DellaRumia

Dash...
Čo je vôbec Mokuto zač? To mi povie potom? Kedy potom a čo o ňom vie? Vtom sa niečo udialo, niečo z čoho som sa strhla a ako zajac som uskočila vzad. Na chrbte sa mi objavili moje krídla tvorené zo svetla. A znova v ďalšom okamihu som skočila medzi dvoch mužov, medzi tú malú škárku a trhnutím som rozvinula svoje krídla a odrazila som obidvoch od seba. V rukách sa mi objavila kosa, ktorú som netrpezlivo zvierala. ,,Čo to robíš!" skríkla som. No sama som nevedela na koho som to kričala. Či na muža, ktorý evidentne ublížil Mokutovi, alebo na Mokuta ktorý zaútočil na muža.

Odhodit muže bylo docela namáhavé, spíše ho to posunulo po zemi asi půl metru dozadu. Mokuto odletěl mnohem dál, ale dopadl na nohy. Zůstal stát na místě. Muž bez jediného slova taktéž stál. Oba dva se na sebe dívaly. Muž se tvářil dost nejistě a Mokuto, tak jakoby to ani nebyl on. Hleděl krvelačným pohledem na muže a šíleně se usmíval. Z úst mu tekla slina, trochu zakrvácená slina, jelikož se usmíval tak moc, až se mu začali natrhávat koutky úst.  Dash si však mohla všimnout stínu, který Mokuto vrhal na zeď za ním. Stín byl tmavší než ostatní. Už při prvním pohledu bylo jasné, že je na něm něco špatně. A hlavně, měl křídla. Vypadalo to jako to, co Dash předtím viděla nad městem. 
Mokuto pohl nohou kupředu, ale hned se zastavil. Jeho levá ruka se zaťala v pěst a udeřil sám sebe do obličeje. Vydal pár skříkavých zvuků. Otřepal se, ale to už ho zase levačka udeřila a následně chytla pod krk. Stín za ním začal ze sebou házet až nakonec zmizel a byl tam už jen znovu normální stín Mokutovi postavy. Na levačce vystoupli žíly a celé jeho tělo se odmrštilo dozadu a narazilo do stěny.

Dash...
Hľadela som na Mokutové trhajúce sa kútiky. Po celom tele ma striaslo. Jeho tvár, jeho výraz nepatril jemu, to mi bolo jasné. Niečo ho muselo ovládať. Ako ten muž povedal, jeho myseľ, nebola v jeho tele. Pohľad mi pritiahol jeho tieň. Ako to, že som si top nevšimla skôr? Tieň nebol jeho... Rukou s kosou som sa zahnala a chcela som seknúť. No to už Mokuto bojoval sám so sebou. Keď ho odmrštilo, pustila som kosu z ruky. Tá sa hneď rozpadla v zlatý prach. Skočila som na Mokuta tak rýchlo, že sa moje telo zmiešalo so svetlom, takže to vyzeralo, len ako keby prešiel záblesk svetla. Objavila som sa na Mokutivy, držiac mu ruky za jeho chrbtom. Okolo tých mojich žiarilo zlaté svetlo, ktoré ,i do nich dodávalo silu, keby Mokuto, teda jeho telo protestovalo. ,,Musíme ho priviazať, lebo sa sám zničí!" skríkla som na muža a dúfala som, že ho napadne mi priniesť nejaké povrazy, ak ho teda udržia.

Myslím, že to už není potřeba...Muž se díval na jakýsi zlatý medailon, který držel v ruce a pak ho schoval někam do svého brnění. Zdá se, že je zpět... 
Mokuto neprojevoval žádné známky protestu, nechal se držet, nepohl se, ani malé škubnutí končetinami. Tvářil se dost sklesle a díval se někam do prázdna. 
Jsi v pořádku? Pověz...co se ti stalo?... Optal se muž, avšak Mokuto mu neodpovídal. Po chvíli se rozhlédl po místnosti. Ruce, které mu držela Dash stále nechal tak jak jsou. Jeho pohled ustal na dveřích. 
Takový je pořád? Optal se teď muž Dash a pomalu přistoupil k ním blíž. Jednu ruku měl však položenou na svém meči, projistotu.

