DellaRumia

---

Dashtar Eros Estia Eslarf Lez´isia Scharsa Zardiš Eft Opvitia Piel Tilia Dewi

Ten smiech mi bol veľmi nepríjemný. Vtom som počula ako žena povedala moje celé meno. ,,Odkiaľ poznáš moje meno?" Konečne sa tá žena objavila predo mnou. Bola pekná. ,,Ako to že vieš kto som? Ako vieš čo som povedala? A kto si? Kam si odniesla Mokuta?" znova som si začala ženu premeriavať. Páčili sa mi jej šaty. Na chrbte sa mi zatiaľ zhmotnili zo zlatého svetla krídla. ,,Odpovedaj mi, čo si zač?"    

Já znám vše, já jsem vše... Došla pomalým, elegantním krokem až k ní. Jsi ještě moc mladá na to, aby jsi to pochopila...ještě nemáš tolik vědomostí...vlastně, když si tě tak prohlížím...Je mi smutno...Nazdvihla ruku a v ten moment se Dash nemohla ani pohnout. Jak kdyby zkameněla. Pohladila ji po tváři. Proč se tak o něj staráš? Není tvé rasy...je pro tebe nebezpečný, mohl by ti ublížit. Viděla si přeci jeho sílu. Jak vypadal...jakou temnotu vyzařoval. Odstoupila od ní dál a Dash pocítila že se její tělo může zase hýbat. Nebo ti jde jen o peníze? Zachichotala se.

---

Dashtar Eros Estia Eslarf Lez´isia Scharsa Zardiš Eft Opvitia Piel Tilia Dewi

O čom ta žena hovorí? Ja ju vôbec nechápem. ,,Smutno?" pozrela som sa žene do tváre, vtom moje telo skamenelo. Nemohla som sa pohnúť. Pocítila som dotyk na mojej tváre. Prešiel mi mráz po chrbte, prišlo mi to odporné. Snažila som sa zamávať krídlami, odhodiť ju odo mňa, Ale ani nimi som nemohla pohnúť. Keď som sa mohla znova pohnúť pohodila som si vlasmi. Pozrela som sa do zrkadla na svoj obraz v ňom. Moja krásna tvár. Naraz akoby ma vôbec ani nezaujímalo, či je tá žena stále v izbe. ,,Uniesla si ho a určite za tebou nešiel zo svojej vôli. Preto ho ho idem zachrániť." letmo som sa na ňu pozrela a usmiala sa.

Moja malá... Otočila se ji zády a pomalu zamířila ke vchodu. Tak tě tedy budu čekat. Mezitím si sním trošku pohraju. Zase se zachichotala a v ruce se ji objevil dlouhý nůž. Uvidíme, zda to stihneš...Otočila na Dash hlavu a mrkla jedním okem. Ráda jsem tě zase viděla..Dash...Usmála se a prošla zavřenými dveřmi, jako by tam ani nebyli.

---

Dashtar Eros Estia Eslarf Lez´isia Scharsa Zardiš Eft Opvitia Piel Tilia Dewi


,,Ak mu ublížiš... tak... tak... si pohrám ja s tebou!" zakričala som za ženou, keď odchádzala z izby. Bola som z tohoto stretnutia zmetená. Nevedela som kto to je, ako sa sem ten prízrak dostal, a prečo uniesla Mokuta. Ale hnevala som sa, že ma podceňovala. Chvíľu som pobudla v izbe, božie svetlo sa zo mňa rozplynulo. Potom som si zobrala pár zlatých a rozbehla som sa na prízemie do hostinca. Pristúpila som k baru, pozdravila hostinského. ,,Máte už pripravené pre mňa veci? Chcem vyraziť na cestu čím skôr, musím sa ponáhľať a hlavne musím nájsť tú vedmu, ktorú mi spomínali."

