Osada Hammoth

First topic message reminder :

Osada o počtu obyvatel něco kolem 80-100 lidí. Je převážně chudá, lidé zde žijí v dřevěných domcích se slaměnými střechami, mají zde dvě malé pole, kde pěstují obilniny a zeleninu. Jsou zde i zvířata, jako například krávy, ale ty jsou využivány převážně jen jako zdroj mléka, ze kterého vyrábějí další produkty. 
Osada je stavěna do kruhu, kde uprostřed je velký travnatý plac, kde se pořádají oslavy apod. Vůdce si zde říká Stařešina. Tento název se k němu i hodí, jelikož je už velmi starý. Tato osada nemá moc návštěv a dějí se zde zvláštní věci...zvláště tak jedna a to v poledne.

Dash...
Vypočula som si Mokuta. ,,Hmm... hovoríš že tam je veľa informácii, to by mohli byť veľmi prosperujúce... Možno naozaj by tam boli veci, ktoré by mi pomohli." usmiala som sa na Mokuta: ,,A neboj sa, ja neumriem, nehodlám umrieť. Nie je môj čas... Ja tu budem večne..." zasmiala som sa. ,,Len ma trápi jedna vec, s tým že môj svet zanikol tak som stratila cieľ, sen... neviem vôbec kam ísť... len kračam a neviem kam... a ..." vtom Mokuto začal rozprávať o vlkoch: ,,Z budúcnosti? Prosím ťa... Ako si na to prišiel?" naklonila som hlavu. ,,Ja viem teda, že si pil, ale trocha sa ti to v hlave asi pomiešalo." odsrdca som sa zasmiala: ,,Ale zaují ma ma to, prečo si usúdil, že sú z budúcnosti..."

Mokuto


Taky se zasmál. Tse...tak to doufám že mi pak budeš chodit nosit květiny na hrob...Vyplázl na ní jazyk. Na to ti povím jen, že to chce čas...až tenhle boj proti Prastarým skončí...oba dva si budeme muset najít nějaký cíl...nějaký důvod žít...jelikož i já pak budu na tom samém jako ty...ale nezapomínej, že chceme získat Im...díky tomu se možná dá toho hodně udělat a splnit si sny, které jsou teď nemožné...Usmál se. Ano...jsou totiž ze tvého světa...kde tvá rasa je pouhou vzdálenou minulostí...kde vaše města jsou troskami. Kde kdysi mocní Celesti jsou vyhynulou rasou...a jejich největším nepřítelem...ten která terorizuje ten svět...je....Velký bílý had...Dokončil svou větu. Pak se vyhoupl na postel k ní a posadil se na ni. Ale je to strašně zvláštní....proto mě to tak moc teď táhne na to místo na severu...

Dash...
,,Počaj o čom to tu hovoríš... Aká budúcnosť. Naše mestá sú troskami, dobre chápem, že asi to tam nevyzerá tak ako to vyzeralo pred tým ale aj tak, veď sa to stalo asi pred asi dvoma týždnami... čo ja to nechápem, to ti kto povedal, Nepovedz mi, že to bol Herano, podľa mňa si z teba robil dobrý deň... Náš svet je náš a nikdy nebude patriť iným bytostiam a už v žiadnom prípade tým prašivým vlkom." stíchla som a na chvíľu som sa ponorila do vlastných myšlienok. čo to povedal? Má podobu bieleho hada? Vôbec sa mi to nepáči...,,POčkaj Mokuto teraz ti poviem jednu vec... Mágia má mnoho tvarov. Čo ak je to proste len zhoda náhod, hádal si o mne nemyslíš, že niekde v budúcnosti budeme terorizovať psov... Veď je veľa ronakých mágov, ktorý napríklad využívajú oheň alebo vodu a to z nich nerobí totožné bytosti... Len si to musel zle pochopiť... Alebo ťa naozaj len klamal... ale ... Ale no uvidíme... porozprávam sa s Lunou..."