Dash...
Pomaly som pustila Mokutové ruky a postavila sa vedľa neho. Znova som sa pozrela na miesto, na jeho tieň, či teraz patrí jemu. Rukou som si prehrabla vlasy. ,,Aký? Aký by mal byť stále? Že ho ovláda nejaký podivný tieň?" Zavrčala som... ,,Nie taký nie je stále... Takýto mimo nieje, aspoň pri mne..." Čo to bolo... ,,Mokuto, vnímaš nás?" spýtala som sa ho podozrievavým hlasom, dúfajúc, že sa dočkám jeho odpovede.

Mokuto

Nevnímal slova, které vydávali muž s Dash, byl stále omámen tím, co před chvíli viděl. Proč...? Jeho oči zaznamenali Dash. Potom změnili cíl a pohled ustal na muži v brnění. Kdo je to?...Je to spojenec nebo nepřítel?...Kde to jsem? Proč mě bolí celý ksicht?... Dotkl se prstem koutků úst a trochu ho to zaštípalo. Podíval se na prst a ten byl od krve. Aha...chápu...jak se mi to stalo?  Jeho pohled znova ustal na muži. Udělal mi to on? ....Ne, něco jiného...můžu si za to sám... Pak ho vyrušil ženský hlas. Znova svůj pohled ustanul na Dash. Zahleděl se ji do očí. Dash...Pomalu zdvihl ruku a pomalu se sní přibližoval k její tváři. Už to vypadalo, že ji pohladí, avšak ruka se mu před její hlavou zastavila. Sklopil pohled k zemi a ruku dal zase od ní pryč. V očích se mu zableskly slzy a právě v ten moment zamířil ke dveřím, bez problému je otevřel a odešel.

Tušil jsem, že má kouzla ho nezadrží...Díval se muž na otevřené dveře. Avšak nechápu co se vlastně děje...je to úplně mimo mé očekávání...Řekl muž a vydechl si že už nebude muset dál sním bojovat.

Dash...
Čakala som, čo Mokuto odpovie. To bol asi sám dosť zmätený. Asi ani sám nevedel, čo sa mu stalo. Správal zvláštne ako omámený. Akoby prežil niečo iné, než to čo sme prežili mi. V tom sa zobral a odišiel preč. Bez slov... Zostala som stáť ako omámená. On si odišiel a ten muž ho nechal odisť... ,,Hej! Čo sa tu deje! Čo to sakra bolo! A prečo ste ho nechali len tak odísť!" vykríkla som naštvane na muža, keď Mokuto za sebou zavrel dvere. ,,Ako ste ho mohli nechať odísť, veď je zranený a mimo.. a... " znova zavrčanie...Švihla som krídlami a rýchlo som vyletela von z priestoru za Mokutom. ,,MOkuto, Počkaj, si zranený..." prehovorila som na neho...

Muž nereagoval a zůstal stát. Očekával, že za ním Dash půjde. Nyní je v dobrý rukách...Já ho nesmím vyprovokovat...ne v městě, všem na očích. 

Mokuto

Pomalým krokem odcházel dál od stromového úkrytu. Dash se za ním vydala, avšak ještě nějakou chvíli se nezastavoval. Když na něj zavolala, zastavil se, ale neotočil se. Koukal do trávy. Nechoď za mnou...drž se odemně dál... Zdvihl hlavu k nočné obloze. Na ní zářil měsíc a obloha byla poseta stovkami hvězd. U mě najdeš jen bolest a zlo...jen bych ti ublížil... Pak se znova dal do kroku. Nešel moc rychle, doufal, že ho Dash poslechne. Musím najít císaře...on možná bude vědět co dál...

Dash...
Na malú chvíľu som zaváhala. Mám sa naozaj držať od neho ďalej? Tiež som sa pozrela na oblohu. Mesiac žiaril a okolo neho s trblietali hviezdy. V mojom svete noc nebola. Nikdy nesvietila hviezdy, nikdy som si asi ani neuvedomila, že navôkol sú ďalšie svety. Mokuto zase kráčal kupredu. Mávla som krídlami, obletela som si ho a zastila osom pred ním. Vznášala som sa, tak aby som sa mu pozerala priamo do očí: ,,Tak po prvé, ty mi nemáš čo prikazovať. To že som s tebou je moje rozhodnutie a nemôžeš mi prikázať opak. A po druhé ty nie si ten, alebo to čoho sa bojím. Nech si čo si zač. Nech si aj samotný diabol, nebojím sa ťa a nebojím sa ani toho, že by si mi ublížil. Boh spojil naše cesty... Boh má s nami nejaký zámer, preto ťa budem sprevádzať. A nech si hocikto, buď ti pomôžem ťa ochrániť, alebo ochránim ostatných pred tebou. Ale neprikazuj mi, aby som sa od teba držala ďalej, kvôli tomu, že sa o mňa bojíš..." hovorila som na neho a v očiach som mala odhodlanie ísť aj na kraj sveta.