Dash v uších uslyšela tlumený smích, který se ztrácel někde v dálce. 
Hospodský se podíval na Dash a přikývl. Ohnul se dolů a vytáhl koženou brašnu. Máte tam vše, vodu i jídlo a nějaké ovoce. Podal ji brašnu a zadíval se na ni. Mimo to...mám zde pro vás dopis. V ruce držel zapečeťěný dopis, který podal Dash. Pokud by dopis otevřela, stálo by v něm pouze "Na jihu města"

---

Dashtar Eros Estia Eslarf Lez´isia Scharsa Zardiš Eft Opvitia Piel Tilia Dewi

Počula som znova ten odporný smiech. ,,Daj mi pokoj!" skríkla som na celý priestor pohostinstva. Keď mi krčmár dal veci poďakovala som mu za ne. Do brašne som si vložila peniaze, ktoré som si zobrala. A brašňu som si zavesila na ramená. Otvorila som si obálku a prečítala som si čo bolo v nej napísané. Prevrátila som očami a pokrčila som papier, ktorí som hodila do koša pri pulte. Tak teda na juh mesta. pozdravila som krčmára a vyšla som von na ulicu. Bola už tma.

(presun)

Dash...

Roztiahla som svoje krídla a letela som rýchlo do Dellarumii. Už dlho som tu nebola. Zaváhala som pred dverami. Nechcela som ísť do vnútra. Vôbec ma nelákala spoločnosť tých ľudí, ale predpokladala som, že sa Mokuto už vrátil sem, že bol hladný a možno už šiel aj spať. Musím mu to ukázať. Musím mu ukázať, čo je vo zvitku. Stúpila som dovnútra a rovno som zamierila k baru. Krídla som mala voľne pustené pri tele. Pristúpila som k baru, rozprestrela svoje krásne krídla a potom sa rozpadli na prah. ,,Krásny večer..." pozdravila som sa...

Hospodský vypadal velmi unaveně. Bylo už velmi pozdě v noci. V lokále byli asi 3-4 zákazníci. Z toho jeden spal na stole a další vypadali, že brzy odpadnou. Áá...dobrý večer! Dlouho jsem vás tu neviděl...Zívl hospodský a protáhl se. Co si dáte? Zeptal se a přiblížil se k pultu. Jeden ze zákazníků zvedl hlavu od svého poháru. Odrgnul si a napil se z něj. Tabule stále zněla prázdnotou.

Dash...
usmiala som sa na hostinského. ,,JA viem, bola som preč, zachraňovala som toho veľkého... Nie ďakujem neprosím si nič, len sa chcem spýtať, či už sem prišiel. Pri tých oslavách v meste sme sa rozdelili..." prehrabla som si rukou vlasy. V mysli som si predstavila dobrý teplý kúpeľ. Taký ako v mojom svete, taký aký som mala tam...

Koukl na ni. Ne, od začátku oslav se zde neobjevil krom vás nikdo...všichni šli pít do ulic...jen těchto pár štamgastů tu jsou od rána. Koukl na pár lidí sedící u stolu. Možná je stále v ulicích...ikdyž touto dobou by měl být už konec...Prokřupal si krk. V jeho tváři šel poznat výraz úlevy. Znova se podíval na lidi sedící u stolu. Dobrá končíme! Běžte domů...i já se chci vyspat! Okřikl je a pak se zase podíval na Dash. Opravdu si nic nedáte? Máte poslední možnost...

Dash...
Zamyslela, som sa. Žeby ešte stále sa niekde túlal? Pri jeho šťastí ho buď zase niekto umiesol, alebo pri najhoršom zabil. Je to asi magnet na problémy. ,,No dobre tak si dám jeden pohár toho vášho tekutého zlata... To je asi to jediné, čo je na ľuďoch dobré." usmiala som sa. ,,A ešte som sa chcela spýtať, kde nájdem muža v červeno- čiernom brnení s dračou hlavou na pleci?"

Hospodský se usmál, otočil se Dash zády a šel směrem k polici. Vytáhl láhev a nalil jej obsah do poháru. Pak došel zpět. Prosím...tato je z mé vlastní zásoby...je to ta nejlepší dostupná medovina v okolí... Položil pohár před Dash. Pak se zamyslel. Vím koho myslíte...jednou jsem se stímto člověkem střetl. Jméno neznám, nevím odkud je. Vlastně...nikdo neví kde je. Vzal čistý hadr a začal utírat pult. Vždy se objeví, když něco potřebuje...je to velmi zvláštní osoba. Celkem strašidelná...zná věci....no...prostě, není to člověk jako ostatní.  Pousmál se. No tak...zdvihněte se a padejte odsud!  Zařval na sedící opilce.