Mokuto

Já vím, že to zní bláznivě, ale počkej...Když se nad tím zamyslíš...co když ty další duše, co ti berou schopnosti...co když dokážou v tom světě vytvořit si tělo? Co když jsou oni tak zlý? Nevím...nechci tomu věřit...nemám ani důkaz k tomu aby to byla pravda...Možná máš pravdu...jen mě tahají za nos...nesnáším je. Odpověděl Dash. Nahlas zívl a protáhl si záda. Huh...byl to těžký den... Znova koukl na Dash. Je toho před námi strašně moc...A to ještě nevíme, co nám poví Elfové...Jak to u nich dopadne...A či to naši vlčí společníci neposerou...Už je to na mou hlavu moc...Jsem unavený z toho všeho...Asi vypadám jako přecitlivělý...ale... Pomalu si položil hlavu na nohy Dash. Jsem rád že už nejsem sám... Každou chvilí čekal, že ho odhodí. Já už nechci žádný alkohol!...Je mi z toho divně...

Dash...
Usmiala som sa na Mokuta: ,,Neboj sa, ak sú naozaj z budúcna môjho sveta tak je dobré že sme ich stretli. Prišli sem kvôli niečomu a možno to je práve kvôli tomuto. Varovanie... Ale nemusíš sa báť. Nikdy nedovolím aby ma ovládli. A nikdy ani nedovolím aby oni spravili niečo zlé. Ale dobré vedieť aspoň viem, že musím na nich dávať pozor..." Postavila som sa z postele. ,,Mal by si sa vyspať,zajtra musíme byť v strehu, možno príde polednica... S touto dedinou nieje niečo v poriadku ... Zabehnem za Elizabeth, ty zatiaľ spí." Otvorila som dvere na chodbu a pred tým ako som vybehla som sa usmiala: ,,aj ja som rada že nie som sama.."

Mokuto


Dash ho sice neodstrčila, ale rovnou se postavila, takže ho i tak ze sebe shodila. Dál ležel na posteli a koukal na odcházející Dash. Dobře...vyspím se...potřebuji to.. Usmál se a koukal dál na Dash. Na její poslední slova se znova do široka usmál a pak si rukama nasbíral peřinu k sebe jakoby objímal nějakého plyšáka a zavřel oči.

Elizabeth skončila sama venku. Seděla na terase domu, ve kterém byli všichni. Koukala smutně na hvězdy. Cítila se velmi osamocená, ale hlavou mu probíhaly myšlenky na zítřejší den. Na den, kdy musí polapit polednici a osvobodit dítě či děti. Věděla, že po cestě narazí na spoustu věcí, úkolů, nástrah apod, jen ji trápila jedna věc, a to že doteď nebyla moc nápomocná. Spíše se držela vzadu. Na začátku se chopila úkolu vůdce skupiny, nakonec však skončila úplně vzadu. Znova se zadívala na noční oblohu. Chyběli ji lidi, které znala, rodina, přátelé i její mistr, který ji toho tolik naučil. Nakonec si povzdechla.

Dash...
Vonku bolo príjemne. Hviezdy sa trblietali na nočnej oblohe. Na terase som videla sedieť Elizabeth. Pomalí som prišla k nej, aj ona pozorovala oblohu. ,,Je prekrásna noc... Má to v sebe čaro. Všetky tie hviezdy a ten pokoj. Duša sa začne vznášať. Je ticho a dáva priestor na to aby sme sa ponorili do svojich myšlienkach. Ale vyzeráš smutné. To by si nemala. Tvojej tvári to vôbec nesvedčí." Pridala som si k nej: ,,mali by sme sa viac sústrediť na našu úlohu. Premýšľala si nad polednicou? Ako ju chytíme?"

Elizabeth


Docela se lekla, když na ni Dash promluvila. Vůbec si nevšimla jejího příchodu. Uh..ano...mám ráda noc. Je tak tichá, klidná...Na tváři se ji objevil menší úsměv. Promiň jen jsem zabloudila v myšlenkách...tedy, ano máš pravdu...Chvilku ji trvalo než si uvědomila, že přesně to řekla i Dash. Polednice...Koukla do trávy před sebou. Nikdy jsem o ní neslyšela...což je zvláštní...měla bych ji znát...znám snad všechny legendy, přízraky, zlo v tomto světě...jenže, ji jsem viděla poprvé...Co jsem si všimla, tak používá jakousi temnou magii...je to jako přízrak, který příjde ve chvíli kdy ho někdo zavolá, ale proč bere děti? A proč právě v poledne? Mám spoustu otázek na které bych chtěla znát odpověď...Podle mě ji bude stačit chytit do pasti...nějaké silné bariéry, ze které by se nemohla přemístit jinam...to by mohlo fungovat... Odpověděl ji. Pak otočila na Dash tvář a zahleděla na ni. Spíše mě trápí jiná věc...Zhluboka se nadechla. Smím se tě zeptat na jednu věc? Co je přesně zač Mokuto?