Mokuto

Zastavil se, avšak pohled sklonil k zemi. Vyslechl si její projev, ale chvíli mlčel. Bůh... Vydal ze sebe po chvíli. Pomalu začal zvedat pohled nahoru. Přitom si prohlédl Dash od noh až k obličeji. V očích měl strach. Pomalu natáhl hlavu blíže k ní, tak aby jeho ústa byli u jejího ucha a přitom se ji dotýkal čelem. Viděl jsem ho... Zašeptal ji. Toho boha... Potom požil svou hlavu na její rameno, chvilku nadychoval a vydechoval vzduch a nakonec se znovu narovnal. Pak znova zamířil pohledem k zemi. Ukázal mi toho hodně... Znova zašeptal. Víc než jsem chtěl... Slza mu stekla po tváři. Tolik bolesti...díval jsem se tváří tvář svým rodičům, když umírali. Když jejich těla zahalil plamen a oni kvíleli bolestí....ještě teď to slyším...viděl jsem jak můj lid popravují jednoho podruhém...muže, ženy i děti...a to jen kvůli mě...Ukázal mi budoucnost...budoucnost tohoto světa...vše nakonec zahalí temnota....a to jen kvůli mě...

Dash...
Videl ho? Ako ho mohol vidieť. Krútila som hlavou. ,,To čo sa ti ukázalo nebol boh... Boj nerozdáva nenávisť, ani bolesť... Nepozná zlo... Boh je čistá láska. Boh je v nás." položila som mu ruku na miesto kde mohol mať srdce. ,,To čo sa ti predstavilo ako boh, to bohom nebol. Bol to len niekto kto sa za neho vydáva. Nepočúvaj klamára. Tvoja budúcnosť bude taká akú ju sám chceš. Neviem čo si to videl, ale len sa to s tebou hrá." Utrela som mu slzu z líca. ,,A nesmúť nad ich smrťou. Teraz sú na mieste, kde im je dobre, sú na mieste kde existuje len láska, kde si ani nespomenú na bolesť akú prežili..."

Mokuto

Zadíval se Dash do očí. Nevím...byl tak mocný...nedokázal jsem se mu bránit... Znova sklonil hlavu. Chybí mi...mí rodiče...má rodina... Padl na kolena a po tváři mu tekli slzy. Proč si museli vybrat mě? ...Proč já musím mít takhle zkažený život? Proč musím v sobě nést tak těžké břemeno? Je jedno jak velký a silný je, zrovna teď zde klečí před ženou. Jeho emoce se vydali na povrch. Vůbec poprvé v jeho životě nastal tento moment. Možná je dospělý, silný a v hlavě má nepočet vědomostí, přesto ho v dospělého muže neměl kdo vychovat, vše co umí se naučil sám. Nikdy nepoznal mateřskou lásku a právě vize smrti svých rodičů se v něm probudilo to spící dítě, které se třáslo strachy.

Dash...
Postavila som sa na zem, teraz som bolo zarovno Mokuta. Videla som ako jeho smútok sa vydral na povrch. Chýbajú mu jeho ľudia, jeho domov. Sme obaja vyvrheli, ale on tu nie je kvôli svojej chybe. On za nič nemôže. ,,Každej bytosti dá Boh do vienka toľko , koľko znesie. Iba tí najsilnejší vydržia tak veľa bolesti." Jemne šmatlavým pohybom som ho pohladila po vlasoch. No skôr to vyzeralo, akoby niekto hladil psa, ktorý mu doniesol paličku. Ale snažila som Mokuta upokojiť nejakým prejavom pocitov, alebo skôr súcitu s ním.  No moje krídla ho objali, akoby ho pred niečim chránili. ,,Všetko má byť kvôli niečomu. Nikdy nič nekončí. Nikdy nič nezaniká, neumiera, len sa z toho stála niečo iné. Ani tvoj svet nezanikol. Je stále v tebe. Ty si tým posledným a celý tvoj svet je v tebe a dáva ti silu. Presne ako Boh mne." Rozprestrela som krídla a s láskou som sa na ne pozrela. ,,Aj keď som spáchala hriech, Boh ma neopustil. Je stále so mnou a dáva mi silu." Okolo môjho tela sa začal sústrediť zlatý prach, ktorý mi padal na pokožku a obaloval ma do seba. Vyzeralo to, akoby som začala žiariť. Trvalo to len okamih a svetlo sa znova rozptýlilo preč. ,,Môj svet, Boh, je v mojom srdci a dáva mi svoju silu, ty más v srdci svoj svet v žilách ti tečie krv tvojich predkov, a to ti tiež dodáva silu..." 
Chcela som Mokutovi objasniť môj príbeh vzniku trestu, porušenie pravidla, môj hriech... ale začala som sa obávať, že by ma odsúdil... Jemu to nesmiem povedať...

