Nadvihol som obočie: ,,dokážeš ma ovládať." Pokrútila hlavou: ,,To nie, teda ani neviem, nemám ani poňatia čo dokážem. Aj toto je novinka.." smiala sa. ,,Čo ti je na smiech?" Tvár jej zvážnela: ,,Náš súboj som vybrala, vzdaj sa a povedz čo máš povedať." Takto zmätený som sa nikdy necítil, ústa som mal pootvorené svetlo má štípalo v očiach a začala ma bolieť hlava. ,,Keď sa vzdám, tak môžem odýsť z tohto miesta. Mám nepríjemný pocit..." Povzdychla si: ,,Som omnoho silnejšia než si všetci myslíte..." ,,Dobre uznávam to... Ale so Shirono si nesmierne podobná, a to ma desí..." ,,Čo je zač ten Shirono?" Zhlboka som sa nadýchol: ,,nikdy som mu nevidel do tváre, neviem či je muž či žena, ale ten biely had, na ktorého si sa premenila, to bol on..."

Biely had sa dlho nehýbal... Naraz sa pomalým plazením priblížil k Yuutovi a Lune. Začal sa divné zvýjať akoby ho napínalo na zracanie. Po chvíľke z jeho úsť vypadol Herano v ľudskej podobe. Luna hneď zisťovala či mu bije srdce priložením ucha na hruď. ,,Žije.." Herano otvoril oči. Začal vykašliavať zrniečka zlatého prachu. Potom sa pozrel so strachom v očiach na hada. Ten obrátil pohľad na Mokuta. Vyplazil jazyk a odplazil sa do jazera kde sa celý ponoril.

Mokuto


Když Herana had vyplivl, nebo spíše vyzvracel, trochu si povzdechl. Připadá mu velice zvláštní, že už tak dlouho s nikým nebojoval. Když se nad tím tak zamyslel, je úplně jiný než Nemeth. Oni se nikdy do bojů nepouštěli, zatímco jemu se zdá, že boje vyhledává, jakoby by byli jeho vášní. Předtím, než se had vydal do vody, mile se na něj usmál a spokojeně přivřel oči. Věděl jsem, že vyhraje...nečekal jsem však, že se znova přemění...byla to Dash...nebo nad ní zase převzali kontrolu? Zakroutil hlavou a nechal myšlenky uplavat pryč. Podíval se na vlky a znova se usmál. V ten moment to ucítil. Vše kolem stichlo. Nepříjemný pocit mu přejel tělem. Zděšeným výrazem se podíval směrem ke stromům. Slyšel jen tlukot svého srdce, který prudce zrychloval. V jeho bílém oku se objevil obraz postavy. Pouhý stín, který stál mezi stromy a díval se na něj. Srdce mu bušilo tak prudce, že si myslel, že mu proskočí hrudí ven. Zatmělo se mu před očima. Jediné co stihl, je uchopit rukojeť svého meče. Pak už jen padl k zemi a obraz se zahalil tmou. Poslední co spatřil, jak postava mizí. Při pádu se zdvihl prach. Ležel v bezvědomí, s očima stále otevřenými a upřenými směrem na místo, kde předtím někdo, nebo něco stálo a po tváři mu stekla slza krve.