Dash...
,,Možno preto poludnia, lebo sa objavuje na poludnie." Usmiala som sa a vypočula som si jej návrh plánu . ,,To by mohlo fungovať. Spomínala si že dieťa ktorē zobrala vôle zlé... Čo ak berie len zlé deti?" Potom sa spýtala na Mokuta. Vyzerala rozrušenie. ,,Či je zač? Hmm... Je to bytosť z iného sveta, ale to asi vieš. A presne? Neviem to ani sama, ale viem jedno, je to dobrý muž... A to je hlavné..." Usmiala som sa. ,,Prečo sa pýtaš?"

Elizabeth

To dáva smysl...Zachichotala se. Že by typ nějaké síly, která chce ochránit tuto oblast od potenciálně zlých lidí? Pak se chytila za hlavu. Ach...vůbec netuším co je to zač...štve mě to... Zamračila se a pak na chvilku utichla. No víš...já mám jednu schopnost...tedy...dokáži vidět lidskou duši...nebo aspoň auru kterou duše vyzařuje....a....nevim či to víš...ale jeho aura...teda ta druhá...je tak temná...nic zlejšího jsem ještě neviděla...Koukla znova na Elizabeth. Mám z něj strach...Už jen z toho, že někdo má dvě duše....vždyť to není možné...Lituju toho že jsem tu schopnost použila...Položila si hlavu na kolena.

Dash...
,,Ľudia sa boja toho čo nepoznajú." Usmiala som sa ale potom som s vážnym pohľadom na Elizabeth pokračovala: ,,Máš pravdu, v Mokutovi je niečo zlé, ... Videla som to niekoľko krát, ale nikdy nikomu neublížili, teda iba tým čo si to zaslúžili. Neboj sa ho. On nie je ten koho sa máme báť. A ver mi nevieš si ani predstaviť čo všetko je v tomto svete možné." Pozrela som sa k nebu: ,,mne vždy hovorili jednu vec. Boh nám nadelil na našej ceste života len toľko, koľko dokážeme zvládnuť. A on toho zvládne veľa, musíš mu veriť..."

Elizabeth


Zahleděla se na Dash. Nedokázala uvěřit tomu, že ona to taky viděla a přesto je v pohodě. Musí být silná...je silnější než já... Pomyslela si a pak pokývala hlavou. Chápu..jsem taky jen člověk...bojím se toho co neznám a co se mi na první pohled zdá jako špatná věc..Po chvíli se ji na tváři objevil menší úsměv. Kde jsou teď všichni? Ještě před chvílí jsem je slyšela se dobře bavit...a teď jsme tu jen ty a já...Zadívala se Dash do očí. Smím ti položit ještě jednu otázku? Optala se jej, ale nečekala na její odpověď. Myslíš si, že to u elfů zvládneme? Elfové jsou nejstarší rasou v tomto světě...znají věci, které nikdo jiný zde nepozná. Jsou přechytračelí a hlavně...říká se že jejich královna je přes svou nesmírnou krásu velmi nebezpečná...Prý se dokáže každému podívat do hlavy, manipulovat s nimi jak se ji zachce....co když to zle dopadne?

Dash...
,,To je v poriadku... Každý sa niečoho predsa musí báť. Ja som sa tiež bála... Bohužiaľ moje obavy sa stali skutocnostou."
,,No Mokuto to prehnal a alkoholom, už zase tak teraz spí a kde sú naši vlčí druhovia nemám ani poňatie." Usmiala som sa. Vypočula som si čo hovorila o elfke. Malé obavy tam boli, ale nijak zvlášť som sa nad tým ani nezamýšľala. Viac som mala pocit že sa stávam akousy lahostajnou voči všetkému. Nepremýšľam nad našou cestou. Nemyslím na možné prekážky. Hlasy duší mu zabraňujú myslieť na niečo iné ako na nás. ,,Neviem, musíme veriť v to, že to všetko dobre dopadne. A keď nie tak... Tak naše trápenie sa skončí na tomto svete. Čo ešte horšie sa nám môŽe stať." Zasmiala som sa, ale môj smiech prerušil ďalší hlas: ,,optimizmus ti teda nechýba." Pristúpila k nám Luna, ktorá vyšla z tieňa, polorozpqdnuteho domčeka. ,,Elizabeth, viem že sme sa neukázali v najlepšom svetlá, ale ubezpečujem ťa, že nič nepokazíme. Yuuto a Herano sú svojský, ale vedia kedy a ako sa majú správať."