Dash...
Poďakovala som sa za pohár medoviny. S chuťou som sa napila. Akoby som sa napila zo živej vody. Bola výborná a môj blažený pohľad hovoril sám za seba. ,,Och je výborná." znova som odpila z pohára. ,,Takže ho musím pohľadať, mám u neho niečo. A hlavne chcem vedieť čo je zač... A ani ja nie som ako ostatný..." Hostinskému som podala môj zvitok. ,,Prosím postrážte mi to tento zvitok, ja idem pohľadať toho podivína..." otočila som sa a vykročila som von. No skôr ako som tak urobila som prebudila v sebe božie svetlo. V hostinci sa objavila zlatá šmuha a keď zmizla v hostinci už neboli tí, na ktorých hostinský  kričal. Všetci sedeli pred dverami vonku. ,,Treba počúvať!" roztiahla som krídla a vyletela som nad mesto

Hospodský s menším úsměvem vzal svitek, kývl hlavou a když Dash odešla, tak jen s menším uchechtnutím zmizel. Opilci se na Dash dívali s otevřenou pusou a úplně přepitým výrazem ve tváři. Dash se vznášela nad městem. Lehký studený vánek ji lechtal po tváři. Město bylo klidné a tiché. Zaslechla křik ptáka. Nikde však nic neviděla. Pak ho zaslechla znova, ale velmi velmi blízko. V ten moment ji něco pevně chytlo a unášelo dál. Když se vzpamatovala, uvědomila si, že ji drží pařát obrovského ptáka, hnědým peřím. /vypadal jako orel/. Mířil s ní někam na okraj města.

Dash...
Všetko bolo také tiché. Vonku bolo celkom prijateľne, vánok a pokoj. Zrazu som začula podivný krik. Akoby nejaké zviera. Nič som nevidela... A naraz krik a niečo ma schmatlo. Nevedela som čo sa deje. Snažila som sa vytrhnúť zo vtáčieho zovretia. ,,Pusti ma ty... ty... ty tlstá kačica!" Nakoniec som sa ale prestala snažiť a nechala som sa odniesť. Veď asi to tak má byť. A keď ma pustí tak oľutuje, že ma vôbec niekam odniesol.

Pták se přibližoval k vysokému stromu v menším lesíku na okraji města. Asi 5 metrů nad zemí ji pustil, no spíše ji mrštil směrem k zemi. Tam už stála postava v černočerveném brnění. Konečně jsi tu...avšak nečekal jsem, že tvůj cíl dopadne takto... Otočil se ke stromu a položil na něj ruku. Ozvalo se zašustění a v kmeni se objevil vchod. Pojď...povyprávíš mi co se stalo... Pak vešel do stromu.

Dash...
Aj keď ma orol hodil, elegantne som pristála. Oprášila som si šaty a zamračila sa na muža. ,,Mám tiež krídla, zvládla by som sem priletieť aj sama a nemuseli ste po mne posielať vášho veľkého vtáka... A ako by mal dopadnúť môj cieľ?" ... No napriek tomu som pokrčila ramenami a nasledovala som Muža...

Místnost byla oproti stromu velká, ale ne zas tak moc velká. Taková útulná a celá dřevěná. Byli tam dvě místnosti. Jedna zamknuta dveřmi a jedna spojená s vchodem. V místnosti byl dřevěný stůl se zapálenou svíčkou, komodou se šuplíkmi, knihovničkou a postelí, na které ležela postava. Velmi vysoká, jelikož mu nohy trčeli z postele. Našel jsem ho na ulici...je to sním vážné...Otočil se na Dash. Vlastně tady není...

Dash...
Hneď ako som vošla mi oči padli na postel s postavou. Povzdychla som si. Ďalší problém? Zase? ... Pristúpila som k nej. ,,Ale naposledy keď som ho videla bol ešte v poriadku a pri zmysloch..." otočila som sa na muža: ,,Čo mu je? Ako to že tu nie je? Ako to myslíte? " pýtala som sa muža.