Mokuto

Se slzy v očích pohlédl na Dash. Jednou jsem se dočetl o strážných andělech, kteří chrání lidské duše před zlem a opatrují je.... Otřel si slzu. Možná, ty jsi můj strážný anděl. Zahleděl se ji do tváře a lehce se pousmál. Nemohl se moc smát, jelikož ho bolely natrhnuté ústa. I mluvení bylo celkem bolestivé. Nebylo moc příjemné klečet na kolenech, proto se posadil. Odpusť co jsem ti řekl...nemyslel jsem to zle...jen, nechci přijít i o tebe...jsi světlo v té temnotě...Zamumlal a zavřel oči. Dash...jednou ti povím, co mi ukázal i tobě...až nastane ten správný čas.

Dash...
,,Ja som budúca predstavená..." šepla som. Na mokutové slová o strážnych anjeloch som nepovedala nič. Tak nás pomenovali dávno a mne sa to nikdy nepáčilo. Sme Celessti... Usmiala som sa ,,Áno ja viem, som to najkrajšie čo tento svet videl, svojou žiarou zatienim aj toto slnko..." zasmiala som sa. ,,Neboj sa, nemám v pláne umrieť, ja mám cestu ďalekú pred sebou. A už som ti hovorila, že o seba sa viem postarať, že sa nemusíš o mňa báť." Zahľadela som sa na Mokutové ústa: ,,Mali by sme ísť do... no niekam kde ti to ošetria..."

Mokuto

Donutila ho se široce usmát. Bohužel pro něj to bylo dost nepříjemné. Chytl se za ústa. Sakra...jak se mi to vlastně stalo? Zeptal se po chvíli. Pak se na ni znova podíval a zareagoval na její slova o své kráse. Zase si tak moc nefandi...Jemně do ni štouchl prstem a mírně vyplazl jazyk. Pak se pomalu rozběhl od ní. Ano...to nejkrásnější co jsem kdy viděl... Pomyslel si. Tak pojď...Zavolal na ni.

Muž v brnění je skrytý pozoroval ze stromu. To co vás dva čeká si nedokážete představit...pokud však zůstanete spolu a budete si navzájem pomáhat...tak vše zvládnete...a nakonec dosáhnete oba svých cílů...Pak se otočil a zalezl do stínů. Brnění na něm se změnilo v černý plášť s kapucí, která mu zakrývala tvář. Oba dva pocítíte, jak mocná je temnota....už brzy...

Dash...
,,No veľmi si sa usmieval... niečo ta ovládalo..." zašuchorila som si vlasmi. ,,Ja som si vedomá mojej jedinečnosti a dokonalosti. Takže tie tvoje podpichovania nemajú u mňa žiadny význam, lebo viem aká je pravda, som proste božie stvorenie." zasmiala som sa. Vybrala som sa smerom do mesta, odkial ma násilne uniesol veľký vták. Neviem čo si ten podivín kompenzoval.

Mokuto

Aha..to je divné..proto jsem měl pocit, že bojuji sám se sebou... Zamumlal. No jasně...jasně...jasně...ty paní dokonalá..Zachichotal se a znova se chytil za tvář. Kam si vlastně předtím zmizela, když jsme sem dorazily? Zeptal se ji a vešel do jedné z ulic, kam směřovala cedule s nápisem nemocnice. Počkal, až ho Dash doběhne, aby mohli jít spolu. Jen doufám, že mi nezašijou celé ústa...