Elizabeth

Bude to asi tím, že jsem jen člověk...který na všechno myslí a ze všeho má obavy. Přesto se doširoka usmála. Děkuji, že jsem se s tebou mohla podělit o mé starosti...Dlouho jsem neměla takovou...hm...ženskou společnost...s chlapmi je to jiné, nedá se s nima "pokecat". Hned na to se objevila Luna. Pohlédla na ni a lehce přikývla hlavou. V pořádku...Není ode mně hezké vás takto podezírat, ale jak už jsem řekla...jsem člověk a ti už jsou takoví...
Jejich obličeje zasáhly první paprsky ranního slunce. Kohout zakokrhal a bylo jasné že nastává další den. Ještě pár hodin a přijde nás cíl...musíme přichystat past...

Dash...

,,Luna mala by si zavolať Yuuta a Herana, nech prídu, aby sme všetko nachystali." otočila som sa na ňu. Usmiala sa: ,,Za chvíľu sú tu. Už počujem Heranové myšlienkové pochody na tvoju osobu. Predstavuje si váš súboj." ,,No nech sa len naň teší, zničím ho ako prašivého psa." 

PO chvíľke k nám prišli. Herano sa hlboko uklonil: ,,Dobré ráno dámy, deň je hneď krajší keď už z rána má takto nádherný pohľad pred očami. Lebo pozerať sa iba na tohto tu je hotová nočná mora." Yuuto hodil na neho nepríjemný pohľad a mierne zavrčal. ,,No dobre, tak aj ty si pekný, nech nežiarliš." Luna prevraátila očami a pozrela sa na Elizabeth: ,, Aký máš plán?"

Elizabeth


Zachichotala se při Heranových poznámkách. Přišlo ji to vtipné a hlavně to brala jen jako vtip. Nikdy by nepomyslela na to, že by sním někdy něco měla. Už velmi dlouho nepřemýšlí nad tím, že by vůbec někdy s nějakým chlapem něco začala. Možná pokud by byl něčím speciální. 
Postavila se, upravila si šaty a znovu nahodila obvyklý úsměv. Měli bychom ji nalákat na určitě místo, kde ji uzavřít do bariéry. Co jsem viděla, tak má zřejmě schopnost se teleportovat, takže v tom ji musíme zabránit. Pokud se nebude moct pohnout a používat své schopnosti, bude snazší sní vyjednávat. Naštěstí něco takového vyvolat umím...jen dlouho trvá než se to připraví. Rozhlédla se po okolí. Na té travnaté ploše by to šlo...musím tam nakreslit vyvolávací znaky. Sklopila hlavu. Jsem totiž ještě amatér...Zahuhňala potichu. Problém je v tom, že to musíme nějak ukrýt, aby si toho nevšimla. A nenapadá mě jak. Máme čas do oběda. Někdo by mohl zjistit od místních, jakým způsobem sem přichází...Pokud se tu jen tak objeví nebo normálně přijde jako jsem sem přišli my. Při té druhé možnosti, by někdo mohl u vchodu vyhlížet náš cíl. Když už tady bude, musíme vymyslet jak ji dostaneme přesně do středu pasti. Znovu sklonila hlavu. Pokud bude mimo tak ji to nemusí chytit. Znova zahuhňala potichu. Hned se vydám kreslit ty znaky...bude mi to trvat pár hodin. Očekávaně sklopena hlava a poslední zahuhňání. Musim si totiž vzpomenout jak vypadali... Koukla na všechny. Vy zatím můžete, až se místní vzbudí, pozjištovat nějaké informace...Dash? Zkusíš vymyslet jak ukryjeme past nebo jak ji do ni nalákáme?