Je to složité...jediné co jsem zatím zjistil, že jeho mysl opustila tento svět. Nevím přesně kde je, ale..Podíval se na Mokuta. Možná budeš vědět vrátit ho zpět...Otočil se na Dash a chvíli na ni koukal. Pak se otočil ke knihovně a chvíli hledal nějakou knihu. Kde to....a tady... Vyndal černou knihu a položil ji na stůl. Byla docela velká a stará. Začal v ní listovat. Z jakého světa že to jsi? Optal se Dash, ale nepodíval se na ni. Pak sebou cukl a otočil pohled směrem k východu. Natáhl ruku a pohnul prstami. Východ se uzavřel. Uplně jsem na to zapomněl...Zamumlal a znova se zadíval na knihu. Jeho tělo umře pokud bude "prázdné"...přinejhorším se objeví ta jeho "Zlá stránka" a to....určitě nechceme. Pomalu se podíval na Dash. Nemám pravdu?...Zadíval se na ni nepříjemným pohledem.

Dash...

,,Ako by som ho mohla ja vrátiť späť keď je v inom svete. Verte mi, že keby som vedela prechádzať do iných svetov, tak by som sa okamžite vrátila domov a nebola by som tu ani o sekundu dlhšie v tomto špinavom mieste." upriamila som pohľad na Mokuta. Prečo by som mu mala zase pomôcť. ,,Ja som zo sveta Eden. Som prvorodená a následníčka postu Predstaveného Serafa..." z úst mi to vyšlo ako nabiflená poučka. ,,Takže ak to dobre chápem, mám ho zachrániť, kvôli tomu, aby nenastal ten scenár a o prebudení jeho zlého ja?" pozrela som sa na muža: ,,Neviem teda, čo si myslíte, že čo som ja zač, ale chcela by som vedieť, že práve prečo ja by som ho mala priviesť späť. Aj keď sa to vám ľudom zdá zvláštne, alebo aj jemu, tak nepociťujem voči nemu nič, kvôli čomu by som ho znova mala zachraňovať. Veď len teraz sme dorazili, veď len teraz som ho zachránila. A ešte som nevidela ani svoju odmenu a teraz ho mám znova zachraňovať?" odmlčala som sa a zahľadela som sa do zeme, akoby aj ja som sa teraz preniesla do druhého sveta: ,,Alebo to je snáď začiatok mojej cesty?" šepla som tíško

Já jsem se jen zeptal...Nemusíš se hned za to naštvat...Zamumlal a nalistoval dalších 20 stránek. Eden...Eden...Eden...Tady...36 svět v...chápu...Zavřel knihu, otevřel jeden šuplík a tam knihu uložil. Pak ho zavřel a zamkl. Jsi ze zvláštního světa...ale je mi to k ničemu... Otočil se na Dash. On je z Nemeth...věděl jsem to hned jak jsem ho spatřil. Koukl na něj. Zvláštní národ ve zvláštním světě plný zvláštních sil...bohužel, už není... Otevřel jiný šuplík a vytáhl měšec, ve kterém něco cinkalo. Tady...10 000 zlatých...pokud je to jediné co tě zajímá...můžeš odejít. V tom se Mokuto pohnul. Z jeho těla stoupala černá aura.

Dash...
Keď muž začal listovať v knihe so záujmom som ho pozorovala. ,,Čo je v tej knihe písané? Sú tam všetky svety? Čo je tam písané o Edene?... A čo je tam písané o jeho svete, on mi niečo o ňom hovoril, hovoril mi trocha aj o tom čo sa mu stalo." zhlboka som sa nadýchla: ,,A nie to nie je jediné čo ma zaujíma... " vtom som ale videla ako sa Mokuto pohol a vyšla z neho temnota. ,,Ak sa v ňom preberie jeho zlé ja, tento svet zanikne tiež..." Prehrabla som si vlasy a trocha som ich našuchorila: ,,Videla som jeho silu, keď sa prestal ovládať. Je to čisté zlo..."

Klid klid...je to jen stará kniha...je tam napsané jen to co tam napsané má být...nic co už neznáš...On je...hmm...to ti povím potom... Mokuto se nehýbal a temnota zmizela. Tohle se mi vůbec nelíbí... V tom se Mokuto velice rychle posadil a díval se před sebe. Pomalu otočil svoji tvář směrem k nim. Jeho oči byli oranžové a hleděli do prázdna a pak bum! Bylo to rychlejší než záblesk světla. Zůstal viset ve vzduchu asi 30 centimetrů od muže. Vypadalo to jakoby ho něco drželo ve vzduchu za krk. Muž měl pravou ruku namířenou na něj a prsty skrčené tak jakoby ho škrtil. Málem jsem to nestihl... Mokuto vydával ohavné zvuky.