Dash...
,,Mala som akýsi podivný prelud, niečo som videla... Niečo podobné tieňu, ktorí ťa ovládal pravdepodobne." Nasledovala som Mokuta. ,,No to by bolo pre teba katastrofálne, ako by si jedol? " zasmiala som sa.

Mokuto

Aha...Vydal pouze ze sebe a zabočil do další ulice kam ukazovala další cedule s nápisem nemocnice. To by byla moje smrt! ... Zasmál se a zase se chytl za tvář. Bože..stále na to zapomínám...  Bychom se pak mohli zastavit někam na jídlo...co říkáš? Koukl na Dash. Bychom se mohli i domluvit co bude dál...myslim...co podnikneme dál.. Zamířil směrem k nemocnici.

/Přesun Nemocnice

Mokuto

Nechal se vést směrem do Dellarumie. Při chůzi se mu zavírali oči, ale vždy sebou trhl aby se probudil. Snažil se nějak sledovat Dash, která ho na místo vedla. Jdeme spát....hm...vždyť já už spal... Pomyslel si, když dorazili na místo. Jo...nech nabíreme síly... Zamumlal na Dash a stále se držel za ní.

Dash...
Vtiahla som ho dovnútra. Len zbežne som pozdravila krčmára a ďalej som Mokuta ťahala hore schodmi aš k jeho dverám od izby. Pred nimi som zastavila. ,,Uložila by som ťa do postele, vyzliekla, zakrila, ale nechcem ti to robiť, lebo ty by si si to zase zle vysvetloval. Tak ťa tu zanechám a odchádzam. Dobrú noc..."  Pustila som ho a vbehla som do svej izby. Vyzliekla som sa a hodila som sa do postele, celá šťastná. Hneď som zaspala.

Mokuto

Polootevřenými oky ještě zahlédl jak Dash zavřela za sebou dveře od svého pokoje. Dobrou... Zamumlal ale to už byla dávno pryč. Otočil hlavu na dveře a uchechtl se. Taaak a teď přišla ta těžší část...Stěží se držel na nohách, natož aby se ještě dostal k posteli. Otočil se ke dveřím a pomalu natáhl ruku ke klice. Otevřel dveře a vstoupil dovnitř. To půjde... Usmál se a zamířil k posteli, která byla až na konci pokoje. Pohoda... Pomyslel si a v ten moment sebou šlehl o zem a zaspal.

Dash...
Nesnívalo sa mi nič, tak aspoň si na nič nespomínam. Otvorila som oči a predo mnou som videla muža. Tak krásneho, so zlatými očami a mramorovou tvárou. ,,Čo tu robíš?" spýtala som sa ho. Muž sa na mňa usmial. Bol to zvláštny úsmev a jeho oči ma uprene pozorovali. ,,Nedokážem na teba prestať myslieť. Si to najkrajšie, čo som za posledné roky videl." odpovedal mi. Pomaly sa ku mne približoval. Načiahol sa rukou chcel sa dotknúť mojich vlasov. Cítila som zvláštne chvenie. ,,Viem čo chceš povedať, že vieš to, lebo vieš že si krásna... ale myslím si, že nechápeš podstatu tých slov, alebo celkovo nechápeš to čo ti chcem povedať." Neodpovedala som mu, len som sa pozerala do jeho nádherných modrých očí. ,,Škoda tvojho osudu..." povedal a trhol svojim telom. Zažiarila modrá žiara a bol preč.
Počula som búchanie a vravu na ulici cez okno. Prebrala som sa. Čo to bolo? Vstala som, alebo ešte snívam? Vstala som z postele, obliekla som sa a vykročila som dole. Mala som chuť na super ovocie, hlavne na černice.

Mokuto

Ležel na zemi a snil se mu příjemný sen. Byl v místnosti se čtyřmi ženami. Byli velmi svůdně oblečené a byli velmi přítulné. Rukama ho odchytávali a hladily. O něčem se bavily, ale slovům moc nedával pozornost. Spíše ho zaujali jejich ženské přirozenosti velkého objemu. Pak se zahleděl do jejich tváří a spatřil, že všechny vypadají jako Dash. V ten moment sebou trhl a probudil se. Co to... Pomalu vstal z podlahy a protáhl se. Zakřupalo mu v zádech a krku a otočil se ke dveřím. Čas na jídlo...

Mezi tím obsluha hospody obsloužila Dash a popřála ji dobrou chuť.