Dash...
,,Keď to nakreslíš... tak to zakry odtrhnutou trávou... jednoduché." nadvihla som obočie a otočila som sa na druhú stranu. ,,My sa ideme popýtať čo to je vastne zač. A ty Herano, choď zobudiť Mokuta, mohol by ísť pomôcť Elizabeth. Ale musíme sa poponáhľať. Za hodinu na tomto mieste." Luna prikývla a spoločne s Yuutom išli na druhú stranu. Herano zatiaľ vyšli na poschodie do miestnosti kde Mokuto ešte spal. ,,Stávaj vtáčatko, slniečko už vyšlo. Hoci ti raňajky do postele nenosím, ale môžem ti ponúknuť môj nádherný úsmev a keď už veľmi budeš chcieť aj nejakú tú pusinku na čelo. Ale to len keby si pekne poprosil." zasmial sa a pobúchal o čelo postele rukou. ,,Všetci už sme na nohách, vymysleli sme plán na tú polednicu. Elizabeth si šla kresliť niečo na lúku, nejakú barieru. Luna Yuuto a Dash išli sa popýtať na polednicu čo je vlastne zač. No a ty, ja neviem mohol by si ísť pomôcť Elizabeth zakryť tú barieru. Rozprávať sa s dedinčanmi ti ešte neodporúčam, tiahne z teba na kilometre..."

Elizabeth

No...to mě ani nenapadlo...to bude tou únavou...Pousmála se. Bylo na ni vidět, že ji trápilo, že teď před nima vypadala hloupě. Hned na to utekla na místo, kde se hned posadila do trávy. Natáhla ruku a z rukávu se ji po ruce vyplazila jako had jakási černá stuha, která se začala plazit po zemi. Tam kde dopadla se změnila na černou barvu. Toto bude na dlouho...první znak znám, používá se snad při všem..ale ty ostatní. Pohlédla na oblast asi 5x5 metrů. Dvanáct znaků a pamatuji si jen dva...musím si vzpomenout...Mumlala si přitom pro sebe.

Mokuto
Spalo se mu velmi dobře, měl sice divné sny ale to co přišlo bylo jako noční můra. Herano…Ten ho začal budit. Pootevřel jedno oko. Vše co viděl bylo rozmazané. Třeštilo mu hlavě jak kdyby ho někdo udřel kladivem. Udělej to....a zbiju tě tak, že se nepoznáš v zrcadle...Zamumlal. Z peřiny, na které spal stále cítil vůni Dash, jelikož před ním tam spala ona. Až potom mu přišlo, proč je kousek peřiny mokrý. Zřejmě celý čas co spal, peřinu žužlal v puse. No fajn...hned jsem tam...dej mi minutku...Odehnal Herana rukou a přemýšlel nad tím, zda vstát nebo se ještě dál válet v posteli. Nakonec se posadil. Eh..Celá místnost se mu točila před očima. To bude těžký den...

Herano...
,,Ale no čo si na mňa tak zlý, veď ja som ti povedal, že len keď pekne poprosíš. Pchee... takto nebudeme dobrý kamaráti." pohodil hlavou a odyšiel preč z miestnosti. Rozhodil sa že tiež sa pôjde popytať na pár vecí. 

Dash...
Chodila som okolo domov a zastavovala som sa pri ľuďoch, ktorý boli zabraný do svojich každodenných prác. Bolo na nich vidieť, že sa im nepáči moje vyzvedanie a vždy mi len letmo odpovedali a chceli, aby som im radšej dala pokoj, že majú veľa práce. Akoby ani nechceli aby som im pomohla, aby sme im pomohli. Po nejakom čase ku mne pristúpila jedna stará zhrbená žena, opierajć sa o skrútenú agátovú palicu. ,,Nikto z nich ti na žiadnu tvoju otázku ti neodpovie. Boja sa..." prehovorila roztraseným hlasom. ,,Ty mi ale odpovieš... ty mi chceš pomôcť." žena sa na mňa pozrela vrázkami posiatou tvárou od žiaľu a smútku. ,,Ja som raz prišla o svoje dieťa. Už je to dávno, ale nikdy som nezabudla. Bolo to veľmi živé dieťa. Behalo, robilo neplechu ako každé malé dieťa." zaujalo ma rozprávanie žene a začala som ju viac počúvať: ,,Prečo ti zobrala dieťa?" Starena si povzdychla: ,,Ako som povedala, dieťa bolo živé. Robilo zle iným deťom a hádzal kamene aj do zvierat. Z hry, neuvedomoval si svojich činov. Ale raz jedným kameňom zabil susedovej kohúta. A na druhé poludnie si pre neho prišla poludnica. Berie si deti ak ju niekto zavolá. Keď moja suseda s tým kohútom zomierala, pýtala si odomňa odpustenie, lebo to bola ona kto ju privolal. Prosím zachráň našu dedinu pred ňou. Lebo deti si svoje zlé správanie neuvedomujú. A keď ich poludnica zoberie od mám, je to vačší trest pre matku než pre dieťa." z očí jej tiekli slzy. ,,Prepáčte." utrela si ich a odišla preč. Ženy čo ma videli sa so starou rozprávať sa na mňa upriamene pozreli.  Vrátila som sa na miesto kde sme sa dohodli že sa stretneme. Po chvíli prišla Luna. ,,Zistila si niečo?" spýtala sa ma. Ja som jej povedala príbeh ktorý mi povedala starena. ,,To by sedelo, ja som asi zistila, kto je za tím všetkým. Hoci ľudia sa na túto tému so mnou nechceli rozprávať, jedna žena bola až priveľmi agresívna. Niekoľko krát mi povedala, aby sme to nechali tam, aby sme odyšli, a že tie deti si to zaslúžia, lebo sú zlé na jej dieťa. Tak ak to je pravda, že poludnicu niekto musí privolať dám svoj chvost na to, že to bola ona... Cítila som to na nej." ,,Poďme za Elizabeth a povieme jej to..." vybrali sme sa teda na lúku kam šla Elizabeth.... Neostávalo nám veľa času...

Elizabeth


Už dobrých patnáct minut seděla na místě, kde měla kreslit třetí znak. No na zemi byla jen zelená tráva. Já si snad nevzpomenu! Bylo ji do pláču. Držela se za hlavu a jakoby se houpala v sedě. Budou se na mě zlobit...slunce už vyšlo a já jsem vytvořila jen dva! Co mám dělat? Mám se tu zabít? Pak bych měla dobrou výmluvu na mé selhání...Nemohla jsem to dokončit protože jsem umřela... V hlavě se smála nad svýma myšlenkama. Koukala do trávy a ze všech sil se snažila vzpomenout si. Otočila hlavu na první dva znaky. Počkat...vždyť je to tak lehké! Jsem tak blbá...Menmu, Airu, Sumi, Da...Hamit, Dora, Nemri, Me...Sina, Keri, Furi, Yo ….Jak jsem na to mohla zapomenout? Vždyt jsem si to každý den v hlavě zpívala... Koukla na trávu a po chvilce se tam objevil další znak. Hned na to skočila vedle kde se objevil další. Takto udělala dvanáct znaků, které po dokončení dvanáctého, zableskly zlatou barvou a dál se nic nedělo. V tom k ní došli ostatní a dokonce se už po dlouhé době objevil i Mokuto, který nevypadal zrovna dobře. Teď už jen stačilo zakrýt znaky a počkat na polednici. Hotovoo...už jen vymyslet jak ji sem nalákat...Usmála se na ostatní, když k ní došli.

Dash...
prišli sme za Elizabeth. Keď povedala, že má hotovo, Bola som rada. S Lunou sme jej porozprávali čo se zistili. Už aj Mokuto tu bol, iba Herano a Yuuto chýbali. Pozrela som sa na Luna, ktorá asi nejako vycítila čo sa jej chcem spýtať, lebo bez toho aby som niečo povedala mi odpovedala: ,,No mám taký pocit, že Herano na to prišiel." Luna sa pozrela na Elizabeth. ,,Spoločne s Yuutom obišli každú matku a povedali im, že ak deti pošlú hrať na lúku tak si ich poludnica nezoberie. Deti poslúžia ako návnada..." Luna sa troška zhrozila keď to dopovedala, ale uvedomila si, že to je asi najlepšia možnosť. ,,Použiť deti ako návnadu, to mohli vymyslieť len bezcitný ľudia." znechutene som dodala. Luna výhražne zdvihla prst: ,,Pozor nie sme ľudia!" Otočila som sa jej chrbtom a sadla si na zem: ,,Dobre... návnada je... a keď sa aj chytí do pasce čo ďalej?"

Elizabeth


Pohledem sjela Mokuta. Bože...kolik toho vypil? Vypadá strašně...Ten jenom stál s přivřenýma očima a pozoroval okolí. Byl komplet mimo. Otočila se na ně. Je to trošku riskantní, ale nic lepšího asi nemáme...Do poledne zbývá asi hodina...plus minus...takže, zakryji past, necháme děti si hrát a my se schováme...Ví o nás, takže bude určitě opatrnější...teda aspoň podle mě by taková měla být...Musí se postavit přesně do středu abych ji mohla chytit...Nikdo další tam ale nesmí být. Pokud se nám to podaří, můžeme ji vyslýchat, pohrozit, vyhrožovat, donutit ji aby nám vydala unesené dítě, či děti...No hlavní je ji chytit a nenechat utéct...co bude dál můžeme vymyslet až potom. Prohlídla si znaky. Znovu pozvedla ruky a celý prostor se zakryl posekanou trávou, takže nic nebylo vidět. Posekaná tráva byla všude, takže nikdo nemohl uhádnout kde přesně jsou znaky nakreslené. Nech sem přijdou děti...musíme jim to vysvětlit...nech ji nalákají co nejblíže a pak se rozutečou...pokud se za nima vydá, určitě se trefí na určené místo...Teď už jen počkat na poledne.

Dash...

Po chvíľke sa z osady vybehol húf detí, ktoré sa akoby pretekali kto bude na lúke oko prvé. ,,Už prichádzajú, Elizabeth je to na tebe, ty jediná vieš presne kde musia byť, mi sa ideme ukryť." povedala som jej a vrátila som sa naspäť do osady. Rozhodla som sa, že pre mňa bude najrozumnejšie vyčkať na správnu chvíľu niekde v pozadí. Vedela som ako dopadol môj pokus o záchranu včera. Vrátila som sa k najvyššej budove. Keď sa nikto nepozrel, rýchlo som vyletela na strechu, odkiaľ som mala dobrý výhľad. Luna ktorá ostala na lúke sa tiež stiahla no skôr ako odišla ubezpečila Elizabeth, že bude nablízku a rovnako sú v strehu aj Herano aj Yuuto...

Mokuto pomalým krokem šel za ostatníma. Strašně rád by jim pomohl, ale neměl vůbec sílu. Měl co dělat aby se dal dopořádku.
Elizhabeth přikývla ostatním a počkala až doběhnou děti. Když už tam byli tak se k nim sklonila. Poslyšte...Ukázala prstem na místo. Potřebuji od vás, aby jste si hráli zde na tomto místě. Je nezbytně nutné, aby jste to místo neopouštěli do doby, než Polednice bude u vás. Až vám dám znamení, musíte zůstat tu. Viděla, že se jim plán moc nelíbí, a vypadali dost vystrašeně. Nebojte se...nic se vám nestane. Musíme ji chytit a dovést zpět vašeho kamaráda. Já budu poblíž...Děti se chvilku rozhodovali, ale nakonec se dohodli a přikývli na její plán. Ona sama pak odešla k studni, kde se opřela a začala si čistit nehty. Blížilo se poledne. Už je to tady... Zazněl zvonec oznamující čas oběda. V ten moment to přišlo. Zaslechla kroky v trávě, ale nikdo nikde nebyl. Po chvilce se začala objevovat známá postava. Byla tu. Avšak zastavila se a dál nepokračovala. Neříkej mi že ví o pasti... Nenápadně ji sledovala periferním viděním a dál se tvářila že se stará o svoje nehty. Děti si hráli a dělali že o nepříteli neví. Přízrak stál stále na místě a dívala se směrem k dětem. Všimla si že se teď jakoby vznášela lehce nad zemí. Potom velice rychle zamířila k dětmi. Letěla velmi rychle. Co to?!… Byla už skoro u nich a děti začali hlasitě křičet. T...Teď! A luskla prsty na oboch rukách ve stejný čas. Polednice se zastavila a kolem ní se tyčily modré stěny jakoby ze skla. Problém ale nastal tehdy, když si všimla že společně sní tam zůstalo jedno dítě. To, které tam nikdo nečekal, to které předtím bylo šikanované. Polednice ho držela za límec jeho trika. To nee...Pomalým krokem došla k bariéře. Máme problém...

Dash...
Pozorovala som čo sa dialo na lúke, naraz sa ozval detský krik. Všetci v dedine sa pozreli na miesto kde sa vystrašené deti rozpŕchli a znova utekali o osady. Vystrašené matky sa k nim rozbehli, zobrali ich do objatia a utekali sa schovať. Objavila sa bariera a v nej ostala poludnica, ale... ale aj dieťa. ,,Aspoň s ním nikde neutečie..." Medzi domami sa ozval ženský hlas: ,,Moje dieťa! Nie!" žena klačala na zemi a od strachu sa bála aj pohnúť. Všetci ju obchádzali. 
Z lesa vybehla Luna: ,,Máme ju!" potešene zvolala ale zastavila pred barierov... ,,Je tam dieťa, čo teraz?" obrátila sa na Elizabeth...